Článek
Za přesunem stál Václav Koranda starší, kazatel vystupující v roli hlavního mluvčího houfů plzeňských kališníků bránících Prahu před nepřítelem. To on přemluvil všechny ostatní radikály a spolubojovníky včetně Jana Žižky, že rodící se civilní i vojenská komunita musí z hlavního města vyrazit někam jinam, pryč ze srdce království, nejlépe na západ Čech. Adeptů na budoucí sídlo, předurčené k naplnění husitských ideálů, bylo tehdy povícero, nicméně vášnivý kališník a kazatel Koranda, po předchozích zkušenostech již skvěle ovládající náročné řemeslo manipulace davu, si s přehledem jen jemu vlastním prosadil svoji rodnou Plzeň. Ta se v představách ideologů měla stát tím Bohem vyvoleným „městem Slunce“, sídlem, které jako jediné spolu se čtveřicí jiných přežije konec světa. Kromě ní měla být po toužebně očekávaném příchodu Království Kristova ušetřena božího hněvu a trestu už jen města Klatovy, Žatec, Louny a Slaný. Sídla určená k přežití, všude jinde měla panovat jen Apokalypsa…
Z relativně dlouhého, celých šedesát čtyři let trvajícího života Jana Žižky z Trocnova, se podařilo historicky důvěryhodně zpracovat pouze posledních šest, ale ty naštěstí zahrnují i jeho pobyt i následně rozporuplný vztah k Plzni, kam přitáhl už jako celkem uznávaný a respektovaný vůdce. Koncem července 1419 se zúčastnil první pražské defenestrace. Z hlavního města království potom potřeboval zmizet ještě spolu se skupinou dalších venkovských rebelantů nejen z důvodů spásy před rychle se blížícím koncem světa. Praha už nevyhovovala jejich představám všeobecně. A to hlavně poté, když odmítli uznat čerstvě podepsanou smlouvu mezi katolickou a kališnickou stranou.
Do Plzně se husité v čele s místním „hrdinou“ Korandou i budoucím vojevůdcem Žižkou uchýlili dne 15. listopadu 1419. Krátce na to demonstrativně spálili na náměstí svůj majetek na důkaz nesmiřitelného rozchodu s celou tou nemilovanou a zkaženou společností. Pak už to šlo ráz na ráz. Z města nejdříve netolerantně vyhnali svoje odpůrce, jejichž názory na koloběh světa s těmi husitskými sotva mohly korespondovat. A potom už si tu začali budovat svoji hlavní baštu, svoje sídlo. Jak věřili, sídlo na věky věků. Ovšem už v únoru následujícího roku narazili kališníci na první nemalou a o to víc nečekanou komplikaci. Konec světa, předpovězený konkrétně k tomuto měsíci se ne a ne dostavit. Scestné náboženské představy o tom, že světovou Apokalypsu přežije jen hrstka vyvolených, nota bene jenom z řad českých příznivců kalicha, dostaly první zjevné trhliny.
Současná podoba domu na nároží s ulicí Bedřicha Smetany i s rekonstruovaným náměstím před ním
Nicméně radikálům, kterým sázka na konec světa evidentně nevyšla, dál nezbylo nic jiného než se přizpůsobit tvrdé realitě. Bylo jim jasné, že vůdčí město revoluce Plzeň si musí ochránit sami před vnějším nepřítelem, konkrétně před královským vojskem Václava z Dubé. To vyslala s jasným posláním osvobodit Plzeň od husitů sama královna Žofie, vdova po Václavu IV. Husité už od samého příchodu začali zesilovat plzeňské hradby a bořit domy na předměstí, které by mohly posloužit nepříteli k útoku. V únoru 1420 odeslal Žižka část svých vojáků na pomoc Táboru a tím si svoji, i bez toho tak nelehkou situaci, v Plzni ještě více zkomplikoval.
Začalo první dobývání Plzně a ve srovnání s těmi pozdějšími mělo naprosto odlišný charakter. Po boku královských vojáků za hradbami města tehdy bojoval proti kališníkům uvnitř hradeb i velitel tzv. „Plzeňského landfrýdu“, spolku založeného už počátkem patnáctého století, Bohuslav ze Švamberka, jenž v následujících událostech sehraje na západočeské scéně téměř osudovou roli. Během husitských válek se ocitla Plzeň celkem pět krát v obležení. Na samém začátku, a tedy poprvé, tu královské vojsko dobývalo v létech 1419 – 1420 bránící se husity v čele s Žižkou uvnitř hradeb. Po prvním vojenském oťukávání se už karta s rozložením sil totálně obrátila, protože později pak čtyřikrát po sobě obléhali stoupenci kalicha nepokorné Plzeňany v jejich uzavřeném městě.
V prvním z pětice klání tak husité, vybaveni zbraněmi z plzeňské zbrojnice ještě z dob Karla IV., střídavě hájili město z vnitřní strany opevnění a střídavě vyráželi mimo ně k drobným šarvátkám do okolí. Během jedné z nich napadli tvrz aktivního člena landfrýdu Hynka z Nekmíře a ten při tom přišel o život. U Nekmíře nedaleko od Plzně tak Jan Žižka, tehdy ještě v roli neformálního a tudíž ne zcela jednoznačného vůdce, ukázal tvář i schopnosti geniálního vojenského stratéga, když s třemi sty pěších a sedmi vozy odolal dvěma tisícovkám vojáků Bohuslava ze Švamberka a ještě téže noci stačil poničit tři další opevněné tvrze.
Korandův sbor na nábřeží Radbuzy je nejviditelnější připomínkou kazatele Václava Korandy mladšího, který přivedl Žižku do Plzně
Traduje se, že Žižka se svými husity zpočátku vyvolal v místních Plzeňanech nadšení a že možná až polovina z nich jeho radikální ideály podporovala. Ovšem to nadšení vyprchávalo přímo úměrně s časem a praktikami nově příchozích, které si často nezadaly s obhroublým či jinak neomaleným chováním. Každá revoluce ze své podstaty časem na noblese ztrácí a o to víc přidává některým jejím aktérům na zpupnosti. To se přihodilo i v prvním husitském mimopražském sídle. Vždy spořádaní, kultivovaní a tradičně konzervativní Plzeňané záhy pochopili, že spojenectví s husity povede spíše do pekel než do ráje středověké prosperity. Zatímco měšťané neviděli svou budoucnost jinak než prostřednictvím tvrdé a poctivé práce, jak to měli zabudované v genech od všech předchozích generací, radikální revolucionáři měli o společenském pořádku docela jiné představy.
Zákonitě se tak musely cesty spořádaných měšťanů a nadšených experimentátorů nových společenských pořádků už po pěti měsících rozejít. Z plzeňského sídla revoluce si tak husité rázem vytvořili svého domácího nepřítele číslo jedna. Po neblahých zkušenostech se Plzeň, na rozdíl od mnoha jiných a prohusitsky orientovaných měst často i v nejbližším regionu, postavila do čela protihusitské koalice. Po bitvě u Nekmíře ještě nepřátelský landfrýd Žižku a jeho husity v Plzni usilovně, leč neúspěšně, obléhal. Když už se vítězství neklonilo ani na jednu, ani na druhou stranu, vzali husité za vděk dohodou s královskými protivníky, jež jim zaručovala svobodný odchod z města a všem místním svobodu přijímání z kalicha. V době ozbrojených potyček v Plzni a jeho okolí se už zvolna začalo těžiště událostí přesouvat do jižních Čech. Když se Jan Žižka dozvěděl zprávu o dobytí Sezimova Ústí a založení nového města Tábor, správně usoudil, že centrum husitství musí co nejrychleji přenést právě tam a že Korandou prosazovaná Plzeň byla tak trochu historickým omylem. Na žádost o posily na obranu Tábora nejdříve odešla menší skupina sestavená z jihočeských bojovníků, a nakonec po nich i hlavní vojenský oddíl.
Kdysi tak nadějné a bájné „město slunce“ opustilo spolu z Žižkou čtyři sta pěších husitů, devět jízdních a dvanáct vozů, mezi nimi i přibližně stovka Plzeňanů s Václavem Korandou a vdovou Pabiánkovou. Ta vlastnila jako jedna z nejbohatších měšťanek a dědička z prastaré plzeňské rodiny honosný dům na rohu náměstí a dnešní ulice Bedřicha Smetany. Horlivé zanícení zámožné vdovy husitskými ideály nakonec přispělo k domněnkám, že v jejím domě na hlavním náměstí si za pětiměsíčního pobytu vytvořil Žižka svůj hlavní stan. Mnohem později po Žižkovi a Pabiánkové na tomto místě postavili jeden z nejkrásnějších domů historického centra a nazvali jej Guldenerovský. Ani ten však do našich dnů nedožil.
Jan Žižka na koni na nástěnné fresce Theatrum Mundi v tzv. Proluce pod náměstím
Slavnému vojevůdci zbývaly od plzeňských událostí do smrti u Přibyslavi, kde zemřel patrně následkem neléčeného zánětu, všeho všudy čtyři roky. Za tu dobu stačil svést bezpočet bitev a obléhat desítky měst, ale žádné z nich mu neleželo v žaludku tolik jako Plzeň, kterou opustil s pocitem trpkosti a zmařené naděje a kterou toužil definitivně pokořit. Ačkoliv se o to pokoušel vší silou své nesporné geniality, ani Žižka ani žádný jiný husitský vojevůdce už se do plzeňských ulic nikdy nepodíval.
Zdroje:
ČORNEJ, Petr. Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka. Praha: Paseka. 2019
ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. Praha: Karolinum, 1993 - 1996
Žižka v oklopení jiných osobností se vztahem k Plzni zleva: Emil Škoda, Miroslav Horníček, na žebříku František Křižík, na koni Albrecht z Valdštejna, J.K.Tyl, Bedřich Smetana a nad ním zakladatel města Václav II.
