Článek
Ve svém rodném městě vydal jen dva tisky a všechnu ostatní svoji produkci zadával jinde. Mnohé s ním spojené texty už upadly pod tíhou staletí v zapomnění, ale jeden zcela jistě ne, ten o Frantovi. V roce 1518 vydal ve městě Norimberk jedinečný spis, který vešel do dějin česky psané literatury jako soubor renesančních povídek pod názvem „Frantovy práva“. Jaké konkrétní zásluhy na jím vydané publikaci měl, to už se asi nikdy nedozvíme. Ale není vyloučeno, že se na tomto jinak anonymním dílku také autorsky nebo redakčně podílel. Neobvyklým skloňováním se mýlit nenechme, nejde o žádný překlep…
Užívejme života, jak jen to jde
Z původního satirického textu o veselé, rozpustilé a dnešním slovníkem spíše „chuligánské“ plzeňské společnosti kolem doktora Franty se zachoval jediný neúplný výtisk, uložený daleko od nás, až ve Státní knihovně v ruském Sankt Petěrburgu. Frantova partička prožívala své povrchností naplněné dny v duchu hesla, kterým nabádala všechny ostatní možné následovníky a sympatizanty, aby „v jídle a v pití žádné míry nedrželi“. Jan Fencl se tak zasloužil o vznik četby z autenticky plzeňského prostředí, jejíž popularita svého času daleko přesahovala hranice regionu, a dokonce i hranice českého království. Z pojmu „franta“ se tak vytvořil i v jazyce soudobé češtiny symbol lehkomyslnosti a nevázaného života. Kromě regulí pijanského bratrstva obsahuje spis i třináct rozmarných příběhů a kritiku tehdejších společenských jevů.
Vydanou knihu věnoval Jan Fencl Mantuán svému spolužákovi z lipské univerzity a rovněž Plzeňanovi Linhartu Jílkovi. Ten vykonával velice váženou funkci městského písaře, tradičně obsazovanou jen nejvzdělanějšími osobami. A aby toho nebylo málo, současně byl i synovcem pozdějšího olomouckého biskupa Jana Skály z Doubravky a Hradiště, rovněž zvaného Dubravius. Do veselé party recesistů vedených Janem Frantou možná patřil i budoucí pan biskup, ale zcela určitě Linhart Jilek a nepochybně i sám vydavatel Jan Fencl Mantuán.
Franta literární a ten skutečný
Hlavní postavou spisu, jemuž se tento text věnuje, je místní bohém jménem Jan Franta. Dílo jím inspirované vzniklo už osm let před vlastním vydáním knížečky, tedy ještě v poměrně mladém věku hlavního hrdiny. Později působil skutečný Franta, nikoliv ten literární, ve funkci prvního městského lékaře, nebo jak se tehdy říkalo fyzika. To už vystupoval podstatně více seriózně a odpovědně. Spolu s manželkou a třemi dětmi bydleli v Židovské ulici, tedy v místech dnešní hlavní pošty v ulici Solní, takže se musel s ohledem na rozvětvenou rodinu ve svém přirozeném bohémství více krotit. Z mladického bonvivána se stal vážený pan doktor a podle některých domněnek možná i autor celého spisu.
Město vyžadovalo od svého fyzika pro léčení chudých i bohatých spoluobčanů nejen doktorát, ale i praxi v jiném městě, a to ještě u zkušeného staršího lékaře. A osob splňujících tak přísné podmínky v Českém království nebývalo nadbytek. A když už, tak raději vyhledávali praxi v Praze. Proto se nezřídka stávalo, že pozice městského lékaře nebyla určitou dobu obsazena vůbec. Franta měl to štěstí, že v době jeho praktikování už v Plzni působil další specialista – lékárník. V dobách, kdy tomu tak nebývalo, si museli lékařsky vzdělaní odborníci poradit také s výrobou léků sami. Nakolik je „frantovský“ příběh spojený se skutečným městským lékařem pravdivý a nakolik fiktivní, to už se zjistit nepodaří. Pravděpodobně byl sestavený z povídkové tvorby jiného a možná i cizokrajného původu, ale autoři jej umístili do plzeňských reálií. To ale nevadí, i fikce může mít svoje vlastní kouzlo…
Jan Fencl Mantuán – co vše víme o něm i o jeho vnukovi
Významný tiskař se narodil v roce 1485 přímo v Plzni, kde dokončil i městskou školu. První cenné zkušenosti získával mimo domov, nejdříve na universitních studiích v Lipsku, ale hlavně pak v Norimberku, toho nekorunovaného hlavního města všech prvních knihtiskařů. V tomto sídle s nebývale silnými vazbami na rodnou Plzeň se učil základům nového řemesla v tiskárně německého majitele. Mladík se řadil ke společenské elitě. Jeho otec Václav Fencl vlastnil dům na jižní straně náměstí č. 21, ten zhruba uprostřed jižní fronty, nyní se zelenou fasádou, což samo o sobě svědčí o privilegovaném postavení vážené rodiny. Vždyť domy na náměstí se ve všech městech a ve všech dobách cenily ze všeho nejvíce.
Literát a vzdělanec potom zdědil nemovitost po dobu celých čtyřiadvaceti let. A co víc, stal se i dlouholetým členem městské rady. Jeho profesionální aktivity se neomezovaly pouze na zprostředkování tisku již připravených textů. Sám rovněž překládal, redigoval a vůbec připravoval vše nezbytné, co s jeho vydavatelskou činností přímo souviselo. Jako řádný Plzeňan se cítil čistokrevným katolíkem, ale to mu nebránilo vydat v Norimberku latinsky psaná husitská kompaktáta. Prostě muž v mnoha směrech zajímavý, podnětný a předávající svoje geny k dispozici také po něm přicházejícím dalším generacím.
A takový genový fond zdědil i další známý plzeňský básník Kašpar Kropáč – Cropacius z Kozince, Mantuánův vnuk. I u něj lze vysledovat motivaci a životní cestu chlapce z menšího města, kterak se vydává do světa, aby tam posbíral neopakovatelné zkušenosti a ty potom nezištně nabídl u sebe doma. Kašpar Kropáč se po studiích v Cvikově a ve Vídni vrátil do Plzně. Tady měl svůj krámek a psal svoji poetickou produkci, v níž se ovšem městu jako takovému nevěnoval nikdy. Zato v závěti věnoval nemalou část svého majetku místnímu klášteru.
Patřil k těm nikoliv katolicky orientovaným měšťanům, kteří byli nuceni pod náboženským nátlakem z Plzně odejít, on konkrétně do Stříbra. Ovšem ještě dříve, než stačil svůj záměr s odchodem uskutečnit, v roce 1580 zemřel. V Plzni vlastnil a kvůli zamýšlenému odchodu prodal dům na východní straně náměstí, později zvaný Skriboniovský nebo také Valdštejnský. To proto, že tu v něm poslední měsíce svého života trávil slavný císařský vojevůdce Albrecht.
Pamětní deska na domě na hlavním plzeňském náměstí, v němž působil básník Kašpar Kropáč, Mantuánův vnuk. Objektu se později říkalo Skriboniovský nebo také Valdštejnský.
Takže, pokud vás někdo třeba i nechtěně nazve „frantou“, nemusí to myslet zle. Naopak možná chce jenom vyzdvihnout váš pozitivní vztah k životu a snahu užívat si jej naplno…
Zdroje:
ŠVÁB, M.: Jan Mantuán-Fencl jako typ českých tiskařů v 15. a 16. století. Vědecké informace ZK ČSAV, Suplement 1, 1970
VOLF, J.: Jan Mantuan Fencl. Příspěvek k dějinám českého knihtisku v Norimberce. Ročenka československých knihtiskařů 9, 1926
