Článek
Především daly přesuny majetku v nepředstavitelném rozměru volný průchod cizí šlechtě, která se dříve v našich zemích téměř nevyskytovala a teprve nyní začala zabavené nemovitosti přebírat do svých rukou. Často jejich „jediná zásluha“ spočívala právě v té nenasytné chuti uchvátit podíl při likvidaci valdštejnského majetku. Po smrti Valdštejna se začalo spekulovat o tom, jak se mu podařilo svůj ohromný majetek nahromadit a kdo mu to vůbec umožnil. Šel na věc chytře. Císaře Ferdinanda II. si zavazoval hlavně půjčováním peněz, přičemž zástavy za takové půjčky nakonec stejně přecházely do jeho držení.
Při tom vztahy mezi oběma nejdůležitějšími muži mnohonárodnostní monarchie vůbec nevypadaly růžově. Císaře vojenské záležitosti jednak moc nezajímaly, ani jim nechtěl moc rozumět, zato pro nejvýše postaveného muže v jeho armádě byly vším. První odvolání z pozice nejvyššího velitele Valdštejnovi spíše prospělo, než ublížilo, neboť se tak mohl s větším klidem věnovat svým podnikatelským aktivitám až neuvěřitelně širokého rozmachu. V malostranské části Prahy nechal postavit Valdštejnský palác, dnešní sídlo Senátu Parlamentu ČR. Jeho rozměry a vzorná úprava prostorných zahrad dnes budí patřičný respekt. Na druhé straně svědčí o urbanistické aroganci investora, který se vůbec neohlížel na historický vývoj zástavby na Malé Straně. A podobně si počínal i ve svém úplně novém sídle. Ze svého nově a od základu přestavěného města Jičín, sídla frýdlantského panství, si časem vybudoval stát ve státě. Kdyby se historie ubírala trochu jiným směrem a teoreticky možný úmysl odstranit samotného císaře se mu zdařil, třeba by Jičín časem začal hrát roli nejvíce privilegovaného města celé monarchie.
Valdštejnskému paláci a jeho rozlehlým zahradám padlo za oběť velké množství domů a pozemků, což také hodně svědčí o aroganci císařského vojevůdce
Soustředit do jedněch rukou hmotné i nehmotné statky, na jejichž tvorbě se podílelo několik po sobě následujících generací, nebývalo ani v pohnutých dobách třicetileté války tak jednoduché, jako je tomu díky současné koncentraci kapitálu nadnárodními společnostmi. Albrecht evidentně patřil mezi podnikatele, kteří něco podobného dokázali v úplně jiných společenských podmínkách. O jeho metodách se toho hodně napovídalo a střízlivě uvažujícím současníkům nemohlo uniknout, že jím používané praktiky musí vycházet z podezřele prohnilých morálních zásad. Proč právě Valdštejn toho dokázal za relativně krátkou dobu tolik, na co by jiným nestačily ani desítky životů? Kromě neobyčejného mixu charakterových vlastností, počínaje cílevědomým tahem za každým z vytčených cílů, sebestřednosti, arogance, výkonnosti, vysoké inteligence a konče snad vrozeným podnikatelským talentem a schopností manipulovat lidmi, a to i v nejvyšších kruzích, mu bezesporu nahrávala i doba jako taková.
Především v samém počátku třicetileté války (1618-1648) ještě tolik nehrozila konkurence cizí šlechty, protože po Bílé hoře se konfiskace řešily tak říkajíc „po domácku“. Kdo se provinil tím, že se postavil na stranu stavovského povstání anebo kdo se nechtěl zpronevěřit svému protestantskému vyznání, ten musel zemi opustit. Padni, komu padni, ať Čech nebo Němec, pro neposlušné už nezbylo v zemi ovládané tvrdou habsburskou rukou místo. Konfiskované statky se zpravidla přidělovaly domácím příbuzným „provinilců“ a ti, kteří z vídeňského úhlu pohledu měli potenciál centrální moc ještě více utužovat, dostali šanci k parcelaci a kompletaci už docela slušně velkých dominií.
Chebské náměstí se skupinou domů Špalíček, za níž se nachází dům s místem Valdštejnova skonu
A to byl případ jak samotného Albrechta z Valdštejna, tak i jeho nejbližších souputníků Viléma Kinského či Adama Trčky z Lípy, zavražděných mimo jiné spolu s ním v Chebu. Budoucí generalissimus přesně věděl, jak se zalíbit v nejvyšších patrech a jak nebývalý prospěch mu to může přinést. Tento titul představoval nejvyšší možnou vojenskou hodnost a znamenal prakticky neomezené velení nad císařskou armádou. V roce 1621 na hradě Pecka zatýkal Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, šlechtice a přívržence stavovského povstání, díky čemuž i skončil na popravišti na Staroměstském náměstí. Boj o moc se formovala právě v této době. K nebývalým majetkovým přesunům svým způsobem přihrála i prostá náhoda, kdy Valdštejn a jemu podobní potřebovali být ve správné době na správném místě.
Kolem přelomu šestnáctého a sedmnáctého století vymřely některé z nejbohatších rodů Koruny české včetně Rožmberků, Pernštejnů a Smiřických a jejich statky pochopitelně musel někdo obsadit. Albrecht se důkladně zaměřil na majetek rodu posledně jmenovaného, ačkoliv jeho právní nárok se zdál být zpočátku tak trochu nemístný a málo odůvodněný. Ale povedlo se mu to mírou vrchovatou a smiřické dominium pro něj znamenalo ten hlavní odrazový můstek. Nižší česká šlechta ještě měla na začátku třicetileté války silný vliv. Po jejím skončení začala dominovat šlechta vyšší, a to hlavně ta příchozí z jiných částí Evropy. A v takovém prostředí už by Valdštejn zřejmě tolik neobstál.
Úzká ulička mezi domy Špalíčku vede k muzeu v objektu, kde byl Albrecht v roce 1634 zákeřně zavražděn. I tak by mu jako těžce nemocnému zbývalo jen pár měsíců života
Mimo jakoukoliv diskuzi však budoval svoji kariéru, zaměřenou na tendenci bohatnout a získávat vliv bez jediného klopýtnutí. Tedy až na neslavný konec na chebském náměstí. Jako svoji první manželku si v roce 1609 vzal bohatou vdovu Lukrécii Nekšovnu z Landeka, majitelku mnoha moravských panství včetně toho vsetínského. Na první pohled vypočítavost otrlého kariéristy. Ale světe div se, společné pětileté a bohužel bezdětné manželství, které přerušila až její smrt, údajně prožili šťastně a harmonicky. Nakonec s ním společně spočívá v kapli svaté Anny v zámeckém areálu v Mnichově Hradišti. A Albrecht neměl po kratičkém manželství čeho litovat, zase se posunul v tažení za úspěchem o něco dál. A takhle to měl celý svůj život.
Fascinace valdštejnským mýtem neznala v průběhu staletí mezí a zpravidla vedla a doposud vede k jeho nekritickému vzývání. S uměleckým ztvárněním začal už německý básník Schiller, ale pokračoval třeba i náš hudební skladatel Bedřich Smetana. Jeho symfonickou báseň „Valdštýnův tábor“ inspiroval právě první díl oslavné trilogie německého umělce. Na druhé straně silná a progermánsky zaměřená osobnost českých dějin přitahovala i nacisty a Valdštejn jako málokdo z naší české kotliny patřil k jejich oblíbencům. Květnové Pražské povstání v roce 1945 měl mimo jiné potlačit svazek „SS Kampfverband Wallenstein“ a kdyby se mu to nedej bůh povedlo, vstoupil by vojevůdce i takto nechtěně opět do naší historie. Jednotka nazvaná německým jménem našeho Valdštejna byla paradoxně tvořena většinou Čechy a jenom z menší části Němci.
Hlavní vstup do Chebského hradu, v něm byli pobiti ještě před Valdštejnovou smrtí lidé z jeho doprovodu
Naštěstí promlouvá někdejší císařský velitel k současníkům i svojí příznivější tváří. V sídelním městě Valdštejna jako frýdlantského vévody, tedy ve městě Frýdlantu, získaném jím už záhy po bitvě na Bílé hoře, vaří pivo s jeho jménem na etiketě. A Valdštejnské slavnosti jako formu každoroční lidové zábavy pořádá nejedno město propletené s jeho osudy. V Jičíně se kolem jména vojevůdce točí vše, a v Chebu, kam si dojel pro svou smrt, patří jeho slavnosti k vrcholům kulturní sezóny. A tak to asi má být, vše špatné zapomenout a oslavovat z Valdštejna jen to nejlepší! Bylo-li vůbec co, i když podle současného okouzlení z jeho jména vše nasvědčuje tomu, že asi bylo…
Zdroje:
POLIŠENSKÝ, Josef; KOLLMANN, Josef. Valdštejn. Ani císař, ani král. 2. vyd. Praha: Academia, 2001
JANÁČEK, Josef. Valdštejn a jeho doba. 2. vyd. Praha: Epocha, 2003
Zabití vojevůdce celým jménem Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, zkráceně též Valdštejn, Foto: Wikimedia Commons / volné dílo
