Jak ovlivňovaly západočeské kláštery zakládání nejstarších měst v regionu

Ty spolu s dalšími kláštery v Pomuku (současný Nepomuk) a v Chotěšově vytvořily silnou pětici západočeských kolonizačních klášterů, k níž se navíc přidala i komenda johanitů v Manětíně. Všechny tyto církevní instituce sehrály při vzniku západočeských měst a v jejich dalším rozvoji roli nesrovnatelně větší, než jak to bývalo obvyklé na zbývajícím českém území. Blahoslavený Hroznata (asi 1160–1217) osobně založil dva z takových premonstrátských klášterů nejmocnějších: mužský tepelský a ženský chotěšovský. Dostatečné množství zásluh na to, aby jej to spolehlivě kvalifikovalo ke jmenování patronem plzeňské diecéze.

Ovšem explozi sídel městských ještě předcházela módní vlna zakládání sídel hradních, jež si s oblibou pořizovaly nejmocnější šlechtické rody, na Plzeňsku takovou roli sehráli především Drslavicové, Švamberkové nebo Hroznatovci. Dříve bezejmenní zakladatelé nejstarších vesnic, obcí a sídel už začínají mít docela konkrétní jména, která se uvádí a připomínají v listinných dokumentech. Menší skupinu hradů si založil pro územní správu nebo ochranu hranic sám panovník, jako k tomu došlo na Hůrce nad Starou Plzní, pozdějším Starým Plzencem. Nebo jsou známy příklady z pozdějších dob, a to za panování českého krále a římského císaře Karla IV., jenž si založil nad Starou Plzní hrad Radyni a rovněž jeho pošumavské hradní dvojče Kašperk.

Počínaje od třicátých let třináctého století už některé sídelní útvary širšího Plzeňska vyhovovaly všem parametrům, které tehdejší společnost považovala za nezbytné, aby mohlo být nějaké sídlo prohlášeno městem. Nejčastěji se města rozrůstala z již dříve existujících osad, což se stalo třeba v hornickém Stříbře, zemědělských Blovicích, biskupských Rokycanech nebo v trhovém sídle v Manětíně. Jiná města se zakládala administrativní cestou na volném či dříve jen málo zastavěném území, což byl případ těch největších jako v roce 1295 Nová Plzeň nebo ještě dříve kolem roku 1260 Klatovy. Dávno před tím však vládly zakladatelským aktivitám již vzpomínané kláštery. Město Kladruby založil místní klášter už v roce 1233 jako jedno z prvních v Čechách vůbec.

Chotěšovský klášter se zase podepsal pod rozvoj města Stoda, Staňkova a původně šlechtických Dobřan. Seznam výsad, poskytnutý klášterem posledně jmenovanému městu z roku 1378, se řadí mezi nejstarší do češtiny přeložené listiny, v nichž se začal rodný jazyk převážné většiny místních obyvatel jen velice pozvolna prosazovat vedle všude přítomné latiny. Kláštery si časem vybudovaly pozici nejfrekventovanějších vrchností v západočeských městech, ale ve srovnání s jinými zakladateli nepatřily k těm nejpřísnějším. Kromě města Nepomuk založili tamní cisterciáci z kláštera Pomuk ještě také Blovice. K církevnímu panství, které ovšem fungovalo mimo sféru vlivu některého z klášterů, je nutno připočítat také již zmíněné biskupské a později arcibiskupské Rokycany.

Města se bez ohledu na subjekt zakladatele až na výjimky stavěla prakticky podle jedné šablony: centrální náměstí, kostel jako často jediná kamenná a nejdůležitější stavba ze všech, dřevěná nízká zástavba obytných domů až do hradeb, z počátku také vždy dřevěných. Ve čtrnáctém století už bylo budování měst v podstatě dokončeno a velká většina měst na Plzeňsku vytvářela takovou strukturu osídlení, jak ji známe dnes. Jen Nová Plzeň, jako jedno z posledních městských sídel regionu, na svoji šanci přerůst všechny ostatní a dávno již existující, ještě čekala.

Až do třináctého století nebyla oblast mezi Prahou, Chebskem a bavorskou hranicí nijak hustě osídlena. To vše změnil až proces vznikajících vesnic, klášterů, hradů a měst na němž se podílela celá řada subjektů počínaje českými panovníky, šlechtickými rody i církevními institucemi. A právě kláštery, v západních Čechách relativně četné a dostatečně bohaté, sehrály v urbanizaci tohoto koutu země zcela zásadní roli.

Zdroje:
Stočes Jiří a kol. Tenkrát na západě (Čech): kapitoly z dějin kultury a každodennosti Plzně a Plzeňského kraje, Západočeská universita, Plzeň 2013
Žemlička Josef. Počátky Čech královských 1198 – 1253. Proměna státu a společnosti, Praha 2002