Článek
Ač příslušník starobylého rodu Švamberků, německy Schwanbergů, patřil v jeho struktuře spíše k nemajetným odpadlíkům. Významný šlechtický rod proslul svojí labutí v erbu, protože „Schwan“ se z němčiny překládá jako jméno tohoto ušlechtilého ptáka. Celá ta historie začala Bavůrkovým zakoupením dvora na Maličkém předměstí tehdejší Plzně, tedy na dnešní Roudné za Saským mostem. Místní z obce Malice i sousední Plzně si přistěhovalce od samého začátku pramálo oblíbili. Před tím sídlil ve své domovské tvrzi Křínov, která se nacházela u Plané (dnes u Mariánských Lázní) na pravém břehu Kosového potoka.
Z nepříjemného souseda úhlavním nepřítelem
Chudý šlechtic svým rodovým příslušníkům dělal jenom ostudu. Choval se neomaleně, konfliktně a po hospodách vyvolával samé rvačky. To by snad ještě místní zkousli, horší bývalo, když nechtěl dodržovat zaběhnutá hospodářská pravidla hry, která se v oněch časech zdála být nepřekročitelná. Chodil se svým nepovoleně velkým množstvím ovcí na pastviny pokojných měšťanů a hrůza hrůz: přivezl si vlastního krejčího, i když monopol na sešívání obleků měli odedávna jen mistři místní z řad Plzeňských. Klec spadla v roce 1504, kdy se dopustil vraždy a město jej jednoduše vypovědělo. Vrátil se na svou tvrz a osnoval plány, jak se co nejefektivněji pomstít. Rozhodl se pro radikální řešení – použil institut „opovězení“ soukromé války. Taková praktika byla ve své době mezi nižší šlechtou tu a tam rozšířená. Nejpozoruhodnější na celé věci je, že si troufl na válku s celým velkým městem.
Jan Bavůrek ze Švamberka vyhlásil Plzni boj na život a na smrt. Znamená to, že zapaloval okolní vesnice nebo přepadával a obíral o majetek její kupce. Zkrátka škodil, kde jen mohl, ale všeho jen do času. V lednu roku 1507 zorganizovali Plzeňští trestnou výpravu na Křínov, někdy psaný též jako Chřenov, a naivního spiklence odvlekli i s jeho šesti kumpány zpátky do svého města pro vykonání spravedlivého trestu. Již počátkem února Bavůrka sťali, zatímco jeho přátele „pouze“ oběsili. Na plzeňském náměstí, nikoliv tedy na popravišti pod dnešní pivovarskou vodárenskou věží. Tolik se obávali, aby během procesí až tam daleko za město snad nějací jiní lotři, přátelíčkové tohoto arcilotra, samotného odsouzence neosvobodili. Poprava nenáviděného Švamberka se stala atrakcí, na níž se ve městě ještě dlouho vzpomínalo, hlavně v souvislosti s událostmi příštími.
Když město lehne popelem
Ještě v červnu a červenci stejného roku padly za oběť požárům celé tři čtvrtiny města, tedy asi dvě stovky domů. Zřejmě je někdo zakládal úmyslně, takže souvislost s pomstou za Bavůrka se nabízela zcela přirozeně a nikdo z postižených místních obyvatel o ní nepochyboval. Díky mizerovi, na jehož jméno si už po staletích ani nikdo nevzpomene, se musela postavit nová Plzeň, a po pravdě řečeno po stavební stránce daleko kvalitnější. Král Vladislav Jagellonský se rozhodl městu postiženému děsivou pohromou finančně pomáhat. Také daroval městu bavůrkovskou ves i tvrz Křínov, ovšem v městském inventáři tyto nemovitosti zůstaly jen do roku 1641. Vzhledem v relativně velké vzdálenosti byly později prodány.
Lidová tradice vylíčila popisované události v ještě romantičtější podobě. Zmiňuje se o milence nezbedného Bavůrka, kterou spolu s ostatními výtečníky zastihli Plzeňští po dobytí tvrze Křínov hodovat u bohatě pokryté tabule. Z nějakého neznámého důvodu neskončila v kobce plzeňského vězení, ba naopak nechali jí po několik dní navštěvovat celu svého vyvoleného, aby si mohli povídat jen sami mezi sebou. A tam už zřejmě kuli pikle. Když hlava urozeného – byť urozeného jenom málo – spadla po úderu kata na povrch plzeňského náměstí, zvony všech okolních věží již vyhlašovaly poplach, zvěstující požáry na různých světových stranách. Milenka zřejmě splnila s několika pomocníky domluvenou pomstu a od té doby už ji žádné lidské oko nespatřilo. Jak romantické, avšak z historického hlediska trochu naivně kostrbaté. Hlava upadla v únoru, ale požáry se rozhořely až v červnu a už vůbec ne najednou.
V pramenech o dějinách města Plzně se hovoří ještě o jednom „opovědníkovi“, který působil ve stejné době jako Bavůrek, ale na rozdíl od něj si zvolil daleko širší okruh působnosti – svou válku vypověděl hned všem českým královským městům. Bohatý východočeský zeman Jan Kopidlanský, který si pro svůj hlavní stan asi třicetičlenné bandy záškodníků vybral les u Cerhovic na Rokycansku, odtud přepadával pražské obchodníky při cestě na plzeňský bartolomějský trh. V lásce neměl ani ty obchodníky ani jiné významné osobnosti plzeňské. Několik měšťanů zajal, dokonce vážně vyhrožoval i členům městské rady. Rovněž s Kopidlanským si tehdejší spravedlnost dokázala poradit a poslala na něj krajskou hotovost na hrad Starý Herštejn, kde na sklonku života působil jako purkrabí pana Zdeňka Dobrohosta z Ronšperka. Podle pověstí sám v sebeobraně hrad zapálil a přišel tam o život, podle reálnější verze jej odvezli spolu s ostatními kumpány na popraviště do Prahy.
Plzeň nakonec na své válce s Bavůrkem jenom vydělala. Jak tomu v historii často bývá, když lehne jedno město popelem, postaví se na jeho místě zástavba nová a vždy na daleko vyšší úrovni.
V době vypálení plzeňských domů bylo město sevřeno opevněnými hradbami. Po jejich zbourání na jejich místě vyrostl široký pás okružních sadů
Zdroje:
Plzeň krok za krokem I, Petr Mazný, Miroslav Liška, Tomáš Bernhart, Jiří Orna, Starý most 2015
Dějiny Plzně I, kolektiv autorů, Západočeské nakladatelství v Plzni, 1965
