Článek
V podstatě se jedná o nepřesně citovaná poslední slova chodského hrdiny na plzeňském popravišti, jež měl údajně sdělit okolnímu světu, ale hlavně svému nenáviděnému nepříteli. Zřejmě to vyslovil trochu jinak, podle jiné interpretace ta téměř pomstychtivá věta zněla: „Lomikare! Do roka budeme spolu stát před súdnú stolicí boží, hin se ukáže, hdo z nás…“. A možná řekl něco jiného nebo nepromluvil před popravou vůbec, ale na tom vlastně ani moc nezáleží. Hrdinou národa se stal především díky pobytu Boženy Němcové na Domažlicku, která zase inspirovala historika a spisovatele Aloise Jiráska k sepsání nesmrtelných Psohlavců.
Komplikovaný soudní proces se změnami rozsudku
Královské město Plzeň nemělo s Janem Kozinou a jeho chodskými rebelanty nic až tak moc společného kromě jediné maličkosti, že odsouzení pocházeli z kraje, podléhajícímu právě zdejšímu hejtmanství a jeho soudům. Dobrý důvod, aby vládnoucí císař Leopold I. nařídil exekuci nad soutok Mže s Radbuzou, kde v místě zvaném Bubeneč po staletí Plzeňané popravovali svoje usvědčené zločince odsouzené ke ztrátě hrdla. A zločincem se jediný oběšený muž v dané kauze, Jan Sladký řečený Kozina z Újezda u Domažlic, pochopitelně necítil, právě naopak: umíral s vírou a přesvědčením o pravdě své a svých věrných, pravdě podložené privilegii v listinné podobě, které v minulosti potvrzoval jeden panovník za druhým. Místo skonu nejslavnějšího z Chodů, kde se pod později vybudovanou vodárenskou věží pivovaru poprava odehrála, už spatří jen ten, kdo absolvuje oficiální prohlídku uvnitř areálu slavného plzeňského podniku.
Vrchnostenský pán Volf Maxmilián z Lammingenu a Albenreuthu, přezdívaný už kvůli komplikovaně znějícímu jménu prostě a jednoduše Lomikarem, požadoval na císaři pro rebelanty co nejpřísnější tresty a nic jiného než Kozinovu smrt si ani představit nedovedl. Aktivita přirozeného vůdce Chodů se dala srovnat jen s činností Kryštofa Hrubého, rychtáře z Draženova, jenž by se plzeňské popravě dozajista také nevyhnul, nebýt jeho smrti ještě v průběhu procesu. První rozhodnutí soudu vyznívalo pro provinilé až příliš mírně, Kozina ještě s další dvojicí Sykou a Justem si měli odpracovat rok nucených prací. S tím se však Lomikar nehodlal smířit a dosáhl pro něj přijatelnějšího výroku. Podle aktualizované verze rozsudku měly následovat popravy tři. A k tomu ještě potrestání dalších osob v podobě vyhoštění ze země či nucených prací pro ty méně provinilé.
Definitivní rozsudek, posvěcený jeho císařskou milostí, však zněl: jedna jediná poprava oběšením se uskuteční v Plzni dne 28. listopadu 1695 a kromě obou krajských hejtmanů se jí pro výstrahu zúčastní vždy jedna skupinka několika mužů z každé povstalecké vesnice. Jméno nejkrutěji potrestaného se mělo rozhodnout až během dalšího vyšetřování po vynesení rozsudku, což zní z pohledu současné právní legislativy až skoro neuvěřitelně. Verdikt jednoho trestu smrti byl tedy vynesen, jméno však mělo být doplněno dodatečně. Z Prahy, kde vyšetřovaní a potenciální odsouzenci na smrt doposud přebývali, do Plzně putoval koncem října jediný Kozina.
Kozinův statek v Újezdě u Domažlic, kde jako sedlák žil a hospodařil.
Poslední dny a hodiny před popravou
Když na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století přemístil císař Rudolf II. před morem svůj dvůr na plzeňské náměstí, sám bydlel vedle radnice v objektu, jenž později sám koupil a spolu s ještě dalším sousedním přestavěl. Znamenitý svým habsburským majitelem, v provinčních městech mimo Prahu zcela ojedinělý Císařský dům, se připravoval na tu smutnější kapitolu svých pozoruhodných dějin. V jeho maštalích se ubytovalo podle pověsti údajně šedesát šest zástupců chodských vesnic, vesměs rychtářů, konšelů nebo jejich nejbližších příbuzných, aby za pár dní z rozhodnutí moci úřední potupně přihlíželi popravě svého oblíbeného vůdce. Určitě záměrně mezi nimi nebyla jediná žena.
Sám hrdina celého příběhu trávil poslední dny na radnici v sousedství, ovšem nikoliv v jejích reprezentačních prostorách, ale ve vězení zadního traktu ve dvoře. V těchto místech dnes město uchovává svůj archiv. V ten předem stanovený den prošel městem průvod, který po staletí vyvolával smíšené pocity, především však nálady tragické, spojené s neodvratným koncem pro odsouzené „zločince“ a konec všech nadějí pro jejich blízké. Na straně druhé popravy fungovaly jako oblíbené lidové atrakce, přispívající k oživení každodenní jednotvárnosti jinak ne příliš veselého života.
Ten, kdo vstoupí hlavní Jubilejní bránou do veřejnosti přístupné části areálu Plzeňského pivovaru, si zpravidla všimne pamětní desky s připomínkou místa, kde Kozina naposledy před popravou osudného 28. listopadu odpočíval. Ještě do roku 1960 tu stávala i kaplička, přemístěná sem dodatečně od popravčího místa, která sloužila všem odsouzeným včetně Jana Sladkého Koziny k poslední mši před odchodem ze světa pozemského. Kříž z kapličky stojí pod vodárenskou věží dodnes. Jak dlouho bylo na šibenici zavěšeno tělo oběšeného chodského rebela, se lze jen dohadovat, ale soudě podle dobových zvyků snad do té doby, než se samo nerozpadlo. Kosti odsouzenců tam volně padaly na zem, kde je čas od času na místě samém zahrabávali do země. Zato se považuje za prokázané, že ve stejné době viselo s Kozinou i tělo popraveného Žida jménem Jakob.
Po předčasné smrti rychtáře z Draženova Jana Hrubého, kterému by se poprava na plzeňské šibenici dozajista také nevyhnula, vídeňský dvůr prostřednictvím formálního soudního řízení rozhodl popravit jediného Kozinu, ostatní si odpykávali mírnější tresty v Čechách. Měli štěstí, protože „už“ 17. října 1698 je všechny do jednoho propustili na svobodu. Hůře však dopadl ten, který celou tu kauzu z pohledu Chodů zavinil, proradný Lomikar. Toho skutečně rok po Kozinově popravě ranila mrtvice a od té doby se lidové fantazii s údajným výrokem „do roka a do dne“ meze nekladou. Tady už je původ legendy vysvětlitelný, i když také jde jen o lidovou slovesnost.
Přeprava Koziny na obraze od Mikoláše Alše
Byl pán z Lammingenu skutečně padouch proradný?
Jestliže česká veřejnost pod vlivem Aloise Jiráska nenechala na Lomikarovi nit suchou, ve skutečnosti patřil k té progresivnější části šlechty u nás, v celém sporu se zachoval pragmaticky a s upřímným přesvědčením, že právo stojí na jeho straně. Což ostatně soud v rámci tehdejší právní praxe potvrdil. Na čí straně byla pravda a oč tedy Chodům vlastně šlo?
Historicky měli za úkol střežit zemskou hranici kolem Domažlic a dalších jedenácti původních chodských vesnic, tedy v oblasti značně omezenější ve srovnání s dnešním pojetím zeměpisného umístění Chodska. Podobně jako šumavští Králováci se starali o kontrolu hraničních mezníků, těžbu dřeva, ale hlavně sledovali nenarušitelnost hranic z bavorské strany. Obyvatelé asi tří stovek usedlostí, které se ve vykonávání pověřených činností střídali rotačním způsobem, ovšem nikdy nebyli svobodní v takové míře, jako v té době třeba měšťané. Nad nimi stála poddanská vrchnost jako nad většinou jiných poddaných. Jako takoví mohli být i spolu s panstvím dáni do zástavy. Tak se chodské vesnice poprvé ocitly v zástavě už v roce 1318 a v pobělohorské době je za zásluhy při potlačení stavovského povstání získal Volf Vilém z Lammingenu, otec tak řečeného Lomikara Volfa Maxmiliána.
Je pravda, že robotní povinnosti Chodů byly vzhledem k závazkům na hranicích menší než na jiných panstvích, ale od robot je nikdy nikdo neosvobodil. To, že si různá privilegia od českých panovníků vysvětlovali až přehnaně a málo kriticky, je nakonec srazilo na kolena. Chodové, bytostně přesvědčení o svých privilegiích, nechtěli o právním výkladu protistrany ani slyšet, posílali stížnosti, delegace, poselstva. A ti, kteří byli pověřeni jednat jejich jménem, je finančně jen vyčerpávali. Svoji naivní při v podobě právního sporu nemohli v žádném případě v rámci tehdejšího robotního systému vyhrát, byť si tolik věřili a na císaře nedali do poslední chvíle dopustit. To ale k myšlení prostých obyvatel té doby patřilo – císař za nic nemůže, to všechno ti jeho proradní a zlí poradci. Nakonec i císař byl nevyhnutelnou součástí poddanského systému. Chodům se i někdy povedlo ze zástavy vyplatit, ale splácení půjček už přesahovalo jejich finanční možnosti.
Údajný zloduch Lomikar před panovníkem jenom hájil práva vůči svým poddaným podobně, jak by k tomu přistoupil každý jiný. Spíše jej lze považovat za aristokrata nadčasových názorů a nositele technického pokroku. Udržoval přátelské styky s vlastenecky založeným jezuitou Bohuslavem Balbínem a v odlehlé části západního českého pohraničí začal jako jeden z mála s průmyslovým podnikáním, díky němuž vznikly železárny v Peci pod Čerchovem nebo textilní manufaktura ve Kdyni. Pod sídlo jeho panství v Trhanově patřilo i bohaté Klenčí a jiné české i německé vesnice.
Obraz od Věnceslava Černého Lomikarova smrt
Nálepku hlavního viníka chodské tragédie, která vyvrcholila oběšením Koziny na plzeňské šibenici, už z něj nikdo nesejme. A při tom stačilo tak málo: přesvědčit tvrdé chodské hlavy, aby na svět pohlížely očima tehdejší, i když jakkoliv kruté, ale přece jen reality…
Zdroje:
MAUR, Eduard. Kozina a Lomikar. Praha: Melantrich, 1989. 40 s. Slovo k historii; roč. 1989, č. 20.
KRAMAŘÍK, Jaroslav. Kozina a Lomikar v chodské lidové tradici. 1. vyd. Praha: Academia, 1972
