Článek
Před pěti měsíci se husité přesunuli z Prahy na západ Čech a chtěli se tu natrvalo usídlit, ale stal se pravý opak. Z plzeňského sídla revoluce si husité postupně vytvořili svého domácího nepřítele číslo jedna. Po svých osobně prožitých a o to více neblahých zkušenostech se Plzeň, na rozdíl od mnoha jiných měst často i v nejbližším regionu, postavila do čela protihusitské koalice. Po bitvě u Nekmíře ještě nějakou dobu nepřátelé Jana Žižku a jeho husity v Plzni usilovně, leč neúspěšně, obléhali. Když už se vítězství neklonilo ani na jednu, ani na druhou stranu, vzali husité za vděk dohodou s královskými protivníky, jež jim zaručovala svobodný odchod z města a všem místním svobodu přijímání z kalicha. Po pravdě řečeno potom už ve městě nezbylo mnoho z těch, kteří by tu kališnickou svobodu nějak moc potřebovali.
Konec azylu u Pabiánků
Žižkova pozice uvnitř hradeb nebyla dlouhodobě udržitelná a královské vojsko by Plzeň obsazenou husity brzy stejně dostalo na kolena. Muž s páskou přes jedno oko patřil mezi realisty a vůbec ne mezi snílky, jako tomu bylo v případě mnohých jiných husitů z jeho okolí. Určitě považoval dohodu s protistranou za správnou, i když nebyla královskou stranou dodržena: svobodu vyznání zbylým plzeňským kališníkům protistrana nezaručila a rovněž jeho svobodný odchod z Plzně do Tábora trpěl drobnou vadou na kráse – čekala na něj Sudoměř s napadením od příznivců krále, která s pocitem svobodného odchodu neměla nic společného.
V době ozbrojených potyček v Plzni a jeho okolí se už zvolna začalo těžiště událostí přesouvat do jižních Čech. Když se Jan Žižka dozvěděl zprávu o dobytí Sezimova Ústí a založení nového města Tábor, správně usoudil, že centrum husitství musí co nejrychleji přenést právě tam a že Václavem Korandou prosazovaná Plzeň byla tak trochu historickým omylem. Kdysi tak nadějné a bájné „město slunce“ opustilo spolu se Žižkou na čtyři stovky pěších husitů, devět jízdních a dvanáct vozů, mezi nimi i přibližně stovka Plzeňanů v čele s knězem Korandou a vdovou Pabiánkovou. Ta vlastnila, jako jedna z nejbohatších měšťanek a dědička z prastaré plzeňské rodiny, honosný dům na rohu náměstí a dnešní ulice Bedřicha Smetany.
Kateřina Pabiánková se přivdala do bohaté rodiny díky sňatku s radním Václavem Pabiánkem, ovšem nikoliv jako společenská nula: i její otec Racek ze Žlutic patřil v Plzni k nejvýznamnějším členům městské rady. Horlivé zanícení zámožné vdovy husitskými ideály nakonec přispělo k domněnkám, že v jejím domě na hlavním náměstí si za pětiměsíčního pobytu vytvořil Žižka svůj hlavní stan. Vdova, oslněná kališnickými ideály a v celonárodních dějinách dávno zapomenutá, patřila v lokální paměti k symbolům ne příliš dlouhého pobytu Žižkových stoupenců ve městě.
Strastiplná cesta ze západu na jih Čech
Město Slunce Plzeň tedy z jedné strany poskytovalo husitům kolem Žižky pohostinný azyl i s možností natrénovat si praktiky moderního válečnictví, včetně tolik proslulé vozové hradby při výjezdech do okolí. Na straně druhé už zdejší měšťané začínali nad dříve vítanými hosty lámat hůl. Nesourodá vrstva přívrženců společného majetku a kolektivní nenávisti ke katolické církvi představovala osoby, ochotné bojovat za svoje ideály s protivníkem na život a na smrt. A takové smýšlení věru nijak nezapadalo do žebříčku hodnot spořádaného a dříve tak hospodářsky prosperujícího města. Jinými slovy, katolická Plzeň o kališnické houfy už vůbec nestála a potřebovala se jich zbavit.
A také tu chybělo jedno zásadní vysvětlení. Čekal se konec světa a ten nepřicházel. Očekávané dny únorové zkázy proběhly a svět se nijak nezměnil ani v žádném z vyvolených měst, ani nikde jinde. Na to si kališnická strana zformulovala šalamounskou odpověď – Ježíš Kristus se na Zemi vrátil nepozorovaně a faktickým vymýcením zla a hříchů pověřil svoje nejvěrnější následovníky, lehko uhádnout, kteří by to měli být. No přece husité! Jan Žižka v dobách plzeňského azylu realisticky usoudil, že bojůvky typu Nekmíře vyhrát může, ale skutečný dlouhodobý boj s katolickou armádou nikoliv. Něco se musí změnit. Celkem s povděkem tedy přijal žádost nejradikálnějších husitů, kteří u Prahy na místo do Plzně zamířili k lokalitě Hradiště u Sezimova Ústí a tam založili zbrusu nové město Tábor. Z vojenského hlediska se však bezpečně před nepřítelem necítili a požádali Žižku, aby jim spolu s ostatní plzeňskou skupinou přispěchal na pomoc. Město Slunce nejdříve opustil houf jihočeských kališníků a zakrátko po nich vyrazila i hlavní Žižkova skupina. Samozřejmě neměl ústup z města vyvolat dojem úprku poražených a před přesunem obě protistrany uzavřely gentlemanské dohody, o nichž již byla řeč.
Nastal den 23. února 1420 a podle předem dohodnutého scénáře Plzeň opustilo kališnická kolona, aby zamířila směrem na Kasejovice a Lnáře do nového sídelního města. Těžko soudit, nakolik pán z Trocnova věřil dohodě o volném odchodu, nicméně katolická strana měla už při uzavírání dohody jasno. Všem svým přívržencům vzkázala, že by bylo nanejvýše vhodné „husitskou lůzu“ po cestě napadnout a pokud možno definitivně zlikvidovat. K hlavnímu střetu mělo dojít daleko od Plzně, až u jihočeské Sudoměře, nicméně se tak mělo stát hned následující den 24. února. Proto je třeba chápat odchod z města a navazující bitvu jako události prostorově i časově úzce propojené.
Do proklatého města již nikdy více
Nejproslulejšímu ze všech husitských vojevůdců zbývaly od plzeňských událostí do smrti u Přibyslavi, kde zemřel patrně následkem neléčeného zánětu, všeho všudy jen čtyři roky. Za tu dobu stačil svést bezpočet bitev a obléhat desítky měst, ale žádné z nich mu neleželo v žaludku tolik jako Plzeň, kterou opustil s pocitem trpkosti a zmařené naděje a kterou toužil definitivně pokořit. Ačkoliv se o to pokoušel téměř neustále, a to i s pomocí svého nesporného vojenského talentu a geniality, ani Žižka, ani žádný jiný husitský vojevůdce už do plzeňských ulic nikdy nevkročil. I když mnohdy na pokraji svých sil, město se vždy nějakým záhadným, ale odhodlaně rozhodným způsobem ubránilo.
Po odchodu husitů se Plzeň se zbytkem jejich sympatizantů vypořádala celkem razantně. Ti konšelé z vedení města, kteří spolu se Žižkou a spol. neodešli, byli jako krajně nespolehliví živlové odvoláni ze svých pozic. Asi padesát měšťanských domů údajných zrádců a kolaborantů město nelítostně zabavilo a šikovně si tak zajistilo prostředky k opravě čerstvě poničených hradeb a příkopů. To už se chystala další etapa husitského dobrodružství… Z dnešního pohledu dobrodružství, z tehdejšího pohledu boje o všechno.
O rodáku z Trocnova, dříve ochránci a nyní už čerstvém největším nepříteli Plzně, se až do šedesáti let jeho věku prakticky moc nevědělo. Spekuluje se o mnohém, včetně jakési lapkovské minulosti, ale jedno je jisté: ve všech bitvách, počínaje už šarvátkami u Plzně, se zachoval s rozvahou hraničící s přirozenou genialitou. Tohle by člověk bez dřívějších armádních zkušeností a bez znalosti všeobecných zákonitostí válečných střetů nikdy nedokázal. Po přesunu z Plzně do Tábora už nastartovala jeho kariéra přímočaře, když zaujal místo jednoho ze čtyř hejtmanů. Svoje schopnosti celé Evropě dokazoval tak jednoznačně, že se před jeho vojskem často celá roztřásla. Ale na dobytí Plzně zůstal ve všech čtyřech následujících pokusech krátký…
Zdroj:
Západní Čechy v husitských válkách, Vladimír Bystrický, nakladatelství Veduta, České Budějovice 2013
