Na lince Cheb – Plzeň – Bazilej aneb jak fungovala husitská diplomacie

Mezi českou stranou a koncilem, který měl rozhodnout o osudu rebelantů bojujících ve znamení kalicha, probíhala složitá diplomatická jednání. Významné pohraniční město Cheb mělo v oněch časech velice zvláštní statut a snad právě proto se mělo stát prostředníkem mezi sebevědomými, po bitvě u Domažlic euforií posílenými husity na straně jedné, a bazilejským koncilem na straně druhé. Cheb disponoval naprosto neobvyklým statusem říšského města pod svrchovaností českého panovníka, a to jako jediné a neopakovatelné město s tímto zvláštním postavením u nás. Vyjednávání v chebském dominikánském klášteře probíhala paralelně s nábožensky laděným bazilejským koncilem. Ostatně město bylo už dříve známé dohodou zvanou „Soudce chebský“ z roku 1213, kde říšský panovník potvrdil autonomii českého království. Pod podobným názvem Chebský soudce – v němčině „Egerrichter“ - probíhala v roce 1432 příprava jednání mezi chystanou husitskou delegací a Bazilejí.

Karty jsou rozdány
Za husitskou stranu tu na nejzápadnějším západě Čech vyjednával kromě Prokopa Holého, toho času velitele kališnických vojsk i Jan Rokycana, budoucí ale oficiálně neuznaný český arcibiskup. Nikdy před tím ani potom už kališníci nevyjednali tak důležitou dohodu jako v Chebu. Zatímco císař Zikmund spřádal dál v Norimberku svoje komplikované plány, jakým dostatečně důrazným způsobem zatočit s neposlušnými Čechy, v Bazileji se stejný problém řešil na úrovni diplomatické. A u Plzně se netrpělivě čekalo na řešení vojenské, protože se tu postupně zkoncentrovaly všechny dostupné husitské svazy a všem bylo jasné, že rozluštění vleklého konfliktu už je jen otázka času.

Obléhání Plzně, o něž se kališnické vojsko v té době pokoušelo, s místně vzdáleným koncilem přímo souviselo. Kdyby město padlo, koncil by musel přijmout řadu jemu nevýhodných ústupků. Prokop odjel do Chebu a potom do Bazileje. Tam ohromoval protistranu nejen monumentální postavou a charismatickým vystupováním, ale i logikou argumentů, i když někdy také dokázal šlápnout vedle a zasedající z řad nejvzdělanějších a noblesních Evropanů se občas potutelně usmívali nad jeho prostoduchou naivitou. Ve svých nepřipravených vstupech prý občas zasahoval do jednání mírně řečeno neobratně. A kdyby mlčel, učinil by snad lépe. Česká delegace přijala pozvání do baziliky svatého Martina v Bazileji s nadšením a nepochybovala, že tam dokáže svoji pravdu před celým světem obhájit.

Když jí po pár měsících došly peníze, pořád považovala partii s protivníkem za dobře rozehranou a navrhla pokračování diskuzí v Praze. Koncil pod vedením kardinála jménem Giuliano Cesarini s pokračováním souhlasil. Nakonec tento pán a hlavní organizátor poslední křížové výpravy do Čech měl s Prokopem neblahé zkušenosti. Není to tak dávno, co se u Domažlic jeho křižáci zalekli husitského chorálu s nápěvem na téma božích bojovníků a před bitvou utekli stejně zbaběle jako kardinál sám.

Původní výběr delegátů doznal určitých změn
Složení husitské delegace směřující do Bazileje se ve srovnání s tou chebskou příliš nelišilo, ovšem v původním návrhu zástupců husitů do vzdálenější destinace figurovala ještě dvě zajímavá jména: Menhart z Hradce, příslušník nejvyšší šlechty a obratný vyjednavač z dob ještě dřívějších jednání v Bratislavě, a Přibík z Klenové, jehož jednání za pár let zachrání Plzeň před husitskou pomstou. Nakonec do Bazileje neodjel ani jeden z nich, sami se čestného úkolu zřekli pravděpodobně kvůli viditelnému odklonu od svých dřívějších radikálních pozic.

Delegace směřující do Bazileje se sešla na srazu u Domažlic a odtud pokračovala na Norimberk a dále stejnou cestou, jakou se kdysi ubíral sám Jan Hus do Kostnice. V Bazileji zpočátku hleděli na exotické Čechy zvědavě a na charismatického vůdce i s respektem, ale válečníci neměli proti osvědčeným diplomatickým harcovníkům na druhé straně vyjednávacího stolu prakticky žádnou šanci. Snad jenom Jan Rokycana se ukázal být řečníkem dost obratným na vystupoval na úrovni protistrany. Jednání vyznívalo stále víc rozpačitě a prakticky k žádným závěrům nedošlo. Dnes už víme, že ani později se na poli diplomatickém nevyřešilo nic víc. Bazilejský koncil získával informace o situaci v Čechách, a hlavně o očekávaném a definitivním rozdrcení „kacířů“ přes Norimberk, tedy město politicky i ekonomicky spřízněné s Plzní, kde mělo k poslednímu vojenskému střetu teoreticky dojít.

Diplomat, vítěz od Domažlic a pokořený od Plzně
O Prokopově mládí se toho ví jen málo a útržkovitě, zato o jeho pozdější hvězdné kariéře v podmínkách nově založeného města Tábor není pochyb. Od samého začátku patřil k nejradikálnějším kněžím a po šesti letech, tedy v roce 1426 už se prosadil jako duchovní správce táborské obce. Prokop rozhodně nepatřil mezi tuctové husity a vzděláním se mu v řadách svých příznivců málokdo vyrovnal. O výchovu v mládí se postaral strýc, jinak také zámožný pražský obchodník, bez jehož prostředků by těžko vystudoval na kněze, tak jednoduché a finančně dostupné to tehdy nebývalo. Údajně mu umožnil i cestovat po západní Evropě a snad i do Jeruzaléma, a to ještě před kněžským svěcením.

S Prokopem Holým se taktika husitské strany změnila radikálně. Válečné výpravy pochopitelně následovaly jedna za druhou jako kdysi za bratra Žižky, ale Prokop v sobě nezapřel ani talent diplomatický, nebál se vyjednávat s nikým a už vůbec ne s věčným nepřítelem Zikmundem, ani s církevními odpůrci husitů z papežova okruhu. Vrcholem jeho diplomatické kariéry byla bezesporu jeho účast v početné české delegaci v Bazileji, tam si získal respekt a obdiv protistrany, tam jej považovali za hlavního strůjce dosavadních bitev a tam jej nakonec jeho protivníci začali nazývat Prokopem Velikým. Jako snad první a dlouho jediný z kališníků pochopil, že je-li český národ vyvolený přesvědčovat ostatní svět o té správné víře, nestačí k tomu jen válečné intervence, ale že bude třeba vyjednávat s nepřítelem i za cenu určitých kompromisů, o nichž někteří nechtěli ani slyšet. Nakonec právě ty kompromisy nabývaly na důležitosti i ve vlastních řadách, když se skupinky z řad přívrženců podobojí začaly nebezpečně polarizovat.

Rok po bratislavských jednáních svolal Prokop Holý sraz zemské hotovosti k Plzni, která toužebně očekávala příchod Zikmundových vojsk od Norimberka. Už tehdy v létě roku 1430 se nad městem vznášela hrozba dlouhého obléhání, jež musí skončit vítězstvím jedné nebo druhé strany, jinak si už další vývoj a další utrpení spálené země nikdo nedokázal představit. Zikmund tažení k Plzni o rok odložil, Prokop se přemístil do Slezska a v červenci 1431 se situace opakovala znovu. Opět velitelův návrat k Plzni, opět prohlašování Zikmunda, že se probije až do katolické pevnosti Plzeň a s kacíři definitivně skoncuje. Křižácká armáda v síle zhruba sedmdesáti tisíc mužů po překročení hranic zamířila k Tachovu a desátého srpna začala obléhat silné husitské centrum Domažlice, ale to po několika dnech vzdala, a v očekávání věcí příštích se rozložila v táborech kolem města.

Triumf, který se už neopakoval
Husitská vojska se v té době v počtu asi dvaceti tisíc nacházela někde u Berouna. Evidentní početní nevýhodu eliminoval snad jen fakt, že „kacíři“ věřili ve svou vyvolenost dovést ostatní křesťany k té pravé víře a spoléhali v Boha, že jim pomůže ochránit jejich zem na principu „věř, a víra tvá tě uzdraví“. Místo toho, aby se obě armády přesunuly k dlouho očekávanému bojišti u Plzně, stalo se něco mimořádného: Prokop Holý dokázal svoje mistrovské strategické myšlení a přemístil husitskou a téměř už profesionální armádu ne k Plzni, ale přímo k Domažlicím. Bleskový přesun překvapil rychlostí i razancí a většina křižáckých velitelů působila dezorientovaně. V tom náhle vzniklém zmatku se nevědělo, jestli si některá křižácká uskupení připravují bojové pozice, či se snad chtějí střetu s protipapežskou nákazou číslo jedna vyhnout vůbec. Husité triumfovali údajně proto, že nepřítel před nimi utíkal ještě dříve než se na obzoru za zpěvu chorálů a hrozivého rachotu vozů vůbec objevili. Vítězové mimo jiné získali i tučnou válečnou kořist v podobě vozů, děl, potravin a vína, ukořistili i bohatě zdobený vůz kardinála Cesariniho i s jeho proslulým kloboukem. Prokop Holý se stával pomalu legendou a jeho vskutku neotřesitelná moc dospěla do nadoblačných výšin. Do doby jeho potupy před plzeňskými branami zbývalo ještě hodně času…

Radikální vojevůdce a diplomat Prokop Holý, muž s latinským označením Procopius Kasus, tedy bez plnovousu, se do čela revoluce dostal po vítězné bitvě u Ústí nad Labem v roce 1426 a až do plzeňského obléhání ani jeden válečný střet neprohrál. Na rozdíl od Žižky sám Prokop Holý fyzicky nikdy nebojoval a sám o sobě ještě na koncilu prohlašoval, že ve svém životě nikoho nezabil a ani nenosil zbraň. Doposud odrážel křižácké výpravy bravurně, ale až se po nic neřešící Bazileji v srpnu 1433 přesune před Plzeň, tam už tvrdě narazí. Nikoliv zásluhou protivníka, ale zradou svých vlastních spolubojovníků. V konečném důsledku se nerozhodlo v Chebu, Bazileji, Praze a vojensky ani u Plzně. Kališnická vojska narazila až v bitvě u Lipan a po vyčerpávajících husitských válkách si zdecimované obyvatelstvo Čech mohlo konečně oddechnout.

Zdroje:
Západní Čechy v husitských válkách, Vladimír Bystrický, nakladatelství NĚMEC – VEDUTA, České Budějovice 2012
Dozvuky husitství na Plzeňsku, Ivan Martinovský, Praha 2003