Článek
Pro děti školou povinné z širokého okolí býval Borský park hotovým rájem a podle zaběhlých zvyklostí té doby jsme cestou ze školy zahodili doma školní brašny a hurá do parku! Každodenní sportování na rozlehlých loukách se nám stalo nenucenou přirozeností a bez dovádění s kamarády jsme si nedokázali své mimoškolní aktivity a vlastně celý svůj život představit. A že si při vyslovení názvu Bory lidé ve zbytku republiky představují úplně něco jiného, jenom samé útrapy a utrpení uvězněných, to nám při dětském vidění světa docházelo až mnohem později.
Borský park existuje dodnes, v mnohém daleko krásnější a upravenější než v dobách, kdy jsme se po něm proháněli s míčem nebo jsme v něm pořádali sportovní hry zaměřené prakticky na cokoliv, co souviselo s pohybem. Na místě konečné tramvaje, nově přemístěné až k areálu univerzity, vznikl zajímavě řešený vstup, jakási novodobá brána do parkových alejí. Ty vypadají upraveně, čistě a při hezkém slunečném počasí jej zaplňují lidé toužící po aktivním sportování či jenom po příjemných procházkách krajinářsky upraveného městského prostředí.
„Ruku“ instalovali autoři v parku v souvislosti s padesátiletým výročím vzniku stejnojmenného filmu z roku 1965
Samozřejmě občas narazím na místa, která dříve vypadala úplně jinak. Třeba taková „Ruka“, symbolický památník nedaleko od hlavního vstupu do borské věznice. Jiří Trnka (1912-1969) své první umělecké zkušenosti sbíral po boku svého učitele Josefa Skupy v plzeňském divadélku feriálních osad a v mnohém svůj loutkářský vzor ještě předčil. Už na sklonku svého života, pouhé čtyři roky před smrtí, natočil stejnojmenný animovaný film Ruka, jenž byl z logiky tehdejšího režimu považován za nepřátelský. Památník v Borském parku nepokrytě přebírá hlavní myšlenku filmu a naznačuje, proč musel Trnkův pohled na společenský život tolik vadit. Obrovská ruka symbolizuje diktaturu, které anonymní umělec ve filmu odmítne propagandisticky sloužit. Ruka proráží symbolickou klec a celé to umělecké dílo v parku vyznívá jako zdůraznění touhy po svobodě a porážku nedemokratických režimů.
Ruka uzavřená v železné kleci vyjadřuje touhu, aby se z ní dostala ven. Svým památníkem v Borském parku vzdává hold jeho autor Josef Mištera nejenom Jiřímu Trnkovi, ten poskytl svým filmem z šedesátých let jenom inspirační zdroj. Ostatně památník na Borech jeho jméno ani nijak nezdůrazňuje, hlavní plzeňskou připomínkou autora filmu Ruka je busta na Mikulášském náměstí na Slovanech před gymnáziem, kde Trnka studoval a Skupa vyučoval výtvarnou výchovu. Ideový záměr koncepce borského památníku je širší. A ne náhodou stojí právě tady, na dohled od věznice Bory.
Prst jako memento a varování před nedemokratickými praktikami
Je dobře známo, že tato věznice sloužila pro napravování odsouzených z trestných činů nejtěžšího kalibru, násilníky i vrahy nevyjímaje. Také si tu však odpykávali tresty lidé, kteří se provinili „nevhodným“ politickým smýšlením, a to už od dob Rakousko-Uherska, nacistické okupace i v období po druhé světové válce. Politici typu budoucích prezidentů Antonína Zápotockého či Václava Havla by mohli vyprávět… A s nimi účastníci procesu s Omladinou, ministr financí Alois Rašín, generál Heliodor Pika, ministr zahraničí Jiří Dienstbier nebo duchovní Dominik Duka, a nakonec i již vzpomínaný Josef Skupa. Spolu se stovkou jiných. Ti všichni poznali, jak to v tomto mamutím vězeňském zařízení chodí. Ve světle podobných faktů už se nemůže památník Ruka v protějším parku jevit jako náhodně umístěný…
Když byla věznice na tehdejším okraji Plzně uvedena v roce 1878 do provozu, patřila k těm největším a nejmodernějším na území monarchie. Už sama koncepce hvězdicového půdorysu, kdy od centrální kupole vychází osm paprskovitých křídel, předznamenala na Borech stavbu jedinečné architektonické hodnoty. Třebaže se tu ve světové vězeňské praxi nerealizovala poprvé. Gigantické paprsky směřující k jediné kupoli zadělaly na problémy už při náletech spojeneckých vojsk na Škodovku za protektorátu během druhé světové války. Fabrika, produkující zbraně a munici pro nacistickou mašinérii stála relativně nedaleko a neobvyklý půdorys věznice posloužil při shazování bomb ke snadné navigaci hledaného cíle.
Z druhé strany Klatovské třídy od památníku Ruka se nachází hlavní vstup do borské věznice
V době dokončení věznice se začal Borský park teprve formovat, by z něj nakonec vznikla největší parková plocha na území západočeské metropole. Až do začátku dvacátého století se dané prostory využívaly jako vojenské cvičiště dělostřeleckých kasáren. Samotná věznice přerod na parkové využití rozhodně uspíšila a myšlence vytvořit nové městské sady jenom pomohla. Po skončení první světové války vytvořili zahradníci centrální oválnou louku, jakýsi středobod celé parkové kompozice, která později navázala na krajinářsky upravený lesopark podél železniční tratě na Klatovy. Velká louka bývá i v dnešní době nejživější součástí parku.
Dalo by se říci, že Borský park spolu s věznicí, oddělenou od parkových ploch jen Klatovskou třídou, tvoří jeden ucelený soubor, k němuž v roce 2015 přibyl i památník Ruka. A jak jsme se pokusili v tomto textu zdůraznit, všechno tu souvisí se vším…
Charakteristická středová kupole vězeňského zařízení s paprsky, které se od ní rozbíhají do osmi různých stran
Zdroje:
Krieger Miloslav: Plzeňský poutník aneb Plzní ze všech stran, Praha, Nakladatelství Baset, 2001
Paleček, Lukáš: Věznice borská. Plzeň, Starý most, s.r.o. 2017
