Článek
A pochopitelně za znamenitou architekturou. Každý si tu nachází to svoje! Po pravém i levém břehu říčky Teplé, protékající v hlubokém údolí a nad níž se vypínají strmé zalesněné svahy, by se mohl člověk procházet neustále. A prohlížet si při tom lázeňské domy, kolonády a veškerou tu krásu kolem dokola. Centrum Karlových Varů se stalo, mimo jiné i díky tak neopakovatelné atmosféře, součástí Světového dědictví UNESCO jako část širšího zápisu pod názvem „Historická lázeňská města v Evropě“. To se psal rok 2021.
Prvopočátky lázeňství a tajemství sochy kamzíka
První veřejné a soukromé lázeňské domy se tu objevily už v patnáctém století. Zpravidla vznikaly v blízkosti pramenů a už tehdy byly pronajímány přijíždějícím hostům. O dvě staletí později začal lázeňský provoz probíhat pod přímým dohledem města, jako tomu bylo v případě Zámeckých lázní v místě dřívějšího hradu. Po něm už městu zůstaly jen pomístní názvy bez jakékoliv fyzicky viditelné stopy.
S přibývající popularitou Karlových Varů se projevil skutečný stavební rozmach. V roce 1701 vznikl tzv. Saský sál na místě dnešního Grandhotelu Pupp, který nechal postavit saský kurfiřt a polský král Friedrich August, o dvacet sedm let později k němu přibyl také Český sál neboli Becherův letohrádek. Velkolepých hotelů mají Vary mnoho, některé leží v údolí u říčního nábřeží a mnohé vysoko nad řekou, ale prostranství před Puppem je neopakovatelné. Vyvolává dojem útulnosti a zároveň i světovosti, jak se na lázně evropského věhlasu sluší a patří. Ne nadarmo bývají nejvyhlášenější hvězdy filmového plátna ubytováváni při festivalech právě tady.
Kdo by neznal tu často omílanou historku o králi Karlu IV., po němž město dostalo svůj název, jak se v zápalu lovecké vášně pustil do pronásledování jelena. Ten v obavách před lovci skočil do údolí, přičemž jeden pes spadl do tůně s horkou vodou. Takto prý královská družina narazila na teplý pramen s léčivými vlastnostmi. Ovšem symbolem nově objevených lázní se stal nikoliv jelen, ale kamzík! Proč? Ten se po místních kopcích nikdy neproháněl a vypadá to, že ani po větších klimatických změnách v budoucnu nebude. To si jen někdo ztropil povedený žertík.
Zinkovou sochu kamzíka, před časem vyměněnou za bronzovou repliku, na skalnaté vyvýšenině nad údolím s romantickým názvem Jelení skok nechal postavit v roce 1851 baron August von Lützow jako posměšnou parodii na pověst o jelenu, jenž před zakladatelem města odtud skočil údajně až k Vřídlu. Přemýšlivý baron v roli investora památníku, který má připomínat událost spojenou se založením města, začal uvažovat. Jelen by prý nikdy nemohl takový skok uskutečnit, zato horský kamzík ano. Šlo o jeho peníze, a tak si svou vizi prosadil – na Jelením skoku oproti vší logice skáče kamzík.
Ve Varech se v roce 1846 tehdy už více než padesátiletý baron ze severního Německa usadil po léčbě dny. Město mu učarovalo, stal se štědrým místním mecenášem. ale i neúprosným kritikem městské rady. Svoji Lützowu vilu nad kostelem svaté Maří Magdaleny vysoko nad lázeňským centrem si baron postavil už dříve, a to jako první romantický objekt na území města vůbec. A když už je řeč o kostelu, který stojí přímo naproti Vřídelní kolonádě, tak o jeho kvalitách snad přesvědčí už jen samotné jméno architekta - Kilian Ignác Dientzenhofer.
V místech současného Grandhotelu Pupp vznikaly první lázeňské provozovny. V novodobé historii města jsou zde ubytováváni nejvýznamnější hosté filmového festivalu
Vyřádili se tu architekti z Vídně i z Prahy
Podobně povznášející pocit jako před Grandhotelem Pupp v návštěvníkovi vzniká také před karlovarským divadlem, je to pocit vyrovnanosti a souznění stavebního klenotu s okolním prostředím. A rovněž pokory ze jmen proslavených tvůrců, kteří kdysi diktovali Evropě, co má považovat za moderní a ušlechtilé. Architektonická kancelář se specializací na výstavbu divadel „Ferdinad Fellner und Herman Helmer“ z Vídně postavila v českých městech řadu pozoruhodných divadelních objektů nejvyšší kvality, ale v Karlových Varech se kromě toho prezentovala i neobvykle velkým množstvím staveb jiného charakteru a do jisté míry lázeňské části města vtiskla svoji současnou tvář. Údajně měli Vídeňané ve městě těch staveb dvacet.
Prestižní Vřídelní kolonáda bohužel na svém místě vydržela jen do roku 1939, tedy pouhých šest desítek let. Později už kolonádu v lehkém vídeňském stylu u ikony všech místních pramenů nahradila ta současná, těžkopádná a málo citlivá k samotnému srdci lázní. Po Vřídelní kolonádě se kultovní architektonická dvojice angažovala ještě při stavbě kolonády Sadové v městském parku vedle Vojenského lázeňského domu. Její část z umělecky zpracované litiny z Blanska září jako klenot okolního parku dodnes, jen přilehlý Blanenský pavilon s koncertním sálem a restaurací nepřežil rok 1966.
Fellner s Helmerem si práci ve Varech evidentně vychutnávali, přestože by se v té době dalo v Evropě najít jen málo tak vytížených a žádaných architektů. Projektovali ještě Tržní kolonádu a Císařské lázně, pro něž se také používá název Lázně I. a které se nachází nedaleko Puppu. I na něm se podepsali výstavbou Slavnostního sálu Grandhotelu Pupp. Navrhovali Goethovu vyhlídku, stejně tak jako Grandhotel Ambassador – Národní dům. Ten najdeme na Masarykově ulici jako nejatraktivnější skvost pěší zóny mezi muzeem v původní továrně Jana Bechera a lázeňskou čtvrtí. Dost vídeňské noblesy na jedny západočeské lázně.
Žádný návštěvník Varů by neměl minout jejich kolonády s popíjením minerální vody ze zdejších pramenů. Uveďme alespoň dva příklady, že lázeňské prostředí tvořili do velké míry i mistři z našich luhů a hájů. Slavný architekt a mimo jiné autor návrhu našeho Národního divadla Josef Zítek si s projektem Mlýnské kolonády užil své, protože jeho mohutná stavba se 124 sloupy s reminiscencí antických a renesančních tvarů ne každého přesvědčila, že zrovna do Karlových Varů a zrovna na nejvíce reprezentativní nábřeží říčky Teplé patří. Monstrózní a těžkopádná hmota s dvanácti alegorickými sochami na balustrádě střešní terasy, představující měsíce roku, se skutečně vymyká všemu, co se kdy ve městě postavilo. Ale možná v tom je právě její kouzlo. Dovedl by si někdo představit, že by se měla slavná scéna s utíkajícím falešným číšníkem z filmu režiséra Ladislava Smoljaka „Vrchní, prchni!“ z roku 1980 natočit někde jinde?
Monumentální kolonáda od architekta Zítka je známá všem milovníkům filmu scénou s prchajícím číšníkem ze snímku Vrchní prchni!
Tento text začínal u hotelu Pupp, kde přebývají účastníci filmového festivalu a skončí tam, kde se prochází po červených kobercích, tedy v místě všeho skutečného festivalového dění. Hotel Thermal rovněž již od roku 1978 vzbuzoval vášně příznivců i odpůrců. Hodí se sem na nábřeží říčky Teplé to mnohopodlažní monstrum a neruší ten podivný „mrakodrap“ s přilepeným koncertním sálem a bazénovým komplexem nad ním poklidnou lázeňskou atmosféru? A oponenti jim odpovídají: jedná se o jednu z nejkvalitnějších ukázek funkcionalismu s prvky brutalistické architektury u nás. Navíc se skvělým vybavením interiérů. O stavbu, kterou zaštiťují i jména renomovaných architektů manželů Machoninových. Tak si vyberte! Já se přikláním k druhému názoru.
Hotel Thermal je ukázkou kvalitní československé architektury a během festivalu se stává centrem veškerého festivalového dění
Zdroje:
BURACHOVIČ, Stanislav, WIESER, Stanislav. Encyklopedie lázní a léčivých pramenů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha: Libri, 2001
ZEMAN, Stanislav: Průvodce architekturou Karlových Varů. Ostrava 2012
