Článek
Petr Arnošt Mansfeld, hrabě z Mansfeldu, se v historii stal jediným úspěšným dobyvatelem i přes to, že se o dobytí kvalitně opevněného města pokoušelo mnoho jiných, a to před tím i potom. Jako nově angažovaný generál savojského vévody, působící toho času ve službách povstaleckých českých stavů, stál z pohledu tradičního výkladu našich dějin na té správnější straně barikády – tedy na straně stavovské. Za to panovníkům vždy věrné město Plzeň, v době popisovaných událostí pod vlivem českého krále a císaře Svaté říše římské Matyáše, naopak na té straně nepřátelské a proto zbloudilé.
Karty jsou rozdány
V roce 1618 zavály osudové události budoucího porobitele k plzeňské Dřevěné ulici více méně náhodou. Příslušníkovi starého severoněmeckého rodu s místem narození v Lucemburku zrovna ubíhal třicátý osmý rok života a do smrti v Bosně mu zbývalo už jenom dalších osm let. Do služeb císařské armády vstoupil jako čtrnáctiletý jinoch. Žoldáky jeho typu a ražení nic víc než osobní prospěch nezajímalo, sám nebyl katolíkem ani evangelíkem, v podstatě jej nijak nezajímalo, proti komu a proč bojuje, vykonával jen jediné řemeslo, kterému se kdy naučil. Momentálně jej platili přes savojského vévodu Karla Emanuela čeští stavové a bez uzardění by jistě přešel na stranu Plzeňských, kdyby mu slibovali ještě větší finanční ohodnocení. Takové přechody vojáků z jedné strany na druhou kvůli žoldu nebývaly nic neobvyklého. Savojský panovník se v celém konfliktu angažoval z mocenských důvodů i tak trochu z ješitnosti, protože se sám o český trůn ucházel a jako konkurenci nemohl Habsburky ani vystát. Kdyby to bylo jen trochu možné, nepohrdl by ani německým císařským trůnem.
Jakmile se objevily první známky rozpolcení české společnosti na dvě zarputile nepřátelské poloviny, Plzeň se okamžitě přidala na katolickou stranu. Jednak to odpovídalo jejímu tradičnímu naturelu, jednak jí jako městu i jejím měšťanům jednotlivě dlužili Habsburkové již z dob Rudolfa II. a potom i Matyáše, ručila za jejich dluhy a jedině vítězství katolické strany dávalo alespoň minimální naději, že se staré finanční závazky nějak vyrovnají. Ve většině jiných českých měst takhle jednoznačná situace nebyla a často tam stály katolické i stavovské tábory proti sobě. Stranu stavů na Plzeňsku však podporovala převážná část důležitých měst v okolí, což souviselo s větším počtem jejich evangelických obyvatel: Rokycany, Kaceřov, Stříbro, Tachov, Domažlice, Horšovský Týn, Klatovy a další.
U Plzně se mělo odehrát jedno z prvních střetnutí znesvářených stran. Mansfeld se před městem objevil v čele pluku o dvou tisícovkách mužů koncem srpna 1618. Ještě na Plzeňsku dál verboval a současně se nechával zásobovat zbraněmi z města Norimberk, až vytvořil ozbrojenou sílu tří tisíc vojáků, osmi set jezdců a šesti děl. Katolická posádka obléhaných tvořila v té době šest set mužů. Pro srovnání měla Plzeň v té době pět tisíc obyvatel a patřilo k ní 25 vesnic.
Reliéf znázorňující vojáka z armády generála Mansfelda je dílem nejznámějšího plzeňského sochaře Vojtěcha Šípa
Boj na život a na smrt
Žoldák tělem i duší se v čele své armády přiblížil od Přimdy, Kladrub a Křimic, aby svůj hlavní stan rozbil v okrajové čtvrti Skvrňany. K Mansfeldovi se přidala ještě zemská hotovost z Klatovska, Žatecka a Rakovnicka, ale ta Mansfeldovu velení přímo nepodléhala. V městské pevnosti už tušili, že to nemusí dopadnout dobře. Stavovská armáda udeřila ze strany Pražského předměstí a v místech pozdějších Křižíkových sadů těžce poničila hradby, a co horšího, zasáhla i objekty už uvnitř města za opevněním, konkrétně františkánský klášter i vodárnu v Pražské ulici.
Velitelem obrany města jmenovala Vídeň hejtmana Felixe Dornheima, jehož do Plzně s celým oddílem zaslali hned po pražské defenestraci. Ten dorazil bránit město přesně jeden měsíc po ní v červnu roku 1618. Jeden ze tří vyhozených z oken Pražského hradu Jan Bořita z Martinic se ihned po této události uchýlil také pod ochranu plzeňských hradeb, ale už po dvou dnech zase odjel do plaského kláštera. Dornheim přišel s pouhou jednou stovkou vojáků a ostatní si měl najímat až na místě. Byl to on, jehož napadlo zorganizovat ozbrojenou pomoc také z okolních klášterů a panství.
Jako velitel plzeňské dělostřelby se statečností vyznamenal opat plaského kláštera Jiří Vasmucius, jeden z těch mnichů, kteří nechtěli v opevněném městě hledat jenom pasivně azyl, ale do bojů i aktivně zasahovali. Opat jako ostřílený muž s vojenskými zkušenostmi velel plzeňské sestavě dvanácti děl. S obranou pomáhali, mniši, řeholníci, ale i katolická šlechta, která se sem sjela z jiných měst. Stavovské velení spíše očekávalo kapitulaci obklíčeného města a čtyřikrát přikázalo Mansfeldovi odtáhnout do jiného kouta Čech, ale ten v předtuše tučné kořisti a jistě i vlivem vojácké cti stále zůstával. Podle jedné z verzí jej při cestě do jižních Čech u Blovic odvolali a tak se musel vrátit, podle druhé takový rozkaz úplně odmítl.
Pokyny dostával Mansfeld od stavovského direktoria, které nemělo úplně jasno, jakou strategii proti katolické Plzni zvolit. Zpočátku stále ještě věřilo, že se s ní domluví po dobrém, nebo že ji alespoň přiměje k neutralitě, tak jako se jim to zatím dařilo v Českých Budějovicích. Mezi direktoriem a velitelem se nakonec vyhrotil ostrý konflikt. Mansfeld odmítal plnit rozkazy direktoria a tvrdil, že jej neplatí stavy, ale evangelická unie. Striktně trval na dobytí Plzně už kvůli vévodovi savojskému, který si tu chtěl vytvořit nástupní platformu pro definitivní útok na český trůn. Vojenské operace se nevyvíjely pro stavy zpočátku nijak nepříznivě. Obránci pobili většinu Mansfeldových dělostřelců a tomu nezbylo než si povolat jiné z Norimberku. Plzeňští spoléhali na další pomoc přislíbenou z Vídně, ale ta stále nepřicházela. Proti velké převaze obléhatelů se tu bránilo pořád jen tisíc ozbrojenců uvnitř hradeb.
Oblíbená restaurace na rohu Dřevěné ulice s Křižíkovými sady nese jméno generála a jediného dobyvatele města, narozeného v dnešním Lucembursku
Zásadní průlom
Rovnováha sil se začala otáčet dobytím Panského mlýna u Masných krámů, tedy objektů těsně před hradbami. Mansfeld si tím připravil vynikající pozici k nástupu. V listopadu 1618 padl velitel obrany Felix Dornheim. Ten podle škodolibých pověstí tajně vyjednával s nepřítelem o vydání města a jeho náhodné zastřelení při poklidné obchůzce hradeb mělo být jakýmsi osudovým božím trestem. Hlavní velitel sám rozhodl o spálení všech objektů Skvrňanského a Litického předměstí, aby se v nich nemohl případně nepřítel chránit. Později se vypálily i objekty Pražského předměstí kromě Panského mlýna aby se nakonec ukázalo, že právě ten sehraje v katastrofickém scénáři bojů rozhodující roli.
První průlom hradeb se podařil u františkánského kláštera, ale ten ještě stačili obránci narychlo a provizorně uzavřít. Druhý u lázní k Dřevěné ulici už byl pro stavy úspěšnější. Na Mansfeldovu žádost přistavila armáda českých stavů k Plzni od Prahy za neuvěřitelně složitých transportních podmínek největší dvě děla, jež měla k dispozici, a s jejich pomocí se definitivní vpád do opevněného města podařil. Váhaví direktoři až dodáním obřích děl jasně potvrdili svůj zájem na tom, že Mansfeld by měl město dobýt už bez dalšího zbytečného dohadování. Pomohli i další vojenskou podporou. Spolu s novými posilami vzrostl počet obléhatelů už na osm tisíc.
Dne 21. listopadu pronikla padesátka stavovských vojáků od pobořených hradeb u lázní před Dřevěnou ulicí, obsadili lázeňský dům a potom i několik dalších objektů již ve městě, z jejichž střech nepřítele odstřelovali. Na barikádách v Dřevěné ulici se bojovalo celé odpoledne. Nepřátelští vojáci se pak probili na náměstí a k večeru se už město vzdalo. Jen díky dešti se podařilo zabránit dalším ničivým požárům. České stavy tím dosáhly prakticky jediného vojenského úspěchu v tomto roce a poprvé jim při povstání asistovala zahraniční armáda.
Po jednom z nejčernějších dnů plzeňské historie došlo na druhý den k potupě nejžalostnější – odevzdání zbraní a praporců. Jezdecký reliéf na začátku Dřevěné ulice u sadů i soška Mansfeldova vojáka na rohovém domu ulice s náměstím ty smutné události dodnes připomínají. Generál původně mínil všechny měšťany popravit. Nakonec se spokojil s peněžitým trestem 120 tisíc zlatých a za ně naopak slíbil zabránit dalšímu rabování. Za účast na obraně města nikoho z „Plzáků“ nepopravili kromě místního kata. K tomu se vztahuje starodávná pověst o jeho krásné dceři Ludmile, která v úmyslu zachránit otce před popravou chtěla vyhledat velitele vítězného vojska. Místo něho však zastihla jen jednoho mladého důstojníka, který jí rád slíbil, že kata zachrání, pokud mu bude po vůli. Dívka svolila, ale svůdce svůj slib stejně nedodržel. Podvedenou Ludmilu nalezli tři dny po popravě utopenou v řece pod Bukovcem.
Čeští stavové spolu s najatým vojskem Petra Arnošta Mansfelda ovládli královské město Plzeň a její budoucnost se rýsovala v těch nejčernějších barvách. Okupační režim, který muselo město absolvovat po dobytí generálem Mansfeldem 21. listopadu 1618, trval přes dlouhé dva roky, až do 26. března 1621.
Prameny:
ČECHURA, Jaroslav. Zimní král: aneb české dobrodružství Fridricha Falckého. Praha: Rybka Publishers, 2004
BÉLOHLÁVEK, Miloslav a kolektiv, Dějiny Plzně I, Západočeské nakladatelství v Plzni, 1965
