Článek
Postavení Norimberku jako hlavního města propagandy
O vyhlášení rasistických Norimberských zákonů se svět dozvěděl v roce 1935, aniž by na ně adekvátně zareagoval. Dříve tolik spořádaný Norimberk se tak stal symbolem toho nejkrutějšího pošlapání lidských práv s nenapravitelnými důsledky. Norimberské zákony daly zelenou rasově čistým „árijcům“ a jejich následovná aplikace posílala na jistou smrt občany druhé kategorie, tedy ty, kteří nemohli svoji rasovou čistotu nijak prokázat. Zakázaly třeba židům výkon některých povolání a manželství s ne-židy. Norimberk tímto propůjčil svoje jméno k podobným zločinům, údajně „na ochranu německé krve a německé cti“. Ale především se město zprofanovalo pořádáním úplně všech sjezdů NSDAP. Ještě před převzetím moci v roce 1933 tu nacisté pořádali dva. V tomto přelomovém roce jmenoval Hitler Norimberk za věčné město sjezdů, takže potom jich následovalo ještě dalších šest. Zahájení toho posledního se plánovalo na 2. září 1939, jenomže v souvislosti s napadením Polska bylo podobné masové shromáždění narychlo odvoláno. Každý ze sjezdů se nesl v duchu určitého hesla – v roce 1933 sem svolali „Sjezd vítězství“ a ten poslední odvolaný se měl nést v přátelské atmosféře „Sjezdu míru“.
Gigantománie pod taktovkou nadaného architekta
Každoroční Norimberské stranické sjezdy trvaly téměř týden s tím, že měly svět ohromit, zaplašit a demonstrovat sílu. Město disponovalo relativně vhodnými plochami, kde by bylo myslitelné to monstrózní a zvrácené divadlo pro tři čtvrtě milionu účastníků a dalších půl milionu diváků vůbec uskutečnit. Na štěstí pro Adolfa Hitlera existoval člověk, jenž dokázal divadelní kulisy vymyslet a také realizovat: Albert Speer, jeho nejvěrnější a beze vší pochybnosti nejnadanější architekt. Ostatně vůdce se za tvořivého architekta staveb v Norimberku, Berlíně ale i jinde považoval rovněž, jako kdyby mu poslání samozvaného architekta světových dějin bylo málo. Vůdce se nijak netajil svými architektonickými a urbanistickými ambicemi, prostě chtěl vyvolávat dojem, že se mu daří vše, co kdy zkusí podniknout.
Na projektu grandiózního norimberského areálu sjezdů NSDAP začal Speer pracovat od roku 1934 a už za tři roky později se tam ten první v daném místě opravdu uskutečnil. Díla podobného rozsahu snad lidstvo naposledy realizovalo při stavbě egyptských pyramid a za normálních okolností by v mírových podmínkách dvacátého století ani nepřipadaly v úvahu. Nebýt posedlosti vůdce, nebýt snahy talentovaného architekta vůdce nezklamat a nebýt fyzické práce lidí, které oba dva výše jmenovaní za lidské bytosti ani nepovažovali – nuceně nasazených a vězňů z koncentračních táborů.
Areál celoříšských sjezdů zabírá plochu neuvěřitelných 16,5 km2 na jihovýchodním předměstí Luitpoldhain nedaleko centra. Metaforické spojení Norimberku jako dějiště dávných Říšských sjezdů Svaté říše římské a novodobých sjezdů vůdčí strany vyvoleného národa tu má pokračování v dalších alegorických obrazech. Kongresová hala pro 50 tisíc osob, symbol nové třetí říše, svojí koncepcí jasně odkazuje opět na Svatou říši a jeho římské Koloseum. Norimberská hala o rozměrech 265 × 275 metrů by se stala největší halou na světě, kdyby ji nacisté stačili dokončit. Dodnes vzbuzuje chladná cihlová stavba s žulovým obložením nad rybníkem Dutzendteich smíšené pocity. Jako každá jiná nacistická architektura – na jedné straně pyšné velikášství, vyvolávající pocit nadřazenosti, na druhé straně monumentálnost, vymykající se měřítku lidského rozměru…
Právě měřítko vybočující z tisícileté tradice architektury přimělo radní v Norimberku některé stavby Areálu sjezdů po válce odstřelit. Přesný opak procesu v historickém jádru, kde se naopak vybombardované ulice a objekty postavily znovu podle původního stavu. Kongresová hala zůstala jako memento a také částečně jako prostor pro Dokumentační středisko, které má generacím navěky připomínat vše, co neuvěřitelného se dříve ve městě Norimberk odehrávalo. Moderní expozice z konce minulého století, kterou umístili v největší zachovalé nacistické stavbě Německa, dává představu o celkovém návrhu areálu architekta Speera a mimo jiné také promítá propagandistické filmy Leni Reifenstahlové. Nejslavnější ze všech filmových dokumentaristů nacistické éry se po válce hájila obligátním a očekávatelným způsobem. Se zločiny režimu jsem neměla nic společného, jen jsem se snažila profesionálně odvádět svoji dokumentační práci…Což o to, profesionální to bylo!
Další velikášská stavba měla stát vedle dva kilometry dlouhé a šedesát metrů široké Velké Cesty. Tady vůdce s architektem vymysleli Německý stadion pro čtyři sta tisíc diváků, téměř tolik, kolik žije v současném Norimberku obyvatel. Na Martově poli, stejně tak jako na nedalekém Zeppelinově poli, se měly odehrávat bojové ukázky wehrmachtu. Poslední zbytky věží a tribun padly po demolicích v roce 1967. Stavební jámu Německého stadionu nyní zalévají poklidné vody jezera Silersee. Podobně jako v Berlíně se ne všechny nabubřelé plány tandemu Hitler – Speer podařilo uskutečnit. Naštěstí je zastavil rok 1945.
Zkáza na konci války a Norimberské procesy
Během světové války bombardovala spojenecká vojska systematicky každý cíl, jenž mohl mít teoreticky něco společného s nepřítelem a logicky se nejvíc takových cílů vyskytovalo v Německu. Z jednoho milionu obětí válečných leteckých útoků připadá velká většina na německá města, především na totálně zničené Drážďany, Berlín, Hamburk. Jenom drážďanský útok v únoru 1945 zaplatilo životem 135 tisíc lidí. Z tohoto hlediska vyšel Norimberk relativně příznivě, za celou dobu války ztratilo město při bombardování ze vzduchu asi šest tisíc obyvatel, z toho při nejtragičtějším útoku 2. ledna 1945 zhruba osmnáct set. K takzvané pětidenní bitvě o Norimberk došlo ještě v dubnu těsně před kapitulací Německa. Do mírových dnů se město probudilo v troskách, jako takřka všude jinde v poražené říši.
Úvahy o tom, jak se mají mocnosti vypořádat po očekávaném vítězství s nacistickou garniturou, se pochopitelně vedly celou válku a různé země měly na věc různé názory. Winston Churchill si představoval zastřelit viníky bez soudu a Stalin ještě na konferenci v Teheránu v roce 1943 hovořil o popravě až jednoho sta tisíc německých důstojníků. S blížícím se koncem války už převládl názor o nutnosti uspořádat řádné soudní řízení a bylo jen otázkou času kde a kdy. Adeptů na organizaci procesu se objevilo více, kromě neutrálnějšího Lucemburku se stále více zdůrazňovala symbolika procesu někde v Německu ve městě typu Berlína, Mnichova nebo Lipska. Volba na Norimberk jasně padla kvůli touze zúčtovat se zlem zrovna tam, kde se mu až příliš dobře dařilo. V úvahu připadal ještě jeden důvod. V totálně zničeném městě se nacházel a doposud nachází Justiční palác. Stojí dále od historického jádra, a proto přežil bombardování nepoškozený, navíc s funkčním vězením jako jeho součástí.
Čtyři vítězné mocnosti zorganizovaly první Norimberský proces v období od 20. listopadu 1945 do 1. října 1946, další už probíhaly pod stejným názvem v americké okupační zóně až do roku 1949. Hlavní viníci z řad nacistické elity jako Adolf Hitler, Heinrich Himmler nebo Joseph Goebbels už dávno před tím spáchali sebevraždu, ale přesto se mezi 24 obžalovanými sešla někdejší smetánka Třetí říše. Obhajovali je kvůli korektnosti soudního řízení Němci, zatímco na místo soudců, prokurátorů a žalobců jmenovala každá vítězná mocnost svoje zástupce. K místnosti č. 600 Justičního paláce, která do dnešních dnů slouží pro účely soudu, ale zároveň jako expozice slavného poválečného procesu, se upíraly zraky doslova ze všech koutů světa. Válkou zdeptané národy čekaly na logickou satisfakci. Z celkového počtu obžalovaných jich soud 19 uznal vinnými.
Důsledky procesu ze soudní místnosti č. 600 se tedy projevovaly ještě dlouho po nejničivější ze všech válek v dějinách lidstva. Norimberk jistě není na svou nacistickou minulost zrovna pyšný, ale kromě Areálu sjezdů NSDAP ji už toho ve městě naštěstí moc nepřipomíná.
Zdroj:
Kronika lidstva, Bodo Herenberg, Fortuna Libri, Praha 2011
