Článek
Ti do českého prostředí patřili odedávna. Jako příslušníci třetí rozhodující národnosti v jinak česko-německé Plzni se těm dvěma dominantním nemohli rovnat co do počtu, ovšem svým vlivem a hospodářským zázemím rozhodně ano. Místní diaspora, jak se nazývají všechny židovské komunity usídlené mimo původní oblast Palestiny, se zřejmě začala vytvářet hned po založení města koncem třináctého století, přestože první doložitelné doklady o ní se dochovaly až z dob Karla IV.
Omezováni už od samého začátku
První listinnou zprávu o pobytu Židů v Plzni vydal budoucí český král a římský císař Karel IV. ještě jako moravský markrabě. Stalo se tak z příkazu jeho otce Jana roku 1338 a nařizoval v ní městu, aby chránilo židovskou diasporu proti urážkám a jiným nepřístojnostem. Židé se už tehdy zabývali hlavně obchodem a půjčováním peněz, poskytovaných třeba vyhlášeným plzeňským výrobcům sukna a plátna. Už sám fakt, že Karel požadoval ochranu příslušníků jednoho národa a jeho jasně vymezeného náboženství před příkořím ze strany národů jiných, svědčí o jistých třenicích, které již tehdy musely existovat.
Pravidla hry o společném soužití dvou tak rozdílných náboženství bohužel nevyznívají pro křesťany nijak lichotivě, naopak byly přímo diskriminační. Židé se museli už tehdy při pohybu po ulicích odlišovat zvláštními klobouky a na velikonoční Velký pátek jim bylo zapovězeno vycházet ven na ulice vůbec. Ani doma se nesměli pohybovat zcela svobodně, když je nutila určená pravidla přebývat jen za zavřenými okny. A co víc, pohlavní styk s osobou křesťanského vyznání se považoval za velice těžký zločin. Židé si směli sami zvolit vrchního rabína, ale i taková volba ještě podléhala schválení panovníkem. Podobně jako v dalších českých městech se židovská populace nemohla chovat jako křesťanská většina. Jejich práva byla omezována také z profesního hlediska, což jim dovolovalo věnovat se jen k určitému druhu činnosti.
Nesměli se například zabývat zemědělstvím ani vlastnit půdu, odepřena jim byla i většina běžných řemesel. O to více se už ve středověké Plzni živili tím, co jim bylo milostivě dovoleno, tedy obchodem a financemi. Místní Židé rádi obchodovali s kořením z exotických zemí nebo půjčovali finanční prostředky za tučný úrok. Bezcelní dohodu Plzně s Norimberkem, jednu z několika nejpodstatnějších příčin prosperity města té doby, dokázali využívat stejně obratně jako jejich křesťanská konkurence. Z běžných řemesel se jim časem začalo tolerovat jen vykonávání řeznické činnosti na rituálních jatkách výlučně pro potřebu vlastní komunity, ovšem prodej masa širšímu okruhu spotřebitelů měli vždy pod kontrolou příslušníci křesťanského cechu řezníků.
Na rozdíl od hlavního města království tu ghetto nikdy nevzniklo
Plzeňští Židé se historicky usazovali ve vlastních domech uvnitř hradeb kolem Solní a Sedláčkovy ulice, tedy západně od hlavního náměstí. V těchto místech dnes stojí budova hlavní pošty. Nikdy si nevytvořili typicky uzavřené ghetto, jak k tomu došlo poprvé v italských Benátkách a později i v Praze nebo na řadě jiných míst. Solní se původně jmenovala Židovská ulice a u hradeb v místech dnešní poštovní budovy končila jako slepá. Tam se z vnitřní strany městského opevnění krčila rovněž zaslepená Katovská ulička. Už její název prozrazuje, kdo v ní po celá staletí také přebýval. Ostatně osoby vykonávajících povolání městských popravčích na tom nebyli z hlediska společenské prestiže o nic lépe než jejich sousedé vyznávající jim nepochopitelnou východní víru.
Na křižovatce obou dvou ulic si místní Židé postavili svoji první školu. A spolu s ní s největší pravděpodobností i synagogu. Současná Velká synagoga v takzvaných sadech Pětatřicátníků je velkolepá, stojí jen pár set metrů odtud, ale stala se v pořadí až pátým židovským svatostánkem ve městě. Židovská komunita se podřizovala přímo panovníkovi a tehdy už jasně formulovaná městská práva se na ni nevztahovala. V Plzni se podle nich mohl stát už po měsíci měšťanem každý, kdo tu vlastnil dům, a ještě při tom splňoval několik podmínek: bude ve městě žít minimálně tři roky a složí do městské pokladny nemalou finanční částku. Původ z legitimního manželství se považoval za samozřejmost. Ne každému z křesťanů se podařilo takové přísné podmínky splňovat, ovšem izraelité, ti si mohli o zlegalizování postavení měšťana v té době jen nechat zdát.
Kde všude ještě žili
V době husitských válek se už místní komunita rozrostla natolik, že v roce 1424 požádali město o zakoupení pozemku pro židovský hřbitov, který o šest let později Židé na předměstí už mimo středověké opevnění, konkrétně v lokalitě pozdějšího výstaviště a současného obchodního centra směrem k místní části Skvrňany, opravdu koupili. Tady své mrtvé pohřbívali do té doby, než vznikly jejich hřbitovy i na místech jiných. Židovská enkláva během všech dlouhých let, provázených obléháním Plzně ze strany husitů, zůstala věrná domovskému katolickému městu a v rámci svých možností je pomáhala před kališníky bránit. Ve věcech víry si s ostatními obyvateli města moc nerozuměli, ale v případě ohrožení s nimi dokázali táhnout za jeden provaz…
Nad plzeňskou, početně největší židovskou komunitou po Praze, se začaly stahovat mraky počátkem šestnáctého století. Přišly první pogromy, následovalo postupné vyhánění z města, zanikla židovská škola. V roce 1504 udělil král Vladislav II. Jagellonský, jistě pod dojmem předcházejících protižidovských konfliktů v Hostouni na Domažlicku, městu Plzeň privilegium vypovídat Židy mimo jeho hradby na jiná místa. A tak příslušníkům jiné víry, násilím vytlačovaným z domovského města, nezbylo nic jiného než přesídlit do nových židovských center na Plzeňsku. Stěhovali se hlavně do obcí jako Štěnovice, Kasejovice, Úlice nebo Malesice. A mělo být ještě hůř! V roce 1541, rok před tím, než poslední Židé prodali v Plzni svůj dům, rozhodl zemský sněm o vypovězení všech příslušníků nešťastného národa ze země vůbec. Naštěstí k tomu nedošlo, jejich pobyt a jejich roli v obchodním a bankovním sektoru většinová společnost, ač někdy vysloveně nerada, až do konce třicetileté války tolerovala.
Diskriminace nejvyššího kalibru
Do Plzně směli tito „vyvrhelové“ dojíždět ze svých venkovských domů jen během trhů, ale v žádném případě nemohli pod pohrůžkou těžkých sankcí přenocovat. Potupné zacházení s příslušníky nekřesťanského národa zacházelo i hodně daleko za hranice etiky i morálky, třeba když byli někteří Židé nuceni k násilným křtům.
Zákazy přenocování Židů v českých městech zavedla Marie Terezie v roce 1745 s absurdním odůvodněním, že údajně často spolupracují s nepřátelským Pruskem a mohli by ovlivňovat atmosféru mezi ostatními řádnými měšťany. Takové omezování pochopitelně přinášelo ekonomické ztráty i městům samotným, protože se narušily po staletí budované obchodní vazby a města tak vydělávala méně na daních.
Proto byl později tvrdý zákaz zmírněn a bydlení i přenocování povoleno. Nic není zadarmo – kromě povinného označení museli Židé platit i jakousi zvláštní daň. Ale až reformy syna Marie Terezie Josefa II. přinesly zásadní obrat, po němž už mohli Židé v běžných živnostech podnikat, a dokonce jim bylo laskavě dovoleno kupovat si půdu. Podmínky podnikání jim ovšem zakazovaly zaměstnávat křesťany, což logicky vedlo k nucenému uzavírání se komunity do sebe a k izolaci od zbytku ostatní společnosti. Rokem 1790 se Židé do Plzně vrátili legálně, jako první z nich pražský finančník Joachim von Popper. Místní Židé si v 1859 vysvětili starou synagogu v dnešních Smetanových sadech a o rok později si otevřeli i vlastní školu. Ovšem až následkem ústavy z roku 1867 získali stejná práva jako ostatní, a to včetně přiznání státního občanství.
V době výstavby Velké synagogy koncem devatenáctého století už židovská enkláva v Plzni čítala na čtyři tisíce duší a ti nejúspěšnější z nich tvořili intelektuální a průmyslovou smetánku. Po skončení druhé světové války se jich do domovského města vrátilo sotva několik set…
Velká synagoga je vynikajícím architektonickým dílem i ve svých interiérech
Zdroje:
VEČEŘOVÁ Petra. Židovské památky v Čechách, na Moravě, ve Slezsku. Praha: Olympia, 2009
WEIN Martin. Dějiny Židů v českých zemích. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 2021
