Jan Žižka z Trocnova před Plzní, kterou z hloubi duše upřímně nenáviděl

V souvislosti s dalším tažením do západních Čech, pro tentokrát spojeným se zničením chotěšovského a kladrubského kláštera a s dobytím mocného hradu Krasíkova, zahájil v únoru roku 1421 Jan Žižka další obléhání Plzně. Byl odhodlán si vyřídit účty s tímto „proklatým“ městem definitivně a napořád. Bylo to v pořadí už druhé obléhání stejného sídla za husitských válek, ovšem Žižka se pro tentokrát ocitl v úplně jiné pozici, nikoliv v roli obléhaného jako poprvé, nýbrž v roli dobyvatele. Hradby, poničené sotva před jedním rokem a dosud ještě neopravené, tak musely čelit sérii dalších nepřátelských útoků.

Málem tu katolickou baštu Žižka dobyl

Přesto se posádka katolického města, vedená Jaroslavem z Humňan, dokázala před Žižkovým vojskem s úspěchem ubránit. A když nic jiného, tak si alespoň vynutit od husitů ulehčující příměří. Takové řešení vyhovovalo všem a uvítaly jej obě znepřátelené strany. Po měsíčním ležení patnáctitisícové armády pražanů a táborů v plzeňských předměstích, provázeném ničivou palbou z obléhacích strojů, odtáhl Žižka konečně do severních Čech. Při tomto nedlouhém, z Žižkova pohledu v pořadí teprve prvním obléhání, byli husité k úspěšnému dobytí Plzně pravděpodobně nejblíže. Je známým historickým faktem, že si nakonec město nepodrobili ani při žádném z následujících tří pokusů…

Plzeň měla tehdy opravdu namále a už na začátku intenzivně uvažovala o kapitulaci. Ale rovněž Žižka, navzdory pevnému sevření města jeho bojovníky do pomyslných kleští, začínal být silně nervózní. Mimo jiné i proto, že se záležitosti v Táboře nevyvíjely žádoucím směrem. Spory mezi extrémními skupinami, počínaje sexuálně nevázanými pikarty a konče puritánskými askety, se množily a Žižka by potřeboval být v jednu dobu asi tak na pěti místech současně. Tak to alespoň cítil, tak silnou autoritu si stačil vybudovat. Příměří dojednané do konce roku tedy jenom uvítal. Po namáhavé cestě ze západních do severních Čech také co nejrychleji zamířil k Táboru. Žižkův protivník, seskupení pod názvem „Plzeňský landfrýd“, s lehkým srdcem přistoupil na kališnickou podmínku, že vyzve Zikmunda k plnění všech artikul a bez ohledu na jeho reakci je sám bude plnit vlastními silami.

Nehodní „Plzáci“ v boji proti husitským ideálům

Když husité v dobré víře po vyjednaném příměří z okolí města zmizeli, nepovažovali už za nutné Plzeňští uzavřený mír dále dodržovat a kališníky ve městě tolerovat. Naopak se zachovali mírně řečeno zbaběle. V rozporu s dohodnutými podmínkami napadli dvě okolní lokality: město Rokycany, tradiční baštu husitů a svého odvěkého rivala v místní plzeňské kotlině. Stejně tak agresivně zaútočili na tvrz Štěnovice, která kdysi patřila známé plzeňské stoupenkyni Jana Žižky vdově Pabiánkové. Údajně tu pobili šedesátku zdejších husitů. Za takovou nekorektnost si dřívější obránci města a nyní agresoři vykoledovali hanlivé označení „Plzáci“ – snad nejhanebnější oslovení, kterým si dovolovali nepřátelé obyvatele slavného královského města oslovit. Ještě štěstí, že z Plzáků se později stali jen Plzeňáci, respektive současní Plzeňácí…

Způsob obléhání z roku 1421, jemuž předcházela i slavnostní návštěva krále Zikmunda, jenž měl v úmyslu těžce zkoušené město 15. ledna povzbudit, když se ubíral na sněm do Norimberka, rovněž ilustrují zákulisní machinace, která diplomatická jednání obou stran provázela. Žižka souhlasil s odchodem od plzeňských hradeb za dodržení podmínek kališnických artikul. V jazyce vyjednávání to znamenalo, že celý Plzeňský landfrýd přejde na kališnickou stranu a město bude nadále tolerovat svobodu vyznání a přijímání podobojí. Dohody prý jsou od toho, aby se porušovaly. Landfrýd samozřejmě neměl v úmyslu žádnou z hlavních domluvených tezí dodržet a absurdní přechod ke kalichu už vůbec ne. Také Plzeň žádného husitského kněze k sobě dovnitř hradeb nepustila. Naopak se Plzáci vyznamenali už zmíněným řáděním po okolí.

Boj dvou nesmiřitelných táborů

Rozložení sil na západě Čech se vykrystalizovalo podle geografického hlediska tak, že klatovské Pošumaví i s oblastí Českého lesa kolem Domažlic podporovalo stoupence kalicha, zatímco Plzeňsko a pohraniční oblasti u Lokte a Chebu ovládali konzervativní katolíci. Nejdůležitější město království Prahu vnímaly okolní země jako odporně kacířské, a tudíž krajně nedůvěryhodné. O to víc se naděje na vyřešení sporů, tak jak je vnímali v zemích mimo rozpolcené Čechy, upínaly k Plzni. Té mělo být souzeno gordický uzel hrozících nekonečných válek rozseknout a získávala si pověst nedobytné pevnosti katolické strany. Schylovalo se ke křižáckým válkám v podobě zahraniční intervence a po řadě jiných událostí i k rozhodujícímu koncilu v Basileji.

Druhá křižácká výprava operovala hlavně v okolí Kutné Hory a Německého Brodu a umožnila Plzeňskému landfrýdu nabrat druhý dech. Od října roku 1421 se opět bojovalo s Žižkou o Krasíkov. Zvlášť pověstné se staly jeho třídenní boje na vrcholové hoře Vladař u Žlutic, kde se z plošiny na samém temeni kopce probil z obklíčení nepřítele. Ještě větší naděje vkládala katolická strana do třetí křižácké výpravy, zaměřené konkrétně na vpád na Moravu a do jižních Čech. Listinou ze dne 8. září 1422 projevil Zikmund Lucemburský městu neočekávanou podporu, když Plzni věnoval statky Věžka, Chrást a Štěnovice. Zároveň potvrdil dosavadní městská práva a svobody.

Ale ani podobná cesta prostřednictvím křížových výprav nevedla k úspěchu. Armády zahraničních žoldnéřů se sice scházely, ovšem v relativně malém počtu a bez konkrétních strategicko-operačních plánů, že se žádný rozhodující boj nekonal. Definitivní porážka husitů zůstane ještě na dlouhou dobu zbožným přáním Evropy, proti kališníkům intenzivně zaměřené. Čekat museli všichni a vše se nakonec rozhodlo daleko později, až v roce 1434 u Lipan.

Zdroj:

Západní Čechy v husitských válkách, Vladimír Bystrický, nakladatelství Veduta, České Budějovice 2013