Článek
Počáteční okouzlení Korandou
A bylo by to takřka nemyslitelné bez účasti v dané situaci nejvlivnějšího muže z místní komunity – Václava Korandy, kterému historici přiznali přídomek starší. Tento původně katolický kněz, působící v dosud rozestavěném chrámu svatého Bartoloměje na hlavním náměstí už dávno před událostmi, které měly zanedlouho otřást půlkou Evropy, jasně naznačil, jak se budou chovat ve víru překotných následujících let opravdoví radikálové, k nimž se sám pochopitelně také přiřazoval. To už ten charismatický muž samozřejmě nestál na straně katolické, ale na té přesně opačné.
Václav Koranda si po provedeném názorovém veletoči počínal skutečně radikálně. Bez nějakých velkých výčitek svědomí vyhnal z bartolomějského chrámu dosavadního katolického faráře, aby si plzeňskou faru přivlastnil jen a jen pro sebe. A co víc, do tří let stačil dosadit své příznivce i do vedení města. Vyhnal z Plzně i další kněze, kteří nezapadali do jeho náboženských a tím i politických představ. Spolu s nimi donutil k odchodu i příslušníky obou plzeňských kněžských řádů. Koranda se tak z dřívějšího spořádaného katolíka rázem přeorientoval na sice charismatického, ovšem až fanatického kazatele. Pomáhal mu razit cestu k popularitě hlavně kalich, atribut a alfa i omega dalšího vývoje české společnosti. Na místní poměry šlo o popularitu určitě nezanedbatelnou, ale vzhledem k diktátorským praktikám hlavního protagonisty, hlavně nebezpečnou. Stal se člověkem beze zbytku ovládající svým vlivem celé město.
Koranda se vší pravděpodobností studoval v Praze a o jeho působení před příchodem do Plzně se toho moc neví. Mezi přívrženci kalicha představoval nejradikálnější levé křídlo, jako jeden z prvních vyzýval své posluchače k ozbrojování, ke znevažování církevních obřadů či k ničení kostelů a jejich vnitřního vybavení. Jeho nejkrajnější extremismus musel na současníky působit naprosto jednoznačně jako hrom z čistého nebe, alespoň tak se o něm zmiňují všechny prameny, on sám po sobě žádný písemný projev nezanechal.
Už od dob svého založení hrála Plzeň na domácí politické scéně, a to hned po boku hlavního města, roli jednoho z nejpřednějších sídel. Nikomu z mocných či vlivných té doby nemohlo být lhostejné, která z obou znesvářených stran ji nakonec ovládne. Když Václav Koranda získal absolutní kontrolu nad lokálním společenským děním, žilo uvnitř hradeb a v nejbližších předměstích asi čtyři tisíce lidí, z toho kolem stovky duchovních. K nejbohatším rodinám tehdy patřili kromě Ebrzvínů a Pabiánků také Korandové, z jejichž rodu vzešel i vážený městský radní Mikuláš Koranda, jeden z respektovaných a rovněž z nejzámožnějších měšťanů tehdejší Plzně. Možná patřil tento odpůrce reforem i k bližším příbuzným všemocného reformního kazatele Václava, možná u jejich jmen došlo jen ke vzácné shodě náhod. Ovšem s myšlenkovými pochody a z nich vyplývajícími názory Korandy Václava si jako komunální protireformní politik mohl Mikuláš jen těžko porozumět.
Václav Koranda s neprokázaným, ale velmi pravděpodobným původem ze známé plzeňské rodiny, se nejvíce zasloužil o příchod Jana Žižky do svého města a také se stal nejvýše postaveným a nejviditelnějším Plzeňanem v řadách táboritů. Osobní zápal pro věc, o jejíž spravedlivosti po změně víry nikdy nepochyboval, mu nikdo upírat nemohl, jeho prudkou a vznětlivou povahu ovšem ne každý dobře snášel. Jako kněz si v nově založeném centru hnutí ve městě později nazvaným Tábor, kam se z Plzně spolu s větší skupinou kališníků přemístil, vybojoval zaslouženou autoritu, ačkoliv nikdy tam nezastával pozici v církevní hierarchii tu nejvyšší. Argumenty jeho zapálených slov mu vydržely až do roku 1421, potom už se začal se Žižkou názorově rozcházet a jeho hvězda začínala postupně upadat.
Detail objektu Korandova sboru s kalichem, který stojí na nábřeží řeky Radbuzy
Jak si získat přízeň davu
Nová hvězda na plzeňském společenském nebi se nezrodila jen tak z čista jasna či snad jenom jakousi náhodou. Kazatele Korandu už nějaký čas provázel věhlas znamenitého táborového řečníka a s ním spojená popularita šikovného manipulátora davu. Taková schopnost musela ve své době imponovat nevzdělaným masám nepochybně více než rétorické agitace pozdějších populistů, jejichž posluchači už dovedli alespoň číst a psát. To rozhodně převážná většina Korandových posluchačů ještě neuměla. O jeho kázáních, údajně provázených až neuvěřitelnou návštěvností, se na Plzeňsku dlouho vyprávěly legendy. Na každé z jeho „poutí na hory“, jak se tehdy říkávalo mimoměstským duchovním aktivitám – ať už na vrchu Bzí mezi Blovicemi a obcí Letiny, v Žinkovech nebo v Ládví u Prahy – prostě na všech místech, kde se ve své době nejslavnější Plzeňan objevil, neznalo nadšení jeho příznivců mezí. Vrchnost svým poddaným účast na poutích zakazovala a hrozila jim až trestem smrti.
Václav Koranda jako rozený psycholog a obratný manipulátor náladám nejširších vrstev výtečně rozuměl a rychle pochopil, jak s tímto náboženským a současně politickým kapitálem nakládat k obrazu svému. Zpočátku možná intuitivně, později určitě záměrně, se při tom orientoval na lokality jižně od Plzně. Obratně vycítil, že radikalismus zdejších nespokojených vesničanů je ještě silnější než na severním Plzeňsku, což mu zvyšovalo naděje na získávání stále většího počtu příznivců. Shromáždění na vrchu Bzí, zvaném také poněkud poetičtěji jako setkání na Jezevčí skále, se odehrálo dne 17. září 1419. Při něm představil Koranda svůj věhlasný manifest, první zřetelně formulovaný program husitské revoluce. Manifest z hory Bzí se postupem času stal, po mírných úpravách a nezbytném doplnění, základem husitského vyznání víry – tak zvaných Čtyř artikulů pražských. Poutě na hory ve své podstatě praktikoval už Mistr Jan Hus, když za ním po vyhnání z Prahy proudily davy poutníků už na Kozí hrádek nebo později na hrad Krakovec.
Pozdější západočeská pouť na Bzí, organizovaná jen měsíc po smrti krále Václava IV, či celonárodní pouť v Ládví u Prahy ke konci října 1419, odkud už Koranda s jinými příznivci odtáhl rovnou do hlavního města, měly charakter náboženské, společenské a čím dál tím více politické události. Poutě se pořádaly zásadně v neděli, kdy dopoledne bylo věnováno kázáním většího počtu kněží a zpovědím, zatímco odpoledne společnému jídlu, zpěvu a diskuzím o dalším postupu směřujícím ke změně společenských pořádků. Alkohol či hazardní hry mezi věřícími v úvahu nepřipadaly. Václav Koranda tedy jako první načrtl vizi, k níž mělo celé hnutí směřovat a jakými prostředky by se mělo takových cílů dosáhnout. Těžko uvěřit, že by si upřímně přál stav, k němuž revoluce časem také dospěje, kdy za sebou nechá zpustošená města a v troskách pomalu celé České království i část okolních zemí. Jemu i jeho spolubojovníkům se situace „jenom“ vymkla z rukou – těmito slovy by se zřejmě bránil. Byl čistým teoretikem s komunální praxí na lokální plzeňské úrovni, jenž počínaje přesídlením do Tábora pomalu ztrácel vliv.
Umírnění radikálové Korandovi vyčítali, že si někdy počíná i v církevních záležitostech jako slon v porcelánu: znevažoval církevní obřady a pod obojí by nejraději podával i nemluvňatům, z kostelů s oblibou odstraňoval obrazy světců. Z nadějné vycházející hvězdy husitské revoluce se pomalu ale jistě stával vyděděncem na druhé koleji. Nemilosrdný osud jej zavál až na hrad Litice nad Orlicí, kde jako vězeň „husitského krále“ Jiřího z Poděbrad v roce 1457 zemřel téměř v zapomnění…
Zdroje:
Bystrický Vladimír: Západní Čechy v husitských válkách. České Budějovice 2013
Miloslav Bělohlávek a kol.: Dějiny Plzně I, Plzeň 1965
