Kotrmelec bezchybného Švamberka – drobná epizoda z dějin husitských válek

Stal se vůdcem Plzeňského landfrýdu, tedy protihusitské koalice z řad jednotlivých pánů, vybraných měst a opatů některých klášterů. Toto volné vojenské sdružení, nazvané podle tehdy běžně používaného germanismu pro dohodu o zemském míru a později i pro každou obrannou alianci, brzy ovládlo tuzemskou protihusitskou ofenzívu. Pomístní název svědčí o tom, jak důležitou roli město Plzeň jako jeden z nejpodstatnějších článků aliance tehdy hrálo… Šlechtic Bohuslav sice nikdy nedosáhl v českých dějinách věhlasu svého největšího protivníka Jana Žižky, nicméně za husitských válek sehrál na západě Čech podobně klíčovou roli jako sám rodák z Trocnova. Hlavní rodové sídlo Krasíkov založili předkové Švamberka už koncem 13. století na čedičové stolové hoře u dnešních Konstantinových Lázní a dali si do znaku labuť. Jejich Schwanberg, někdy psaný i Schwamberk, tedy nebyl ničím jiným než Labutím hradem. Už dědeček protihusitsky zaměřeného Bohuslava a shodou okolností nositel stejného jména, se vyšvihl do pozice dvorní elity a dotáhl to až na funkci nejvyššího komorníka na dvoře krále Karla IV.

Co se stane, když se střetnou dva nelítostní protivníci
Bohuslav ze Švamberka po odchodu Žižky z Plzně zcela ovládl okolí města a počínal si při tom krutě a bez jakýchkoliv skrupulí, jak bývalo tehdy v kraji našich předků zvykem. Třeba tím, že nechal jednoho zajatého husitského kněze před branami města bez mrknutí oka upálit. Ta doba překypovala vášněmi a nenávistí všeobecně, ale popravit kněze, třebaže kališnického vyznání, to už byl pro kohokoliv silný šálek kávy. To už zvykem nebývalo a vyžadovalo až nadmíru silný žaludek. Ovšem v ani jedné z dřívějších přímých konfrontací s bratrem Žižkou šlechtic Bohuslav neuspěl, u Nekmíře, u Sudoměře ani na podzim roku 1420 u Horažďovic. Na druhé straně se mohl pochlubit i nemalými úspěchy.

S velkými ztrátami Švamberk opět dobyl husity obsazenou zelenohorskou pevnost u Nepomuka a především napadal majetky všech okolních klášterů. Tím si chtěl naklonit krále Zikmunda, aby mu pomohl hromadit majetek a ten měl na oplátku z čeho obdarovávat své věrné šlechtické rody. Lucemburk, jak se o něm tradičně píše, liška ryšavá a zároveň podšitá, dobře tušil, čím si má zavázat starobylé rodinné klany pro dobu, kdy zákonitě dojde k rozhodujícím bojům s husitským živlem. Jeho doposud věrný pomocník Švamberk byl tehdy všude, kde jen mohl stoupencům kalicha nějak uškodit. Alespoň do toho momentu, než přišel neočekávaný obrat.

Ještě v roce 1420, tedy ve stejném roce, kdy narychlo odjížděl z Plzně, se do jejího širšího okolí znovu vrátil Žižka, aby tu dobyl hrad Rabí a vypálil nepomucký klášter. Rok na to kališnický vojevůdce dobyl Krasíkov a svého nenáviděného a nesmiřitelného soupeře Bohuslava tu zajal, ale vlastní život mu k překvapení všech velkoryse ponechal. Lze předpokládat, že jeden druhého, byť na rozdílných stranách bojové linie, si v duchu rytířských zvyklostí svým způsobem vážil. Zkrátka se k sobě oba chovali téměř jako gentlemani. Hrdost pokořeného Švamberka se projevila alespoň tím, že se nevzdal přímo do rukou Žižkových, ale vybral si k tomuto aktu Petra Zmrzlíka ze Svojšína. Na vlastním hradě Krasíkov zůstal zajatec v internaci a vyčkával věcí příštích.

Přeběhnutí k protistraně nebývalo ničím neobvyklým
Bohuslav, věrný služebník císaře Zikmunda logicky čekal, jak se k věci postaví jeho chlebodárce. Postavil se, ale hůře, než se dalo očekávat. Zachoval se nejhorším možným způsobem: nijak. Nereagoval a případné výkupné neposílal. Zajatý Švamberk se oprávněně cítil být nezájmem lucemburského císaře o svoje vysvobození natolik zklamán, že se rozhodl přejít na stranu husitů, aby se už v roce 1422 stal jedním z táborských hejtmanů, a nakonec po Žižkově smrti nakrátko zaujal i vůdčí post vojenského velitele. Bohuslav ze Švamberka, zprvu fanaticky uvědomělý katolík a později podobně vášnivý husita, zemřel v roce 1425 při dobývání dolnorakouského města Retz. Musel být vojákem nadmíru schopným a fakt, že svoje dovednosti nabízel tu jedné a tu druhé straně, na věci nic nemění. V takovém lavírování mezi znesvářenými stranami určitě nebyl prvním ani posledním…

To jeho bratr Hynek Krušina ze Švamberka naopak jako hejtman Plzeňského kraje a nástupce po bratrem uvolněném postu šéfa landfrýdu zachoval věrnost katolické straně po celý život a statečně bránil západní Čechy při pozdějších nájezdech husitů. Z jedné chudší větve Švamberků o mnoho let později vzešel Jan Bavor se sídlem na tvrzi Křínov u Plané, řečený Bavůrek, jehož jako lupiče a záškodníka popravili s velkou pompou na plzeňském náměstí v roce 1507. Po popravě ve stylu velikolepé středověké atrakce následovala jako odplata série ničivých požárů, po níž se Plzeň musela postavit téměř celá nově a tím se změnila k nepoznání. Tenhle třetí Švamberk se tak nechtěně a paradoxně zasloužil o podobu současného města ze všech pánů se znakem labutě nejvíce.

Zikmund Lucemburský, jehož nárok na český trůn po smrti svého bratra Václava IV. nikdo z hodnostářů světících následnickou tradici nezpochybňoval, na rozdíl od nespokojených rebelantů, se ocitl v prekérní situaci. Uvažoval logicky: kvůli obstrukcím ze strany kališníků se Češi k jeho korunovaci nehrnou, boj s nimi stojí příliš peněz a ty on v hotovosti nikdy neměl a asi mít nebude. Nejdříve Bohuslavovi a potom i jeho bratru Hynkovi sliboval, že náklady za nasazení protikališnického vojska uhradí později. Nebo jim splácel zástavami královských či církevních majetků. Není se tedy co divit, že pod tlakem takto komplikovaných dodavatelsko-odběratelských vztahů se Bohuslav rozhodl tak, jak se nám z dnešního pohledu zdá málo čestné a nekorektní.

Z katolicky zapáleného Švamberka se stal čelným husitským hejtmanem. I takové paradoxy přináší dávná historie…A že by snad i doba dnešní?

Zdroje:
Jiří Jánský. Páni ze Švamberka. 2. vyd. Domažlice: Nakladatelství Českého lesa, 2020. 
Ze zpráv a kronik doby husitské. Praha: Svoboda, 1981. [Kronika Bartoška z Drahonic].