Článek
Předpokládám, že nijak komfortně.
V červnu 1420 odsouhlasili v Praze zástupci nově vznikajícího hnutí, konkrétně táborité, orebité, pražané a severočeské svazy, text čtyř základních artikul, tj. programových tezí. Dohodli se je prosazovat mírovým jednáním, a když to nebude možné, tak třeba i ozbrojeným bojem v celém křesťanském světě. Není se co divit, že se zbytku Evropy tak militantní a silácká gesta pramálo zamlouvala. Po pravdě řečeno, prosazovat jakoukoliv, byť i sebevíc ušlechtilou myšlenku, pomocí řinčení zbraní, to musí vždy u většiny ostatních soudných spoluobčanů a tím spíše u těch za hranicemi vzbuzovat jenom nedůvěru. Ale bylo tomu tak! Čeští kališníci se postupně sami pasovali na jediné a opravdové bojovníky proti nešvarům celé společnosti, kteří musí ukázat ostatnímu křesťanskému světu tu správnou cestu. Považovali se téměř za mesiáše, ale protivníci jim neřekli jinak než kacíři.
O čem byla v artikulech vlastně řeč
Někdo musel být prvním vizionářem a prvním z řady dalších, kdo dokázal přehledně nasměrovat hnutí ke konkrétnímu cíli. Čtyři artikuly, jakési základní postuláty, časem svou podobu měnily, nicméně vždy zůstávaly pro Husovy stoupence modlou, kvůli níž by byli schopni rozvrátit třeba celý kontinent a nenechat na něm kámen na kameni, jen kdyby jim to okolí umožnilo. Tím prvním byl kazatel Václav Koranda. Pojďme si rozebrat jednu z prvních variant artikul, která časem doznala ještě dalších úprav. V žádném z bodů se o požadavku boje s nepřítelem nějakou ozbrojenou cestou přirozeně nemluvilo, to se v programových tezích hnutí nebo politických stran ani nesluší.
První článek požadoval svobodné hlásání slova Božího, proti čemuž lze obecně sotva co namítat. Na mysli se mělo hlavně svobodné kázání Bible bez světské či církevní cenzury. Druhý o podávání svátosti oltářní pod obojí způsobu mohli ostatní křesťané považovat za přijatelný, pokud by šlo o svobodnou volbu každého člověka a teze by v sobě nezahrnovala možnost donutit jiné osoby, navyklé na odlišný způsob přijímání, k jejímu naplnění čistým násilím. Ortodoxní kališníci, tedy ostatní věřící a takzvané „jednušky“, kteří vzývali přijímání pouze pod jednou, nehodlali tento husitský požadavek tolerovat. Samozřejmě se celý spor točil kolem toho, jestli mají prostí věřící právo přijímat jenom tělo Páně v podobě oplatky nebo chleba, či jestli mohou přijímat i červené víno jako krev Boží. To doposud dříve směli jenom duchovní, pomineme-li úplné prvopočátky křesťanství. Malichernost? Před šesti sty lety evidentně ne…
Pod třetí ze čtyř artikul by se rozhodně dalo podepsat kdykoliv a vyžaduje se doposud, tedy minimálně platit by tak mělo: zákaz světského panování a bohatství kněží. Volně přeloženo, aby církev nezasahovala do světské politiky a kněží se věnovali jen duchovním záležitostem. Také by se měli zříci materiálních statků. Poslední teze o trestání smrtelných hříchů zcela jasně vychází z morálního kodexu desatera a čistě teoreticky by s ním neměli mít problémy věřící ani ateisté. Hříšníci měli být trestáni bez ohledu na postavení ve společnosti na principu „padni komu padni“, duchovenstvu i šlechtě. Uvedené zjednodušení výkladu artikul má jen sloužit za příklad, jaké programové teze v kostce bývaly pro husitské bojovníky podstatné.
Jako první načrtl vizi, k níž mělo celé hnutí směřovat a jakými prostředky by se mělo takových cílů dosáhnout Václav Koranda, nejdříve katolický a po svém údajném prozření kališnický kněz a kazatel. Těžko uvěřit, že by si upřímně přál stav, k němuž revoluce časem také dospěje, kdy za sebou nechá zpustošená města, vesnice i kláštery a v troskách pomalu celé České království i část okolních zemí. Jemu i jeho spolubojovníkům se situace „jenom“ vymkla z rukou – těmito slovy by se zřejmě bránil on i jeho stoupenci. Byl čistým teoretikem s komunální praxí na lokální plzeňské úrovni, jenž počínaje přesídlením do Tábora pomalu ztrácel vliv. Umírnění radikálové Korandovi vyčítali, že si někdy počíná i v církevních záležitostech jako slon v porcelánu: znevažoval církevní obřady a pod obojí by nejraději podával i nemluvňatům, z kostelů s oblibou odstraňoval obrazy světců. Z nadějné vycházející hvězdy husitské revoluce se pomalu ale jistě stával vyděděncem na druhé koleji. Nemilosrdný osud jej zavál až na hrad Litice nad Orlicí, kde jako vězeň „husitského krále“ Jiřího z Poděbrad v roce 1457 zemřel téměř v zapomnění…
Detail s motivem kalicha má připomínat příslušníkům sboru ideály, které vyznávali stoupenci husitské reformace
Výřečnost kazatele vybroušená v „poutích na hory“
Nová hvězda na kališnickém nebi se nezrodila jen tak z čista jasna či jenom jakousi náhodou. Kazatele Korandu už nějaký čas provázel věhlas znamenitého táborového řečníka a s ním spojená popularita šikovného manipulátora davu. Taková schopnost musela ve své době imponovat nevzdělaným masám nepochybně více než rétorické agitace pozdějších populistů, jejichž posluchači už dovedli alespoň číst a psát. To rozhodně převážná většina Korandových posluchačů ještě neuměla. Mluvit k negramotným a vzděláním nepolíbeným bývá nepoměrně jednodušší. O jeho kázáních, údajně provázených až neuvěřitelnou návštěvností, se dlouho vyprávěly legendy. Na každé z jeho „poutí na hory“, jak se tehdy říkávalo mimoměstským duchovním aktivitám – ať už na vrchu Bzí mezi Blovicemi a obcí Letiny, v Žinkovech nebo v Ládví u Prahy – prostě na všech místech, kde se ve své době objevil, neznalo nadšení jeho příznivců mezí.
Václav Koranda jako rozený psycholog a obratný manipulátor těch, kteří mu chtěli naslouchat, náladám nejširších vrstev výtečně rozuměl a rychle pochopil, jak s tímto náboženským a současně politickým kapitálem nakládat k obrazu svému. Zpočátku možná intuitivně, později určitě záměrně, se při tom orientoval na lokality jižně od Plzně. Obratně vycítil, že radikalismus zdejších nespokojených vesničanů je ještě silnější než na severním Plzeňsku, což mu zvyšovalo naděje na získávání stále většího počtu příznivců. Shromáždění na vrchu Bzí, zvaném také poněkud poetičtěji jako setkání na Jezevčí skále, se odehrálo dne 17. září 1419. Při něm představil Koranda svůj věhlasný manifest, první zřetelně formulovaný program husitské revoluce, který mimo jiné dříve zmiňovala i pamětní deska Korandova sboru na plzeňském nábřeží řeky Radbuzy. Dnes už ji tam nenajdete. Schvalovatelé v Praze roku 1420 tedy navazovali na dřívější vize Václava Korandy.
Co se na poutích dělo
Husitský manifest z „hory“ Bzí se postupem času stal, po mírných úpravách a nezbytném doplnění, základem husitského vyznání víry – později nazvaných Čtyři artikuly pražské. Na vrcholu Bzí, snad nejlépe přístupném z Chocenic od silnice z Plzně na Písek, připomíná pozoruhodný okamžik husitských dějin tzv. Žižkův kámen s pamětní deskou. Poutě na hory ve své podstatě obdobně praktikoval už Mistr Jan Hus, když za ním po vyhnání z Prahy proudily davy poutníků na Kozí hrádek vedle Sezimova Ústí nebo později na hrad Krakovec na Rakovnicku. Pouť na kopec Bzí, organizovaná jen měsíc po smrti krále Václava IV, či celonárodní pouť v Ládví u Prahy ke konci října 1419, odkud už Koranda s jinými příznivci odtáhl rovnou do hlavního města, měly charakter náboženské, společenské a čím dál tím více politické události.
Poutě se pořádaly zásadně v neděli, kdy se věřící dopoledne věnovali kázáním za účasti většího počtu kněží a zpovědím, ostatně tak tomu byli zvyklí i v běžném životě ve svých obcích a městech. Odpoledne už patřilo společnému jídlu, zpěvu a diskuzím o dalším postupu vůči skutečným i pomyslným protivníkům. Alkohol či hazardní hry v úvahu nepřipadaly. Je zajímavé, že „horu Bzí“ historici dříve situovali někde u Týna nad Vltavou a teprve později se prosadila dnes uznávaná poloha u Letin.
Tak co, měli byste ještě chuť následovat „pana Broučka tentokráte do XV. století“, jak si ve svém románu Svatopluk Čech představoval únik do doby husitské?
Zdroje:
KEJŘ Jiří, Z počátků české reformace. Brno 2006
AUGUSTA Pavel a kolektiv, Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918, 4. vyd. Praha: Libri, 1999
