Článek
Než k tomu skutečně dojde, odehraje se v roce 1634, dlouhých čtrnáct let před vyjednáním vestfálského míru, dramatický příběh člověka, jehož jméno se stalo symbolem toho třicetiletého válečného běsnění. Příběh vojevůdce v habsburských službách Albrechta z Valdštejna. Nasměrování jeho poslední cesty poté, když se v Plzni dozvěděl o svém sesazení z čela císařské armády, na nejzazší český západ do Chebu, bývá často uváděno jako nezvratné potvrzení jedné pozoruhodné a zajímavé teorie. Mnozí vyslovovali podezření, že habsburskou stranu skutečně zradil a že se tak hodlal ke svým dřívějším protivníkům a nově potenciálním spojencům co nejvíce geograficky přiblížit.
To by vyvracelo opačnou domněnku, podle níž se sám stal obětí zrady několika proradných generálů. S odstupem dávno uplynulého času se už nikomu nepodaří zjistit, co vlastně bývalý velitel habsburské armády zamýšlel, jestli se chtěl v Chebu opevnit, anebo odtud dál pokračovat ještě více na západ směrem k jeho potenciálním spojencům tedy Sasům a Švédům, kteří mu podle nejodvážnějších hypotéz slíbili dosáhnout až na titul českého krále. A snad i na trůn císaře Svaté říše římské. Soudě podle jeho zdravotního stavu by už v té době neměl mít na takové plány ani pomyšlení. Cestu absolvoval jako smrtelně nemocný a skoro už neškodný člověk…
Pamětní desky na budově muzea v Pachelbovském domě, které připomínají smrt Albrechta z Valdštejna, jsou napsány ve třech jazykových verzích
Kdo koho zradil?
Daleko od pravdy možná nebude ani další, na první pohled takřka kacířská myšlenka, že sám habsburský císař Ferdinand II. měl na smrti Valdštejna eminentní zájem, protože mu dlužil takové množství peněz, které by ani jako hlava vlivného mocnářství nikdy nebyl schopen splatit. Synek z chudé šlechtické rodiny Albrecht z Valdštejna se ukázal být nejen geniálním vojevůdcem, ale snad ještě geniálnějším vojenským podnikatelem. Ať už peníze nějakým podivným a někdy i podvodným způsobem vydělal, či si sám půjčil nebo něco ze svého majetku prodal, císaři vždy ochotně nabízel protislužby. A dobře věděl proč – hmotné statky a připisovaná panství rychle znásobovaly jeho majetek a během několika málo let už se s ním v celé monarchii málokdo mohl srovnávat. Ekonomickým myšlením a způsobem podnikání v nejrůznějších oblastech předběhl dobu o pár set let a ani dnes by se jistě ve světě velkých peněz také neztratil.
Plzeňská epizoda s tamním několikaměsíčním pobytem jedné z nejzajímavějších legend válečnictví za třicetileté války ovšem skončila hrou vabank s tragickým koncem. To, když za pár dní vydechl ten kontroverzní vojevůdce v Chebu naposled. Stalo se tak jen krátce poté, kdy byl tajně odsouzen k smrti císařem, jemuž v dobách aktivní vojenské služby dlouho přinášel jedno vítězství za druhým. Teď už z obávaného generalissima zůstala pouhá troska. Zákeřná poprava měla být vykonána už v Plzni. A to kýmkoliv, kdo by se takového úkolu ujal. Jen shodou náhod se protřelý válečník ještě vzmohl na poslední křečovitý úprk z města, kde původně hodlal se svou armádou jen přezimovat. Cestou z Plzně do Chebu se k družině se smrtelně nemocným velitelem přidaly další dva pluky, naverbované jen krátce před tím na Britských ostrovech. Valdštejn nemohl předvídat, že se mezi příslušníky tak exotických vojenských formací najdou jeho skuteční zrádci a vrahové, byť ti pod dojmem císařského nařízení považovali za zrádce jeho. Ortel nad bývalým velitelem vykonali jen fyzicky, když plnili příkaz vídeňského dvora.
Hlavní vstup do Chebského hradu, kde byla ubytována vojenská posádka včetně vrahů císařského vojevůdce
Zabíjení kolem chebského náměstí
Cesta mezi oběma západočeskými městy Albrechtovi i s jeho početným doprovodem trvala krátce, probíhala od 22. do 24. února roku 1634. Sotva se stačili po náročném přesunu zorientovat, byli všichni pozváni k účasti na uvítací hostině. Vypadalo to, že se všichni budou k hostům chovat v rámci tohoto ceremoniálu přátelsky, takže souhlasili. Až na nejvyššího velitele, ten se cítil unaven a účast odmítl. To mu ovšem
příliš nepomohlo. Vrazi z britských pluků pozabíjeli nejdříve čtyři nejbližší věrné přátele vévody Albrechta z Valdštejna, mezi nimi i Trčku, Ilowa a Kinského. Potom přišel na řadu velitel.
Když odvolaný generalissimus sám kvůli nemoci na pozvání na slavnost nereagoval, tak si jej vykonavatelé císařova verdiktu ještě v noci 25. února našli na jiném místě, a to v Pachelbovském domě na náměstí. Dodnes je tam v prostorách Chebského muzea k vidění rekonstruovaný pokoj, kde slavný vojevůdce vydechl naposledy. V jeho osobním životě ta nebývale zákeřná vražda už mohla sotva co změnit. Pokud by nezemřel násilnou smrtí v Chebu, podle nejrůznějších domněnek by mu zdravotní stav dovolil přežít tak maximálně o měsíc déle. Je zajímavé, s jakou oddaností a loajalitou doprovázeli do Chebu Valdštejna jeho poslední věrní, přestože jim bezvýchodnost celé špatně rozehrané partie musela být už v Plzni naprosto jasná.
A zdaleka se při tom nejednalo o žádné ztroskotance, kteří by byli na svém generalissimovi existenčně závislí. Jeden ze zavražděných, Adam Erdman Trčka z Lípy, pocházel z movitého rodu Trčků, zbohatlého ještě v dobách před bitvou na Bílé hoře. Po událostech v Chebu byl jejich majetek pochopitelně zkonfiskován, ale před so počítali Trčkové k nejzámožnějším šlechtickým rodům u nás. Adam patřil mezi nejvěrnější přátele svého velitele a z této pozice se nejaktivněji podílel na vyjednávání se švédskou protistranou prostřednictvím českých emigrantů.
Také další z chebských zavražděných Vilém Kinský z Vchynic a Tetova pocházel ze znamenitého šlechtického rodu, jehož příslušníci si původně říkali Vchynští. Třetí oběť chebského řádění z vévodova doprovodu – německý generál Christian Ilow - zasáhl do historie „plzeňského reversu“ tím, že se tímto pojmem označovaná podpisová akce důstojníků na podporu Valdštejna konala v lednu 1634 právě v jeho přechodném bydlišti na plzeňském náměstí. Ostatky všech obětí chebského masakru měly být převezeny podle původního plánu do Prahy, ale nakonec skončily již cestou v minoritském klášteře ve Stříbře. Teprve po několika letech našel Valdštejn místo posledního oddechu ve Valdicích na svém oblíbeném Jičínsku, aby nakonec skončil tam, kde jeho ostatky spočívají až do současné doby, ve starém rodovém sídle v Mnichově Hradišti.
Celkový pohled na Chebský hrad
Vinen či nevinen?
To, že vévoda z Valdštejna vyjednával s nepřítelem je nesporné. Ale měl k tomu pověření z nejvyšších míst, když sám císař souhlasil, že Valdštejn by se měl rozhodovat jen ve vlastní režii a neměl by se nikomu zodpovídat. Taková byla jeho podmínka, když jej přesvědčovali. aby se opět a už podruhé stal nejvyšším velitelem. Nikdy se nakonec ani nevysvětlilo, čeho se ta konspirační jednání týkala. Způsobu pokračování války? Upřesňování podmínek míru? Přechodu vojevůdce do tábora protivníka?
Valdštejn si zachoval tvář nevyzpytatelného vyjednavače a svoje tajemství si uchoval až do hrobu navěky věků. Přestože se všeobecně dobře ví, že Valdštejna zavraždili v Chebu a snad možná i skutečnost, že sem přicestoval po rychlém úprku z Plzně, ani v jednom z obou západočeských měst po sobě nezanechal památku skutečně trvalého charakteru. Mimořádně schopný Albrecht z Valdštejna už během svého plzeňského pobytu, kdy přijel jako vždy se svitou hvězdopravců, léčitelů a lékařů, sám místní dění obzvlášť neovlivnil a ani se do něj nesnažil proniknout.
Zdroje:
KOLLMANN, Josef. Valdštejnův konec 1631-1634. Praha: Academia, 2001
JANÁČEK, Josef. Valdštejn a jeho doba. 2. vyd. Praha: Epocha, 2003
