Článek
Nestabilní a v mezinárodním kontextu nepříliš perspektivní vláda husitského krále Jiřího z Poděbrad přílišného klidu do české společnosti nevnášela. Bylo tomu tak všude, největší západočeské město nevyjímaje. Hašteření na plzeňské komunální scéně o pozici rychtáře nabývalo tak absurdních, někdy až komických rozměrů, že stojí za to věnovat se sporům o rychtu poněkud podrobněji.
Katolické město v nezáviděníhodném postavení
Zatímco každé kališnické město mělo rychtu pod svou kontrolou a funkci rychtáře vykonával vždy jeden z měšťanů, v katolické Plzni zůstávala i dlouho po Lipanech nadále rychta předmětem obchodu. Ta se stala úplně posledním královským městem v Čechách, do jehož kompetence přešla rychta až v roce 1480. Před tím byla v držení Ondráška /někdy také Ondřeje/ Oremuse a jeho manželky Reginy. Tak dlouho totiž trvaly spory, než si začala Plzeň volit svého rychtáře svobodně sama a ten proto mohl jednat v zájmu svých domácích měšťanů. V bleděmodrém by se dalo tvrdit, že nechutné tahanice o městskou rychtu připomínají klasický politický boj o moc, boj o vliv a boj kdo z koho.
Městu Plzni chtěl rychtu darovat už král Ladislav Pohrobek, jenže ten tak učinil v rozporu se zákonem a dcera posledního rychtáře spor před stavovskou komisí vyhrála. Když sedmnáctiletý Ladislav zemřel a novým králem se stal Jiří z Poděbrad, choval se k Plzni celkem přátelsky. A ona k němu také. Jenomže staré spory o rychtu nový král řešit nehodlal. Od zákonné majitelky rychty a jejího manžela ji zakoupil legálně Ondřej Oremus, měšťan ze Starého města pražského a věrný služebník krále Jiříka, a to v roce 1461. Tak tomu bývalo i dříve zvykem, jenomže ve skutečnosti měla celá hra prozaicky politické pozadí: nový král potřeboval nasadit do nevyzpytatelného, ale nepochybně velice důležitého západočeského města, svého člověka. A ten jako cizí přistěhovalec, jakýsi Pražák Oremus, do oka místním konšelům nikdy nepadl. Začaly ony neblahé patálie s Oremusem…
Vztahy s husitským králem
Plzeň se postupně stavěla k čerstvě zvolenému králi Jiříkovi a novému nositeli husitských tradic slušně řečeno rozkolísaně: starší městská rada jej nepodporovala vůbec, ale ta nová a vyměněná naopak přispěla k jeho zvolení. Teprve když papež vyzval Plzeňské k věrnosti římské církvi, začalo to ve vztahu mezi městem a jeho králem pořádně skřípat. A došlo dokonce i na několikatýdenní válku, kdy se královská vojska opět pokoušela ztéci plzeňské hradby, jako kdysi po příchodu Jana Žižky do „města Slunce“ v roce 1419. Se stejnou razancí proti králi vystoupily i České Budějovice, které v nejvíce vyhraněných etapách českých dějin často zaujímaly spolu se západočeským sídlem podobné strategické pozice.
Sám Jiřík z Poděbrad pochopitelně toužil v rámci svého království posílit ambice Prahy na úkor všech katolických měst v čele s Plzní, kde pro něj pracoval jako rychtář jeho věrný stoupenec Ondřej Oremus. Jako prvnímu došla trpělivost s věčně problematickými Čechy papeži, který si nejdříve Jiříka pozval do Říma a v roce 1466 jej jako kacíře zbavil i královského titulu. Nejrůznější aktivity proti Poděbradovi měly svoje opodstatnění minimálně v tom, že v jeho žilách panovala jakási neznámá krev, pochybně neznámá alespoň ze strany matky, ale i tak nepříliš modrá ze strany otce. A s krví posvěcenou královským genovým majestátem, tradičně děděným v případě všech jiných českých panovníků, už neměla jiříkovská krev vůbec nic společného. Ale tato okolnost možná vadila papeži méně než fakt, že Jiřík se zarytě nechtěl vzdát svých sympatií k husitské tradici.
Kdože to tu vlastně vládne? Poděbrad, nebo Korvín?
Oremusovi odňal rychtu a donutil ji věnovat městu Plzni až král Matyáš Korvín, kterého jako uherského krále a manžela dcery Jiříka z Poděbrad v jedné osobě zvolil olomoucký sněm o pár let později zároveň za českého krále. V tom už se normální český smrtelník ani nemohl vyznat. Kdo tedy je jeho právoplatně zvoleným českým králem? Papežem sesazený Poděbrad či uherský Korvín? Plzeňská rada, na rozdíl od řady jiných měst u nás, uznala volbu Korvína za legitimní a ten považoval vrácení rychty částečně za gesto dobré vůle a částečně za dík na svou podporu.
V dlouhodobém sporu o legitimitu mezi Poděbradem a Matyášem se tak Plzeň vyslovila naprosto srozumitelně, husitský král její sympatie definitivně ztratil. Až dosud neměla plzeňská strategie trhlinu. Věci se daly do pohybu až těsně po Jiříkově smrti, když byl zvolen dalším králem Vladislav Jagellonský, ovšem Zelenohorská jednota včetně Plzně nepřestala uznávat Matyáše. A tak v Čechách vedle sebe vládli dva králové a Plzeň, věrna všem tradicím, k tomu zaujala jednoznačně vyhraněný postoj na straně česko-uherských sympatizantů.
Vladislavova velkorysost nade vše
Ovšem ani druhý z obou tehdy oficiálně uznávaných králů Vladislav nezahálel a pokoušel se rozšířit řadu svých příznivců. Ze strategických důvodů poskytl během své předlouhé pětačtyřicetileté vlády Plzni, tedy jemu nepřátelskému městu, celou řadu výhod. Spor o rychtu kulminoval, ale z právního hlediska představoval situaci více než zapeklitou. Oficiální rychtář Oremus zpochybňoval Korvínův krok, tedy převedení rychty na město, jako protiprávní. A se svou verzí nechutné tahanice o nadvládu nad Plzní uspěl u druhého ze dvou králů Vladislava, jenž mu rychtu opět vrátil.
Politickým lavírováním mezi Korvínem a Vladislavem se Plzeň dostala do ještě více problematické situace, konkrétně pod vliv toho z králů, jehož v dlouholetém sporu ostentativně nepodporovala. Jagellonec Vladislav se však v dané situaci zachoval víc než velkoryse, když městu otevřeně odpustil jeho dřívější nedůvěru vůči své osobě. Prostě městu všechny jeho hříchy prominul. Nevyzpytatelný Oremus svoje peníze, již dříve investované za rychtu dostal zpět, takže Plzeň si od roku 1480 opět směla volit své rychtáře nadále svobodně. Doba zmatků a nedůstojného přetahování o moc nad Plzní definitivně skončila a zakoupení rychty soukromou osobou už dál nepřipadalo v úvahu.
Na této východní straně náměstí se nacházela původní radnice. Moderní pozlacená kašna má symbolizovat velblouda z městského znaku, který se tam objevil v souvislosti s husitskými válkami
Plzeňský znak na fasádě jednoho z domů v širším centru města
Zdroje:
Jiří z Poděbrad a Plzeň v roce 1466, Miloslav Bělohlávek, časopis Spolku přátel starožitností, Plzeň 1954
Západní Čechy v husitských válkách, Vladimír Bystrický, nakladatelství Veduta, České Budějovice 2013
