Plodnou spolupráci s Mikolášem Alšem přerušila až architektova sebevražda

Padli si do oka a jeden druhému vyhovoval jak po stránce lidské, tak i umělecky, takže se z nich časem stali takřka důvěrní přátelé. Stavitel Štech v Plzni pracoval mimořádně intenzivně a na každou zakázku jeho firmy se nabalovalo spousta dalších. Mikoláše Alše dokázal pro svoje domy nadchnout natolik, že ten nakonec v plzeňských ulicích zanechal svá umělecká díla na fasádách neuvěřitelných devatenácti domů, ten dvacátý návrh se nakonec nerealizoval. Více Alšových sgrafit už se jich zachovalo jenom v hlavním městě.

Malíř i stavitel – dvojice idylická, zralá a zkušená
Mikoláš Aleš pochopitelně nepatřil ve specifické disciplíně sgrafitové malby k žádným nováčkům. Mimo Plzeň a Prahu roztrousil svoji paletu fasád, zdobených podle jeho originálních návrhů, téměř po celé vlasti, namátkou počínaje hotelem Rixi na šumavském Špičáku přes Písek, Náchod, Vodňany a konče třeba beskydskými Pustevnami na Radhošti. Plzeň byla pro něj pouze jedním z měst, pro které pracoval, zato časem patřila díky celkově pohodové spolupráci a místnímu stavitelskému příteli k těm nejoblíbenějším. Na řadě zakázek tu architekt Rudolf Štech pracoval i před sblížením s Mikolášem Alšem, ale až do roku 1891 do západočeské metropole jenom dojížděl ze Slaného, kde vzniklo nejvíc jeho dřívějších realizací. Po přestěhování už naplno podlehl zdejším aktivitám, když se kromě „drobnějších“ objektů s Alšem pouštěl i do staveb pro město naprosto zásadních a monumentálních: c.k. ředitelství státních drah v Purkyňově ulici, c.k. hlavní pošta, Plzeňský společenský pivovar, hlavní nádraží, pivovar v Křimicích.

Plzeň je vděčná jemu, a především jeho tvůrčí i podnikatelské invenci, za mnohé. Ovšem měla by si hodně co vyčítat za to, že jej při stavbě dalšího náročného objektu nechala úplně na holičkách a dostala jej do stavu, z nějž již nebylo úniku. Jednalo se o dnešní dominantní odbavovací budovu Hlavního nádraží s charakteristickou kupolí, jež nakonec způsobila Štechův krutý finanční pád. Architekt se díky této stavbě dostal do existenčních potíží a finanční trable si vyřešil po svém. Sebevraždou v objektu, v němž kdysi ve městě začínal. Ve Velké synagoze v místě dnešních sadů Pětatřicátníků. Poté jej pohřbili na Ústředním hřbitově na Rokycanské třídě.

Objektů realizovaných Štechovou firmou během svého osmnáctiletého působení v Plzni není málo. Každá z nich jej stále více zaháněla do dluhové smyčky, že se i v dopisech adresovaných Mikuláši Alšovi omlouval, když mu nemohl zaplatit včas za jeho práci. Vitální a jinak vždy optimisticky naladěný architekt pořád věřil, že pro něj nepříznivou situaci ustojí, ovšem jen do té doby, dokud jej exekuce pro neplacení daní nesrazila na kolena úplně.

Jakým způsobem pracovali?
Rudolf Štech, uváděný také někdy bez háčku jako Stech, a to podle německé verze jeho jména z dob vídeňských studií, stavěl své domy v typickém novorenesančním duchu a jejich fasády pojímal jako nástěnné obrazové galerie či učebnice dějepisu. Proto se s Alšem navzájem ideálně doplňovali, přesně tak, jak si spojení mezi architekturou, českou národní historií a uměleckou malbou představovali oba dva. Navíc si dokázali práci dokonale zorganizovat. Přestože Aleš ve svém zralém věku pochopitelně bydlel v hlavním městě a na západ Čech dojížděl jen občas, za to však jako vyhlášený milovník piva velice rád.

Oba obzvlášť dbali na to, aby se umělec věnoval pouze tvůrčí práci a aby se nezdržoval fyzickým provedením, tedy umělecky málo efektivním pobíháním po lešení před fasádou. Proto Aleš připravoval kartony s historickými motivy z nejrůznějších období našich dějin v klidu doma nebo někdy i ve Štechově plzeňské kanceláři. Vlastní fyzické přenášení předloh z kartonů na fasády už umělce formátu Mikoláše Alše bezprostředně nevyžadovalo, to by byla ztráta času. Na omítku je v Plzni většinou nanášeli malíři Bosáček nebo Krajíček, někdy i architekt Farkač, ve své době velice vlivný zaměstnanec místního stavebního úřadu. Ke škodě věci si občas někdo z nich Alšovy návrhy mírně pozměnil podle svých vlastních představ. Město si prozíravě a v předtuše vysoké umělecké hodnoty originální Alšovy předlohy ponechalo a dodnes je vystavuje v Západočeské galerii.

Aleš jako milovník dobrého piva a stolních společností
Spolupráci při okrašlování zdejších fasád si evidentně oba dva výsostně užívali. Z korespondence mezi Alšem a jeho vlastní rodinou či s přítelem Štechem přímo vyzařuje spokojenost s plzeňským prostředím, jež mu vyhovovalo po všech stránkách, v neposlední řadě i pivovarskou tradicí – sám konzumaci piva a atmosféru hospůdek chápal tak trochu jako součást tvůrčího procesu. Dobré pivo měl rád a jaké jiné město by mu mělo poskytnout příležitost vychutnat si ten lahodný mok přímo od zdroje. Jako umělec s bodrým charakterem, a takováto kombinace není tak úplně běžná, rád vyhledával zábavu ve skupině většího počtu podobně smýšlejících lidí. Plzeň mu se svými vyhlášenými „stolními společnostmi“, které se pravidelně scházely v některém z vyhlášených hostinců, nabízela nepřeberné množství příležitostí…

A možná, že časté úniky z Prahy na západ země mu snáze pomáhaly překonávat rozjitřené vášně a třenice po lapáliích kolem výzdoby Národního divadla, kde mu zadavatelé celého projektu vydělili podstatně menší prostor, než si původně představoval. Nejen konkurenti z řad umělců, ale hlavně lidé z výboru, zajišťujícího zadávání a financování zakázek pro kapličku nad Vltavou, Mikuláši Alšovi občas vyčítali málo preciznosti a ležérní nedotaženost svých jinak vynikajících nápadů. Byl jiný než všichni ostatní umělci generace Národního divadla a plzeňské domy mu možná pomáhaly překonat pocity trpkosti. Je také známo, že tak vynikající kreslíř, navíc s fotografickou pamětí, nebyl úplně nejsilnější v malbě, to si sám velice dobře uvědomoval. I když vycházel s odbornou kritikou občas na kordy, při chuti něj drželi prostí a obyčejní lidé bez nějakého uměleckého vzdělání – ti svého Alše doslova a do písmena milovali. V Plzni, v Praze, kdekoliv.

Stavitel i malíř v Tovární a Nerudově ulici
První společnou plzeňskou realizaci si Štech s Alešem vyzkoušeli u tří domů na rohu Tovární a Kollárovy ulice. Ty stojí v místech původního strojírenského podniku Emila Škody. Patřily paní Filipině Glaserové a byly vyzdobeny motivy z nejstarších dějin Nové Plzně: obléhání husity v roce 1433 a dobytí Mansfeldem na počátku třicetileté války. Potom už během dvanácti let ten první z nich stavěl, a ten druhý zdobil plzeňské fasády jednu za druhou jako na běžícím pásu. Nejucelenější soubor domů v Nerudově ulici, včetně dvou nárožních směrem na Klatovskou třídu a do ulice Kardinála Berana, by určitě vynikl více, kdyby se nacházel na přehlednějším místě, tedy kdyby se nejednalo o postranní a poměrně úzkou boční ulici. Některé z těchto objektů v ulici Nerudově Aleš vyzdobil všeobecně uznávanými historickými motivy, jiné mají zaměření docela konkrétní na jedno určité téma, obsažené už názvem objektu jako třeba Nerudův, Husův nebo Chodský dům. Celkem se tu jedná o výzdobu pěti domů v řadové zástavbě, ale původně jich mělo být devět.

S Janem Nerudou se Aleš osobně znal a obzvlášť si cenil, že o jeho tvorbě, hlavně o výzdobě Národního divadla, se novinář a básník ve svých recenzích vyslovoval pochvalně. Zvlášť příjemné, když Nerudu všichni považovali za vysloveného znalce umění v nejrůznějších oblastech. Plzeňská fasáda je inspirována Nerudovými Písněmi kosmickými, ale i městy, jež básník a národní hrdina navštívil, nebo fejetony, které zveřejnil. A k Chodsku měl malíř Aleš vřelý citový vztah hlavně díky Psohlavcům, jež tak nezapomenutelně ilustroval pro svého blízkého přítele Aloise Jiráska. Autor historických románů se stal jeho nejbližším souputníkem ještě v dobách studentských a ta upřímná náklonnost z mládí jim vydržela na celý život. Nedaleko od komplexu v Nerudově ulici vznikly i další stavby, konkrétně řečeno dvojice Štech s Alšem pracovala také v Purkyňově ulici či na rohu ulic Jagellonská a Petákova. Posledně jmenovaný dům patřil Karlu Weissovi, majiteli papírny v nedalekém Bukovci. Štech si pochopitelně nemohl lokaci svých novostaveb příliš vybírat a jako každý jiný stavěl tam, kde si to přáli jeho investoři a kde měli své nemovitosti. Přesto se mu podařilo získat také zakázky i s Alšovými sgrafity na místě v Plzni nejprestižnějším, tedy přímo na hlavním náměstí.

Třešnička na dortu – domy na náměstí a kolem něj
V samotném srdci města stojí hned dva jejich domy: lékárna U bílého jednorožce a dům s příznačným názvem U červeného srdce. Lékárna vyrostla na místě dřívějšího Říhovského domu, který vždy patřil na plzeňském náměstí k těm nejcennějším. Po jeho málo prozíravé a neuvážené likvidaci jej vystřídaly čtyři jiné objekty pozdější. Ten druhý od Prešovské ulice, ten s názvem na Plzeň poněkud neobvyklým s odkazem na bájného jednorožce a se symbolem tohoto domovního znamení na fasádě, tradičně slouží až do dnešních dnů k lékárenskému provozu. Pomyslně tak navazuje a odkazuje na prastarou tradici historického domu měšťana Říhy, všemi ctěného městského lékaře. Na fasádě tohoto domu pro majitele Eduarda Kalsera nakreslil Aleš dívku s košíčkem a chlapce s hadem, symbolem všech historických a novodobých apotekářů.

Také druhý dům s Alšovými sgrafity na náměstí stojí v místech staršího zbouraného renesančního a rovněž historicky nesmírně cenného domu U červeného srdce. Nová Štechova stavba převzala nejen název, ale i originální plastickou výzdobu srdce jako jeho domovní znamení. Sgrafita s dvojicí rytířů s dřevci na koních koncipoval Mikoláš Aleš jako připomínku turnaje z roku 1555, který se odehrál na počest Filipiny Welserové na plzeňském náměstí a ve všech dostupných pramenech je uváděn jako společenská událost, jakou město před tím nikdy nezažilo a vzpomínalo na ni potom další desítky let. Sám dům v majetku bratří Gustava a Rudolfa Auerových, umístěný na západní straně náměstí, po vybudování Štechem v uliční frontě do náměstí dlouhá léta nepřirozeně přečníval a mnozí jej považovali za výškově předimenzovaný. Ovšem ostatní domy se s ním časem na výšku vyrovnaly a celkový dojem teď už vyznívá víc než pozitivně.

Hlavní iniciátor připomínaného turnaje arcikníže Ferdinand, zastupující v zemích Koruny České svého otce Ferdinanda I., se ve svých pětadvaceti letech rozhodl přesunout svůj dvůr z Prahy do Plzně z obavy před morem, podobně jako to později udělá i další Habsburk Rudolf II. Turnajové rytířské klání s masopustem a ohňostroji se oficiálně konalo při příležitosti jiné šlechtické svatby, ale jeho pojetí spíše vyjadřovalo romantické sklony i touhu ohromit provinční město ze strany mladého arciknížete. A především měl turnaj ohromit Ferdinandovu krásnou milenku Filipinu Welserovou, kterou mu otec neustále vyčítal a kterou si později na zámku v Březnici i přes její neurozený původ bez vědomí císařského otce stejně tajně vzal.

Několik jiných domů s Alšovými sgrafity je roztroušeno v uličkách kolem náměstí původního historického jádra: třeba nárožní domy na křižovatkách Solní a Sedláčkovy ulice nebo Dominikánské a Malé ulice, popřípadě dům v Roosveltově ulici č 4. Ten se stal jediným domem, kde v Plzni spolupracoval Aleš s jinou než Štechovou firmou. Dům postavila konkurenční stavební firma Kapsa a Müller, další a neméně zajímavá legenda z historie plzeňského stavitelství. Nedaleko náměstí v Bezručově ulici najdeme také svatého Václava a svatého Jiří, zobrazené Mistrem Mikolášem Alšem…Největší postavy co do historického významu i jejich plochy na fasádě.

Zdroje:
KOTALÍK Jiří, Mikoláš Aleš, NG Praha 1979
AUGUSTA Pavel a kolektiv, Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918, 4. vyd. Praha: Libri, 1999