Článek
Král Václav a lokátor Jindřich
O oficiálně uznávané dataci založení se zmiňují hned dva rukopisy, jiné naopak nepřímo naznačují letopočty starší. Na jedné historické listině se o roku 1295 hovoří jenom okrajově v tom smyslu, že se nové sídlo právě staví. Záměr nahradit Starou Plzeň, dnešní Starý Plzenec s impozantním hradištěm na vrchu Hůrka perspektivnějším sídlem, zrál léta před tím. A rozhodnutí Václava II. o vzniku svého dalšího královského města jenom reagovalo na přirozený vývoj na západě Čech.
Žádný písemný dokument o založení Plzně se bohužel nezachoval, což ale bývalo ve své době docela obvyklé. Královské záležitosti podobného typu se vyřizovaly nezřídka jen ústním pokynem a pravděpodobně i s lokátorem Jindřichem, skutečným realizátorem tohoto velkorysého záměru, vyjednával král o Nové Plzni pouze ústně, aniž by měl potřebu stylizovat a zformulovat domluvené pokyny v psané podobě. Jisté je, že ještě sedm let před oficiálně uznávaným rokem založení tu žádné kompaktnější město nestálo, ale na přelomu století už podle dochovaných listin fungoval první klášterní kostel. Plzeň se tak třeba spolu s nedalekým Berounem dostala do poslední vlny zakládání královských měst a do jisté míry těžila ze zkušeností měst již zavedených. Skupina kolonizátorů či lokátorů pracovala pod vedením nejschopnějšího z nich Jindřicha, jenž potom celkem logicky zaujal i první místo na dlouhém seznamu plzeňských rychtářů.
O konkrétnějších aktivitách z dob tak dávno minulých se přirozeně moc neví, ale dalo by se spekulovat a hledat paralely třeba v tom, jak se postupovalo při zakládání jiných královských měst. Král Václav nechtěl být přílišnými podrobnostmi o dění na novém staveništi zatěžován, nechal vše na Jindřichovi a do detailů stavebního záměru a postupu prací mu nemluvil. Odměnou za tak rozsáhlé služby mělo být slíbené rychtářství. Rovněž není dost dobře známo, kdy spolu probírali úvahy o Nové Plzni poprvé a jestli začal Jindřich jednat okamžitě anebo až po několikaletých přípravách.
Prvotní otázka pro Jindřicha a jeho pomocníky samozřejmě musela znít následovně: kde bude město stát a koho a na jaké benefity do nově budovaného sídla nalákat. Nebo řečeno také jinak: komu tu šanci vůbec nabídnout. Soudě podle jmen v dochovaných listinách se jednalo často o osadníky německého původu. Ti ovšem přicházeli převážně z jiných koutů Čech, ale zcela nepochybně i ze vzdálenějších končin. V prvních desetiletích se novými Plzeňany stávali i příchozí z Chebu, jednoho z vůbec nejstarších západočeských měst, nebo z Českých Budějovic, které nejednou v historii sdílely s Plzní až neuvěřitelně podobný osud. Z temnoty dávných let vyplouvají na povrch i nejstarší konkrétní jména. Prvním doloženým držitelem plzeňské rychty se v roce 1319 stal pražský měšťan Junoš Konrád, zatímco muž podobného jména Konrád z Dobřan se proslavil jako zakladatel prvního plzeňského špitálu.
Kolonisté včele s Jindřichem rozhodně vsadili na správnou kartu, protože i místo na vyvýšené terase mezi hlavními toky Mže a Radbuzy s rozlévajícími se rameny a ostrovy se zdálo pro budoucí opevněné sídlo západních Čech skoro ideální. I když se zdá být role krále ve srovnání s praktickým Jindřichem poněkud pasivnější, nesmíme zapomínat na nesrovnatelné společenské poslání každého z nich. Zatímco lokátor se soustředil na jednu jedinou lokalitu, pro Václava II. byla Plzeň jen jedním z asi sedmi desítek jím založených měst. Musel v té době řešit také vyvrcholení kutnohorské stříbrné horečky a ražbu pražských grošů, které se vypracovaly na úroveň jedné z tehdy nejuznávanějších evropských měn. Za dobu 34 let svého života vládl jenom patnáct let samostatně a Plzeň v jeho organizačním a diplomatickém úsilí představovala jen nepatrnou epizodu. Přesto místní měšťané na jeho zakladatelskou roli nezapomněli a do středního štítku městského znaku umístili v bráně postavu v brnění s mečem a štítem. Ta má představovat nějakého krále obecně, ale Plzeňští nepochybují, že přesně uprostřed znaku stojí zakladatel jejich města - král Václav II.
Zvolená koncepce s originálním řešením
Středověcí kolonizátoři zvolili při zakládaní Nové Plzně jednoduchý urbanistický plán s pravoúhlým systémem ulic, protože na relativně rovinatém terénu nebyli, ovšem až na několik místních lokálních výjimek, žádnými jinými nepříznivými okolnostmi nijak omezováni. Podobný systém s oblibou vytyčovali už Římané ve svých táborech vojenských legií a ten se po staletí urbanistického hledání cestou pokusů a omylů úspěšně vyvíjel. U nově založených středověkých měst byl v podstatě více samozřejmostí než výjimkou. Ani myšlenka vynechat v pravoúhlé síti ulic dva uliční bloky, aby takto vzniklý prostor mohl posloužit pro budoucí náměstí, nijak nevybočovala ze zavedené praxe gotických stavitelů. Zástavba tudíž probíhala podle běžných schémat tehdejší doby. A přesto se tady, blízko před soutokem Mže s Radbuzou s jejich bohatě rozvětvenými rameny, z nichž už v dnešní době nezbylo dočista nic, povedl výsledek s jinými městy nesrovnatelný, výsledek unikátní především velikostí náměstí, polohou kostela na něm a dvojicí klášterních areálů na protilehlých stranách.
Stavět kostel se hřbitovem uprostřed velkého náměstí tak daleko od obranných hradeb nebývalo v zakladatelské euforii, spojené s budováním královských měst, běžným zvykem. Jindřich, nepochybně vizionář s bohatými dřívějšími zkušenostmi, tím prokázal neuvěřitelnou předvídavost, jak založit město jinak než všechna ostatní před ním. A představit si, jak vypadalo město v prvních létech po založení, není zase tak těžké. Uliční síť se po více než sedmi stech letech prakticky nezměnila. I tehdy se chodilo po stejných ulicích jako dnes, i když je obklopovala zástavba docela jiného typu a kvality.
K dobré tradici rané gotiky vždycky patřil princip, že kostel by měl stát před hradební zdí uvnitř města a tvořit tak součást opevnění. Samozřejmě nikdy nesměl stát až za hradbami, přesněji řečeno vně hradeb, protože tak by zůstal v případě nebezpečí nechráněným. Vše nasvědčuje tomu, že i v Plzni chtěl původně Jindřich založit hlavní kostel u hradeb a jeden klášter na jejich opačné straně, což byla pro česká města té doby koncepce nejobvyklejší. Situace se ale zkomplikovala s příchodem mnichů ještě druhého dalšího kláštera, s nímž se původně nepočítalo. Teprve tato okolnost přispěla ke zrodu jedné plzeňské urbanistické specialitky: hlavní bartolomějský kostel s okolním hřbitovem se rázem ocitl uprostřed velkého náměstí, aby urbanisticky vyvážil dvojici klášterů dominikánů a františkánů při obranných hradbách na dvou protilehlých stranách.
Poloha kostela, zasvěceného později patronovi všech kolonistů svatému Bartoloměji, hrála v gotickém městě absolutně prvořadou roli. Když už převzal po kostelu Všech svatých v Malicích, tedy na území dnešní plzeňské Roudné, štafetu farního a tím i nejdůležitějšího svatostánku, musely se tu jako v každém jiném farním kostele odehrávat všechny křty, svatby, pohřby a časem i vzdělávání obyvatel města na farní škole. S tím vším musel Jindřich počítat, včetně dnes již těžko představitelného důsledku, že v Plzni se budou po staletí pohřbívat mrtví na hlavním náměstí. Bez Bartoloměje by ohromná plocha dvou vynechaných uličních bloků postrádala lidské měřítko, nejcennější kulturní památka na území Plzně patří podle našich představ jenom sem a ne jinam. Ovšem hřbitov kolem celého kostela věru už nikomu neschází, ostatně rozpor se všemi hygienickými pravidly při umístění hřbitova na náměstí si uvědomil až císař Josef II. A okamžitě takovou praxi ve všech sídlech na území své monarchie zatrhl!
Od plánování k realizaci
Stavební záměr krále Václava II. se pozvolna prostřednictvím Jindřicha a jeho skupiny začal podle důmyslně promyšleného a perfektně detailního plánu naplňovat. Klobouk dolů před jeho organizačními schopnostmi, díky nimž dokázal připravit bydlení pro zhruba 290 rodin a tři tisícovky lidí z úplně jiných měst, a ještě potencionální měšťany přesvědčit k nastěhování do neznámého prostředí. Úcta před všemi, kteří během několika pár let vyzdili první stěny kostela i obou dvou klášterů, a ještě k tomu stačili obehnat město opevněním s dřevěnými hradbami. Jistě, že se nízké a dřevěné obytné domečky, často roubené nebo hrázděné, stavěly lépe než ty pozdější zděné a vyšší, ale i dřevěné plzeňské první domy už zpravidla zahrnovaly zděné suterény pod úrovní terénu. První měšťanské domy ze dřeva a jílu neměly při tehdejším stavu stavebních technologií šanci přežít moc dlouho, takže zhruba padesát let po založení města už se stavělo převážně jenom z kamene. Zato všechny tři duchovní stavby z té doby, oba dva kláštery a kostel svatého Bartoloměje, musely být už svou podstatou a zaměřením kamenné od samého začátku. Náměstí i první ulice se dláždily jenom nedokonale, a to úměrně technickým možnostem a dovednostem kolonizátorů města.
I ve srovnání s jinými českými městy se Nový Plzeň, jak se mu ještě několik dalších století říkávalo, okamžitě zařadil na špičku, svou tehdejší velikostí srovnatelný jen s Českými Budějovicemi a Hradcem Králové. Pouze dvě česká města svou plochou Plzeň překonávala a v obou případech šlo o sídla vyrůstající přirozeně, a nikoliv na základě umělého založení, jak se říkává na zelené louce: bezkonkurenční Praha větší přibližně sedmkrát, a k tomu ještě Kutná Hora, v této době druhé nejdůležitější město království. Ta zabírala rozsáhlé území mimo jiné i z toho důvodu, že se uvnitř hradeb na rozdíl od jiných gotických měst prováděla ještě navíc intenzivní důlní činnost. Právě s tímto městem se bude už emancipovaná a sebevědomá Plzeň přetahovat o pozici druhého města Království českého a na Zemských sněmech si tím spíše uřízne ostudu a vyslouží posměch za svou ješitnost. Moravská města se všeobecně stavěla rozměrnější, tam už by plošnou velikostí Plzni konkurovala velká většina z nich.
V dobách po založení nového centra západních Čech formálně plzeňští měšťané zůstávali v poddanství svého krále jako v každém jiném královském městě, ale na druhé straně je vrchnost až příliš neomezovala. Alespoň s vrchností na venkově se královský majestát nedal vůbec srovnávat a dopřával svým poddaným relativně dost volnosti. Raketový nástup nového sídla na mapě západočeské oblasti se nemohl neodrazit na celkových vztazích a vazbách ostatních měst regionu, protože změnil dosavadní průběh zemských stezek a cest. Pro některá města typu Stříbra se změna projevila k lepšímu, pro jiná jako v případě stříbrské konkurence města Kladrub nebo třeba Dobřan k horšímu. O mateřské Staré Plzni ani nemluvě, ta už bude na doby někdejší slávy na výsluní západočeské politiky a ekonomiky navždycky jenom nostalgicky vzpomínat.
Zdroj:
Tajemná města - Plzeň, Aleš Česal, nakladatelství Regia, 2024
