Článek
Uprostřed náměstí si pozorný poutník možná všimne tří pamětních desek, které tady v příhraničním pohoří Český les nenápadně připomínají pobyt významných českých literátů daleko od hlavního města, s nímž bývají nejčastěji spojováni. Při pohledu k bílé kostelní válcové věži a vzadu věži s branou historického opevnění, uzavírající náměstí jako jeho nejviditelnější dominanta, najdeme dvě desky na levé straně řadové zástavby a jednu na straně pravé.
Božena Němcová (1820-1862)
Autorka s rodným jménem Barbora Novotná a později Panklová, přijela do Domažlic i se svým mužem a dětmi v září v roce 1845, aby zde do září 1847 strávili celkem dva roky čistého času. V té době už měla za sebou porod všech svých čtyř dětí a v časopisech jí vycházely některé drobné povídky a národopisné črty. Také „Divá Bára“, její první významnější próza, již spatřila světlo světa. Ovšem svoje literárně nejplodnější léta měla teprve před sebou, ale na Domažlicku vůbec nezahálela a v širokém okolí shromažďovala materiál s náměty národních báchorek a pověstí. Právě tady našla jeden z nepodstatnějších zdrojů inspirace pro pohádky, na kterých vyrůstaly české děti po celé generace. Soužití s manželem Josefem Němcem neprobíhalo nikdy jednoduše a zrovna během pobytu na Chodsku procházelo jednou z větších krizí.
O to víc se spisovatelka soustředila na malebnost města a krajiny kolem něj, o to víc si uvědomovala hrdost a pracovitost Chodů i jejich - v našich podmínkách velmi svébytnou - slovesnou kulturu. S mnoha z místních navázala přátelské vztahy, což jí i pomohlo převést do literární podoby jejich strasti i radosti. Stalo se tak v textech někdy označovaných názvem „Domažlické povídky“. Faktem je, že její povídky na chodská témata vycházely rozptýleně v různých časopisech a nakladatelé je postupem času seskupovali do sbírek nejrůznějších názvů.
Pamětní deska Boženy Němcové, která s národopisnými náměty na Domažlicku začínala a později se nejvíce proslavila svojí knihou Babička
Němcovi bydleli nejdříve v domě Florianových na náměstí a teprve později se přestěhovali do nárožního domu naproti augustiniánskému klášteru. To je ten se žlutou fasádou s pamětní deskou na adrese náměstí Míru 120. Často chodila nebo jezdila i do okolních vesnic, kde se dařilo nasbírat národopisný materiál snad ještě cennější než v samotném sídelním městě Chodů. Stráž, Milavče, Postřekov nebo Újezd patřily k jejím obcím nejoblíbenějším. V posledně jmenované obci jí vyprávěli pověst o Janu Sladkém Kozinovi, kterou literárně zpracovala v „Obrazech z okolí Domažlického“, aby ji nakonec ještě více proslavil Alois Jirásek. Krátkou dobu na závěr chodského pobytu strávili manželé Němcovi i ve Všerubech, pohraniční obci známé také svých průsmykem spojujícím Čechy s Bavorskem. Právě tady si autorka budoucího bestseleru Babička nejvíce uvědomovala hranici mezi dvěma naprosto odlišnými kulturními světy. Národní obrozenci vnímali rozdíly mezi Čechy a Němci obzvlášť citlivě.
V tomto domě zemřel Jaroslav Vrchlický už jako těžce nemocný
Jaroslav Vrchlický (1853-1912)
Jeden z nejvýznamnějších představitelů české literatury vlastním jménem Emil Frída na rozdíl od Němcové prožil v Domažlicích velkou část svého mládí. Jako jedenáctiletý hoch sem přijel studovat německé gymnázium, protože takové s českým vyučovacím jazykem ve městě ještě neexistovalo. Podobně jako mnoha jiným se Vrchlickému přihodilo, že tlak německého jazykového prostředí paradoxně vyvolal o to větší zájem o češtinu a vše ostatní, co bylo spojeno s projevy vlastenectví. V pozdější jeho tvorbě se konkrétní chodské motivy nijak zvlášť neprojevovaly, ale jeho osobnost zůstávala prodchnutá Domažlickem až do smrti.
Jako rodák z Loun setrval na domažlickém vzdělávacím ústavu tři roky, což pro něj znamenalo první větší odloučení od rodiny. Dalších pět let studoval v Klatovech, které zase nebyly od jeho oblíbeného Chodska tak daleko. Domažlice se pro něj staly důležitým odrazovým můstkem už proto, že tu začal intenzivně číst kvalitní literaturu, prošel si prvními nesmělými pokusy s literární tvorbou a především vytříbil rodící se jazykový cit. Bez posledně jmenované vlastnosti by se nikdy nemohl stát špičkovým překladatelem a k takovým jej musíme bezesporu počítat. O vlastním psaní textů ani nemluvě. Vrchlického divadelní hru nebo film na její námět „Noc na Karlštejně“ snad musí znát každý z nás.
Na pamětní desce domu na náměstí se uvádí, že v něm všemi Čechy uctívaný spisovatel zemřel, když zrovna do Domažlic z Prahy zavítal. Nebylo mu ještě ani šedesát let. Přesto v posledních létech trpěl závažným nervovým onemocněním, což vedlo k částečnému ochrnutí a také ke ztrátě řeči. Svoje poslední léta už nemohl ani literárně tvořit, ani se jinak projevovat na veřejnosti, protože nemoc jej téměř natrvalo připoutala na lůžko.
Pamětní deska českého literáta, žáka domažlického gymnázia, mimo jiné i autora populární hry Noc na Karlštejně
Alois Jirásek (1851-1930)
Autor nesčetných historických románů v Domažlicích nikdy trvale nežil jako Němcová nebo Vrchlický, zato město navštěvoval a s pilností důsledného pedagoga podrobně studoval. Převládajícím důvodem byl pochopitelně román Psohlavci z roku 1884, popisující chodské povstání v čele s hlavním hrdinou Janem Sladkým Kozinou z obce Újezd.
Rodák z Litomyšle trávil převážnou část života v Praze jako učitel a ani se nechce věřit, kolik literárních děl stačil při tak náročném povolání sepsat a kolik historických podkladů musel kvůli nim nastudovat. Od mládí jej zajímala především méně známá období českých dějin a chodský boj o svá dříve potvrzená privilegia do této kategorie tehdy patřil. Také spor Koziny a jiných předáků od Domažlic s Lamingerem z Albenreutu, „proradným Lomikarem“, sliboval napínavou a dobrodružnou četbu. Po pravdě řečeno Jiráskovo rozdělení hrdinů na černé a bílé, tedy zlé a hodné, nemělo s historickou realitou mnoho společného, ale to už je jiná věc.
Historik Jirásek nastudoval přirozeně všechny dostupné materiály v pražských archivech, ale potřeboval i zažít opravdovou atmosféru Domažlic a okolních vesnic přímo na místě. Zajímaly jej zvyky, kroje, pomístní názvy i každodenní život, přece jen dost odlišné od českých reálií v jiných oblastech. Kde jinde by si mohl vyslechnout charakteristické nářečí, slovní obraty, písně a pověsti, aby román působil dojmem příběhu vyprávěného autorem nanejvýš zasvěceným. A něco takového plodný spisovatel opravdu dokázal.
Připomínka historika a autora mnoha románů o českých dějinách Aloise Jiráska, který v Domažlicích nikdy trvale nebydlel, ale často sem jezdil
Přesné adresy Jiráskova krátkodobého ubytování nejsou známé. Určitě se jednalo o hostince a domy jeho místních známých, většinou vzdělanců, vlastenců, intelektuálů. Výjimku tvoří dům na adrese náměstí Míru 66 s pamětní deskou s tímto textem: „Alois Jirásek zde bydlel v letech 1876, 1882, 1891, 1895“. Důkaz toho, že jej Chodsko zajímalo dlouhodobě, protože poslední dva pobyty spadají už do éry po vydání jeho slavného románu.
Zdroje:
PROCHÁZKA, Zdeněk. Domažlice. Historicko-turistický průvodce městem a jeho památkami = Domažlice (Taus): historisch-touristischer Führer durch die Stadt und ihre Denkmäler. V Domažlicích: Nakladatelství Českého lesa, 2014
HILMERA, Jiří a VONDRA, Jiří. Domažlice: městská památková rezervace a památky v okolí. 4. dopl. přepracované vyd. Praha: Sportovní a turistické nakladatelství, 1967
V řadové zástavbě domů, včetně toho s bustou slavného historika, vyniká malebnost domažlických podloubí
