Článek
Její oblíbený bratr Jindřich si na živobytí jednu dobu vydělával v Plzni, když před tím v dvouletém angažmá vyučoval zpěv v Moskvě. Jen sestra Karolína zamířila za svým manželem právníkem Petrem Hilbertem do Loun, kde se jim narodil syn Kamil Hilbert, pozdější architekt a autor přestaveb nejvyhlášenějších českých gotických objektů. Kariéru si rozjela literátka a vyhlášená libretistka, vyrůstající v pražské Spálené ulici u Karlova náměstí, nanejvýš slibně a celkem logicky v psaní operních libret pokračovala i po přestěhování do Plzně ve svých dvaceti letech věku, protože se na ní začali obracet i další hudební skladatelé. Přednost dávala těm z vlastní rodiny: bratru Jindřichovi a švagrovi, který vlastně celou tu plzeňskou anabázi zavinil.
Hynek Palla už v Praze patřil do kroužku rodinných přátel, a právě jeho si vzala její sestra Juliana. Jako perspektivní hudebník, vlastenec a propagátor myšlenky Sokola byl do Plzně vyslán na jakousi osvíceneckou misi a shodou různých okolností za sebou přivedl i některé z členů rodiny Pechových, příbuzných z manželčiny strany. Po smrti velice dobře vydělávajícího otce matka zavelela: odstěhujeme se do Plzně, kde bude život o poznání levnější….
Hudebně nadaný bratr Jindřich Pech přivedl domů ještě do Spálené ulice skladatele Karla Bendla, jenž požádal jeho sestru Alžbětu, později známou svým pseudonymem Eliška Krásnohorská (1847-1926), o zpracování libreta pro operu Lejla. Ve zpracování operních libret si našla svojí životní parketu a proslavila se především tvorbou pro Bedřicha Smetanu. Ta vyvrcholila v jejich společných dílech oper Hubička, Tajemství a Čertova stěna. S naším skladatelem číslo jedna své doby se jí spolupracovalo výborně, zatímco pozdější tvorba pro méně protřelého Bendla už tak vřelá nebyla. Přesto zaznamenala jejich opera při premiéře v roce 1888 v Prozatímním divadle slušný úspěch, především díky dojemnému příběhu židovské dívenky Lejly, odehrávající se v exotické Alhambře v posledních létech vlády Maurů.
Text nenápadné a snadno přehlédnutelné pamětní desky z roku 1965
Deska je umístěna mezi poslední dvojicí oken v přízemí v Goethově ulici
Z operních libret Krásnohorské, vytvořených v prvních létech svého plzeňského azylu, se nepodařilo uvést v divadelním provedení ani jediné a prakticky všechny se nenávratně ztratily. Literární múza, jak se na první pohled zdálo, Krásnohorskou opouštěla, ačkoliv se snažila ze všech sil. Řediteli plzeňského divadla Švandovi nabídla texty tří svých jednoaktových her. Když ředitel v roce 1868 hned tu první veselohru pod názvem Tajemný milovník uvedl, nevzbudilo to ve městě prakticky žádnou pozornost. A když už, tak spíše v podobě negativních kritik v listě Pilsner Bote. Krásnohorská sama sebekriticky přiznala a kajícně napsala, že po vlastní návštěvě představení „rozeznala jsem vady kusu“. Po jediném roce v Plzni pochopila, že divadelní drama je žánrem momentálně nad její síly, a hrám pro dramatické divadlo se už dále nikdy nevěnovala. S operou a básněním to ale bylo jiné. Podvědomě tušila, že jednou musí přijít její nová míza, takže dál psala libreta i básnické texty a ty v časopisech publikovala neúnavně.
Ještě na začátku plzeňského pobytu koketovala s myšlenkou, že by se souběžně s literaturou mohla věnovat i kariéře klavíristky. Hudební geny a muzikální cit jí podobně jako u bratra Jindřicha bezesporu nescházely, zradilo však její zdraví. Od svých čtrnácti let trpěla závažným revmatickým onemocněním s bolestí kloubů v prstech. Ty na námahu každodenně trénující klavíristky nestačily, ale na psaní perem zpočátku ještě ano. Jenomže ve vyšším věku už ani psací náčiní mezi nemocnými prsty neudržela. V Plzni se, pochopitelně kromě vlastní rodiny, dále stýkala s každým, kdo jí nějakým způsobem připomínal šťastnější období, aktivně prožité uprostřed kroužku rodinných přátel ze Spálené ulice.
Souhrou šťastných náhod k nim patřila i sestra básníka Svatopluka Čecha Božena, se kterou se znali už z Prahy. Ta přišla do Plzně rok po Krásnohorské a působila tu jako učitelka, a nakonec i prozatímní ředitelka Vyšší dívčí školy. Obě se staly díky starým pražským vzpomínkám, a také při relativním nedostatku jiných možností v kulturně ospalejším městě, důvěrnými přítelkyněmi. Božena Čechová po narození mrtvého dítěte zemřela roku 1880 a Plzeňané ji pochovali na Mikulášském hřbitově.
Po Hynku Pallovi, švagrovi slavné libretistky, je pojmenována ulice vedoucí od Mlýnské strouhy do Štruncových sadů
Eliška Krásnohorská po sedmi letech jasně cítila, že plzeňské prostředí už jí nikam dál neposune. Zdálo se jí, že místo toho, aby se odpovědně věnovala svému uměleckému poslání a nadání, v rodině Pallových, tedy v rodině vlastní sestry a jejího muže spíše vychovávala jejich děti a starala se jim o domácnost. Děsila se představou, že by měla trávit svoje dny, aniž tušila, kolik jí jich ještě zbývá, jako chůva a uklízečka v rodině sestry a takto žít napořád. Jenomže matka s druhou sestrou se kvůli zdánlivě pohodlnému materiálnímu zázemí do Prahy přestěhovat zatím nehodlaly a sama Eliška si také nedovedla dost dobře představit, čím by se po opětovném návratu do hlavního města sama uživila. Situace téměř patová a neřešitelná.
Největší rozhodnost nakonec ukázal bratr Jindřich, který po smrti vlastní ženy a dcery svou hudební školu převedl v roce 1872 z Plzně do Prahy. Potom už Eliška neměla u Pallových stání a v jednom ze svých textů se otevřeně přiznala: „uchopím se všeho, jen abych se do Prahy dostala“. Dva roky po bratrovi se nadobro z Plzně odstěhovala, i když sem na návštěvy příbuzných pochopitelně zajížděla i potom. Mezi všemi artefakty, jež tu po ní ve městě zůstaly, je i nenápadná pamětní deska v Goethově ulici, tedy z boční strany na budově bývalého hejtmanství naproti Mrakodrapu.
Dům bývalých plzeňských ostrostřelců v Pallově ulici u Štruncových sadů
Čím déle Eliška v Plzni žila, tím více jí chybělo pražské literární zázemí – a především jedna konkrétní osoba. Navzdory předpokladům a všem očekáváním takovým člověkem nebyl žádný muž, ti ostatně nehráli v jejím životě, kromě příbuzenských a profesních vazeb, žádnou podstatnou roli. Ne nadarmo později zorganizuje ženské emancipační hnutí a založí u nás první dívčí gymnázium Minerva, pojmenované po řecké bohyni vzdělanosti. Tou osobou, po níž toužila ve svém „venkovském azylu“ ze všeho nejvíc, se jmenovala Karolína Světlá.
Ta se jí jako jediná zastala v době, kdy jí někteří lidé z nejbližšího okolí, a především vlastní matka od literární tvorby odrazovali. Mnohem starší a zkušenější spisovatelka Světlá naopak Krásnohorskou ve vzájemné korespondenci mezi Prahou a Plzní k literatuře naváděla, protože včas dokázala její Bohem obdařený talent rozpoznat. Světlá se stala její celoživotní oporou a mezi nimi se vyvinul vztah ne nepodobný vztahu zkušené matky s dcerou, která si v životě teprve hledá svoje místečko na slunci. Bez Karolíny Světlé a její patronátní role by to pořád ještě málo sebevědomá literátka z Plzně nikdy nedotáhla po návratu do Prahy tak daleko.
Památník z bílého mramoru Elišky Krásnohorské na pražském Karlově náměstí nedaleko od Spálené ulice, kde vyrůstala. V pozadí jezuitský kostel svatého Ignáce z Loyoly
Nestala by se populární spisovatelkou, kritičkou a překladatelkou, která si troufla překládat texty takových velikánů psaného slova jako Puškina, Mickiewicze nebo Byrona. Všemi svými aktivitami si Krásnohorská pod bedlivým dohledem Světlé vydobyla poctu, kterou už jí nikdo nikdy nemůže vzít: stala se jako první žena členkou České akademie věd a umění. Vztah obou přítelkyň byl upřímný a prostý všech postranních úmyslů. A přesto si ne vždy říkaly všechno. Krásnohorská se teprve po smrti svého velkého vzoru dozvěděla o zhrzené a nenaplněné lásce Světlé k Janu Nerudovi. O tak intimních věcech spolu nikdy nemluvily, na taková témata nebyla puritánská doba dvou ostýchavých žen ještě dost zralá.
Na západě Čech nakonec prožila Krásnohorská od roku 1867 celých sedm let svého života…
Na Karlově náměstí se nedaleko od pomníku libretistky nachází busta Karolíny Světlé, její mentorky a jakési náhradní maminky
Zdroje:
Prahou krok za krokem, Emanuel Poche, Panorama Praha 1985
VLAŠÍNOVÁ, Drahomíra. Eliška Krásnohorská. Praha: Melantrich, 1987
