Článek
Ovšem muži byli zřejmě tím posledním, co ji celý život zajímalo. Svého nápadníka odbyla elegantně, ale zároveň razantním způsobem, který si přejí po uši zamilovaní slyšet ze všeho nejméně: „Vám zajisté postačí láska duševní.“ Takhle to měla a takhle jednala Krásnohorská se všemi příslušníky opačného pohlaví. Postižený a zhrzený se v daném případě jmenoval František Kryšpín a byl povoláním malíř. Sám pocházel z Poděbrad, ale studoval ve Vídni i v Praze a do rodinného kroužku ve Spálené ulici v hlavním městě jej přivedli spolužáci z reálky - Jindřich Pech a Hynek Palla, tedy bratr a švagr Krásnohorské. Ženu nadanou mnohými talenty, rozhodně však ne oddaností mužskému pohlaví, nedostal rodinný přítel Kryšpín, a s největší pravděpodobností ani nikdo jiný. Nevdala se nikdy a bůh ví, jak to měla při tomto přístupu k životu se sexuálními zkušenostmi. Zato mužů z okruhu vlastní rodiny si nepochybně vážila.
Ze Spálené ulice na západ Čech
Plzeňské ulice přivítaly téměř dvacetiletou Alžbětu Dorotu Pechovou jednoho podzimního dne v roce 1867, když se sem spolu s matkou a sestrou Bohdankou přistěhovala k další, o čtyři roky starší, sestře Julianě. Z Prahy se jí příliš nechtělo, protože už několik let celkem úspěšně publikovala pod uměleckým pseudonymem Eliška Krásnohorská a ani v tom mladičkém věku si nemohla neuvědomovat, že z Plzně to bude mít na výsluní české literatury i celkově ke společenskému dění zase o pár stupínků dál než z pražské Spálené ulice, kde doposud žila. Zato matka se tvářila spokojeně. O perspektivách literární tvorby svojí dcery si nikdy žádné iluze nedělala a proti jejímu záměru, že by se tímto na svou dobu netradičním způsobem měla snad živit, se tvrdě postavila.
Působilo to dojmem, že paní Pechová chtěla svou psaním posedlou dcerušku uklidit z Prahy někam „na venkov“ docela záměrně. Nakonec ten pobyt trval dlouhých sedm let. Alžběta postoj své matky, původem z Blatné, ke své tvorbě moc nechápala, protože právě z iniciativy té kulturně zaměřené starší dámy se kolem jejich pražského bytu shromáždila různorodá skupinka umělců, kteří všechny děti manželů Pechových inspirovali. Někoho k hudebním aktivitám, jiného malování a v určitých případech, včetně Alžběty, i k psaní básní. O mladé muže tedy při rodinných dýcháncích nebyla nouze, ale začínající literátka o ně zájem neprojevovala. Tatínek Ondřej už se s nadhledem svého povolání mistra lakýrnického, choval více pragmaticky, nicméně nějak se na bohatý kulturní život v jeho rodině vydělávat muselo. Z Jablonce nad Nisou přišel do hlavního města už jako desetiletý, a proto o nástrahách, které přináší vydělávání peněz na nezbytnou obživu, sám věděl své. Jeho nenadálá smrt po onemocnění cholerou patřila k hlavním příčinám, proč se dominantní matka rozhodla přesunout rodinu spolu s mladistvou autorkou Alžbětou – Eliškou z drahého hlavního města do levné „provinční Plzně“. Také přechod z příjmení Pechová na pseudonym Krásnohorská nepřímo ovlivnil tatínek, který se celý život snažil prokázat svůj původ a příbuzenství s rodem Pechů z Krásné Horky. Ale to jenom naletěl důmyslnému podvodníkovi, nicméně dceři se náznak ušlechtilého původu zalíbil a začala se s ním v uměleckém světě projevovat.
S muži se stýkala zásadně jenom pracovně
Samozřejmě se nejvíce proslavila jako autorka libret tří dokončených oper Bedřicha Smetany s názvy Hubička, Tajemství a Čertova stěna. Společně připravovaná opera Viola zůstala nedokončená. Při spolupráci s naším národním hudebním skladatelem ani s kýmkoliv jiným nemohla být řeč o nějakém sexuálním jiskření, to neměla v povaze. Nemalou roli v tom jistě hrály i trvalé zdravotní problémy s bolestí kloubů. Překladatelskou činnost brala Eliška jako doplněk vlastní plnohodnotné tvorby. Mickiewicze začala překládat ještě v Praze, ale ohromný impuls k dokončení ji v Plzni dodal místní zapálený polonista F. A. Hora. Složitější situaci už měla s překladem Byrona, protože sama anglický jazyk neovládala a pracovala systémem popsaným v jednom z dopisů: „Jeden profesor přeložil mi to doslovně.“ Nicméně těžiště své činnosti kromě libret vždy hledala v poezii. Téměř dvě třetiny básní ze samostatné sbírky „Z máje žití“ napsala v západních Čechách a literární kritika si nemohla vynachválit její tvůrčí talent.
Nemocná, permanentně žijící s pocitem, že život mimo hlavní město ji ubíjí, přesto nepromarnila jediný den… Po letech života v západočeské metropoli pocítila, že by potřebovala nějaké nové inspirační impulsy. Léčení v lázních Sedmihorky v roce 1869 nepomohlo ani k překonání kloubní choroby, ani k nastartování nějakého svěžího a smysluplného tvůrčího rozmachu. A tak se upnula k Šumavě, čímž se rozhodně nezmýlila – cesta započatá 16. 8. 1871 skutečně převrátila její další umělecký život naruby. Vyrazili spolu s bratrem Jindřichem a sestrou Bohdankou přes Domažlice, Klatovy, Černé jezero, Kvildu přes Vyšší Brod na České Budějovice. Zpět do Plzně se sourozenecká trojka vrátila až v září. Krásnohorská z tohoto jinak hektického putování vytěžila básnickou sbírku „Ze Šumavy“, ale především svoje budoucí životní krédo: „nedám už jak živa nic planého do tisku“. Teprve Šumavou vyzrála, teprve teď pochopila svoje omyly z učednických let, že psát se má jen o tom, co je provázeno silným osobním prožitkem a perfektní znalostí zvoleného tématu. Domů se ze Šumavy vrátila úplně jiná Eliška a ta začala uvažovat a psát v naprosto odlišném stylu.
Ač věkem ještě docela mladičká, počínala si Krásnohorská už při přípravě šumavské cesty víc než pragmaticky. Chtěla ji celou pojmout jako studijní záležitost s konkrétním závěrem v podobě tištěné publikace, tedy jako jakýsi manažerský projekt, který si zasluhuje sehnat vlastního sponzora. Po mírně váhavém období, zdali je něco takového vůbec vhodné, a poté, když záměr definitivně posvětila všudypřítomná patronka Karolína Světlá, ta určitě nemohla chybět u žádného i sebemenšího jejího rozhodnutí, se odhodlala obrátit na spolek Svatobor. Elišce se povedlo zamířit a trefit do černého a vousatí pánové v čele spolku se shovívavě usnesli, že investice do studijní cesty se jim bohatě vrátí v podobě reklamy. A světe div se – peníze na celý projekt poskytli.
Zpátky so Prahy
Povzbuzená relativně snadným úspěchem kombinace zajímavého putování Šumavou za cizí prostředky s následovným vydáním básnické sbírky, pojala úmysl zopakovat něco podobného ve větším rozsahu. Slyšela, že kdosi se úspěšně uzdravil z nemoci podobné té její až v daleké Itálii. A protože doposud nikdy necestovala dál než do Českých Budějovic, začaly jí ty tehdy nepředstavitelné a pro nás docela všední dálky lákat. Ale ke konkrétním krokům už se nikdy neodhodlala. Naopak se upnula k cíli z hlediska vzdálenosti bližšímu, ovšem co do proveditelnosti pro ni dosud nedostižnému. „Jen v Praze jest pro mne život možný…“ Tak říkávala do omílání každému ze svého plzeňského okolí.
Poslední měsíce na západě Čech prožívala jakoby posedlá myšlenkou nastoupit do pražské redakce časopisu Ženské listy. Po neoddiskutovatelném úspěchu poezie na šumavské motivy už si na samostatný život v hlavním městě bez plzeňského zázemí rodiny Pechových sebevědomě troufala. V redakci ji opravdu přijali – možná lépe řečeno přijaly v ryze ženském prostředí – s otevřenou náručí a Eliška zahájila svou další životní pouť vyhlášené feministky. Ani teď nezbývalo v její duši sebemenší místečko pro trochu mužského elementu…
V průběhu všech těch pro ni předlouhých sedmi let v Plzni se sice Eliška Krásnohorská projevovala i na veřejnosti, ale spíše skromně a nenápadně. O to víc na sobě pracovala, aby si připravila ty nejlepší podmínky pro dobu, až začne tvořit už opravdově ve svém vysněném rodném městě Praze. Jako těžce nemocná byla Eliška promována v roce 1922 na doktorku filosofie Karlovy university a jen o čtyři léta později se její, v mnohém nenaplněný, ale pozoruhodnými počiny korunovaný život, naplnil…
Zdroj:
Prahou krok za krokem, Emanuel Poche, Panorama Praha 1985, s. 245
