Článek
Historici architektury mu později přisoudili přídomek starší. Jako obyčejného zedníka si jej přivedl na stavbu barokního bastionového opevnění jeho stavitel a zároveň velitel plzeňské vojenské posádky Coronna. Už podle jména byl Augustono na první pohled nefalšovaným Italem a ve srovnání s architektem místní radnice jménem Giovanni de Statia, odborníkem pocházejícím rovněž z Apeninského poloostrova, přišel do města zhruba o sto let později.
Příchod talentovaného synovce
Zakladatel proslulé stavební dynastie Augustonů se v novém prostředí rychle zorientoval, brzy se stal váženým měšťanem a jeho stavební dílna nedostatkem zakázek také zrovna netrpěla. Ačkoliv si postupně vzal jednu po druhé dvě Plzeňanky, obě jeho manželství skončila bezdětná. A tak jako každý majitel úspěšné a prosperující firmy musel řešit záludnou otázku, kdo by jej mohl v rozsáhlých stavebních aktivitách nahradit jako další pokračovatel tradic úspěšné firmy. Někoho konkrétního a pro daný účel příhodného z příbuzenstva na mysli měl, ale ten žil a pracoval v daleké Itálii, takže na cestu do exotických Čech jej bude nutné nejdříve přemluvit. Tak nějak uvažoval stavitel a k tomuto riskantnímu kroku se přesto odhodlal. Deset let před svou smrtí synovce pozval k sobě do Plzně a sázka na riziko s nejistým koncem mu vyšla. Nakonec nezalitoval ani jeden, ani druhý. Synovec, narozený možná v Římě, možná v severní Itálii nebo Tyrolsku, určitě nebyl žádným nováčkem a soudě podle charakteru jeho staveb v Čechách musel mít i nějaké dřívější kvalitní architektonické vzdělání.
Svého synovce, později zvaného mladší, rychle zkušenější příbuzný zasvětil do tajů stavebních řemesel, takže ten po strýcově smrti v roce 1701 jako už zkušený třicátník prosperující firmu převzal. Když už mu starší Auguston, mimochodem starší o celých čtyřicet let, cestu plnou podnikatelských nástrah v neznámém prostředí před tím vyšlapal, mladý Auguston to na Plzeňsku rozjel ve stylu a v měřítku jako ještě nikdo před ním. Jak to nedokázal nikdo z řad usedlých místních ani z řad jiných přistěhovalců. I on okamžitě získal statut měšťana, bez něhož by ostatně nebylo podnikání v takovém rozsahu ani myslitelné. Celkem seriózně a vážně se postavil i k otázce následnictví a pokračování firmy, nyní už jím vedené. Z jeho šesti dětí, vesměs rovněž úspěšných po vzoru svého otce, to byl syn Václav, kdo převzal tradici nejžádanějšího plzeňského stavitele. A další syn Josef, také zástupce stavitelského řemesla, dokonce figuruje na seznamu rychtářů města.
Není nad spolehlivou a účinnou reklamu
Architekt – stavitel Auguston mladší upoutal Plzeňany už svojí první velkou akcí, tedy přestavbou vlastního Gerlachovského domu v Dřevěné ulici, té krátké a kolmé na hlavní náměstí. Objekt se ovšem jménem po hudebníkovi Gerlachovi začal nazývat až mnohem a mnohem později. Architekt, stavebník i investor v jedné osobě nejen že upoutal pozornost, ten si místní doslova podmanil a přímo je ohromil. Potom už, podle šikovného principu, že nejlépe investované peníze v podnikání jsou ty do reklamy, nota bene do vlastního objektu, si mohl jenom vybírat ty nejlukrativnější zakázky. Gerlachovský dům s dvojicí zachovaných portálů, jedním gotickým a druhým renesančním, dodnes připomíná, jak citlivě si barokní umělec poradil s rekonstrukcí staršího renesančního domu.
Ten si architekt koupil spolu s manželkou Zuzanou Grubrovou, dcerou místního truhláře. Dům už před přestavbou představoval cennou stavbu, mimo jiné proto, že se pod ním podepsal jiný plzeňský Ital jménem Jan Merlian. Novomanžel a stavitel domu Auguston mu první barokní fasádou v Plzni vtiskl ráz stavby ještě výraznější. A tak se tu nedaleko od náměstí u vlastního domu pravděpodobně začaly formovat ty vlastnosti, kterými čerstvě přistěhovalý cizinec překonával všechny ty místní, z šedého průměru nijak nevybočující stavitele. Kromě nesporného talentu ještě i jižní temperament, sebevědomí a přímočarý tah k zamýšlenému architektonickému záměru.
Gerlachovský dům v Dřevěné ulici s gotickým portálem vlevo a renesančním vpravo vlastnil a přestavěl architekt brzy po příchodu do Plzně, dnes je součástí Národopisného muzea
Stavební perly z jeho dílny
A zasloužené úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. V dnešní Sedláčkově ulici měl Auguston asi situaci jednodušší, protože tam šlo o novostavbu na místě původního dřevěného objektu, zničeného nedávným požárem. K tomuto domu měl Auguston zřejmě nějakou bližší citovou vazbu, když jej po dokončení přenechal již zmíněnému synovi Václavovi, pokračovateli v rodinné firemní tradici. Dům na rozdíl od jiných autorových staveb nepůsobí, mimo jiné i z důvodů omezeného prostoru, příliš monumentálně, naopak převažujícím dekorem si zachovává i dodnes příjemnou hravost.
O některé objekty prvořadé kvality z jeho dílny Plzeň definitivně přišla a bohužel často se jednalo o ty nejcennější. V prvé řadě šlo o Guldenerovský dům na rohu náměstí s ulicí Bedřicha Smetany pro náročného stavitele Bartoloměje Guldenera, soudě podle svědectví pamětníků a dochovaných obrázků jeden z nejkrásnějších, který kdy na hlavním náměstí stával. A podle jiného objektu Jakuba Augustona dostala název jedna z nejdůležitějších dopravních komunikací centrálního historického jádra - Solní ulice. Barokní solnice tu ustoupila v roce 1963 místo nové přístavbě hlavní pošty.
Činorodý Ital se postupně dostával na vrchol svých tvůrčích sil, takže v jeho hlavě vznikaly další záměry a další plány. Z novostavby kláštera dominikánek už zbylo jenom barokní křídlo do ulice Bedřicha Smetany a podobu současné vědecké knihovny do sadů změnila až pozdější klasicistní přestavba. Rovněž Augustonova barokní přestavba mužského dominikánského kláštera vzala počátkem dvacátého století za své a ustoupila dnešnímu areálu soudu. Kdyby se barokní skvosty v Plzni zachovaly úplně všechny, mohla by se po právu nazývat Augustonovým městem. A nejen díky němu. Ze všech známých příslušníků rodu pracovali všichni jako stavitelé, políři, štukatéři nebo zedníci.
Jeho stavby najdeme ve městě i okolí všude
Naštěstí si na nedostatek dochovaných staveb plodného architekta nemusí Plzeňané stěžovat a chodí kolem nich dnes a denně. Třeba na náměstí postavil sídlo dnešního biskupství a dřívějšího arciděkanství, považované za vůbec nejcennější jeho realizaci na území města. A na opačné straně náměstí stojí jeho slavný Valdštejnský dům, pojmenovaný podle dřívějšího pobytu Albrechta z Valdštejna, jenž si odtud odjel do Chebu pro vlastní smrt. Samozřejmě stojí františkánský klášter, na jehož rekonstrukci se podíleli ještě oba Augustonové – strýc i synovec, stejně tak jako dnes pravoslavný kostel svaté Anny s průčelím do Bezručovy ulice. Ten se zároveň stal místem posledního odpočinku pětašedesátiletého nejpracovitějšího a nejnadanějšího plzeňského Itala či snad italského Plzeňana. Dokončení už se umělec nedožil. Když dne 20. listopadu roku 1735 kostel světili, měl už poslední den svého života devět měsíců za sebou.
V centru Plzně se zachoval zajímavý Mestlův dům v Dominikánské ulici, pod nímž je s největší pravděpodobností také podepsán, a na okraji města zámky v Křimicích i Malesicích. Kromě toho ještě desítky jiných realizací v bližším i širším okolí. Dolní Lukavice, Nebílovy, Mirošov, Příchovice, Trpísty – každý z těchto zámků by méně nadaným spolykal třeba i polovinu tvůrčího života. Ne tak Augustonovi, ten je všechny projektoval a stavěl jen tak mimochodem vedle svých dalších aktivit. Ačkoliv autorství v případě Mestlova domu není úplně doložené, jedná se o stavbu pozoruhodnou už místem naproti původnímu dominikánskému klášteru. Po zbourání kláštera hrozil zánik i tomuto objektu, konkrétně když se na rok 1914 plánovalo rozšíření Malé ulice, jediné uzounké a atypické uvnitř historických hradeb. Začala válka, město a okolní svět vůbec zabředly do podstatnějších problémů a rozšíření Malé ulice vypadlo ze seznamu nepotřebnějších stavebních aktivit města. Pro tento dům se jednalo o zprávu paradoxně pozitivní…
Auguston si mistrovsky poradil s problémem, který před něj město postavilo, konkrétně jak začlenit rozvlněné barokní tvary do původní strohé a přísně gotické struktury Plzně s dlouhými a úzkými parcelami. Tento oříšek rozlouskl dokonale a nepřímo tak ovlivnil stavební praxi v celých západních Čech, protože po něm i ostatní stavitelé nebo jenom prostí zedníci tento styl rádi napodobovali. Tím dali vzniknout stylu, kterému se dnes, možná s trochou ironie, říká „vesnické baroko“. Ačkoliv je po právu považován za nekorunovaného mistra plzeňského baroka, v závěru své plodné kariéry i Auguston cítil, že tento styl už vyčerpává svoje historické možnosti a začal koketovat se stylem časově následujícím, tedy rokokem.
Začínal jako štukatér ve strýcově firmě, kterou pak přeorganizoval na stavební kolos ve své době nevídaných rozměrů. Zatímco jiní plzeňští řemeslníci měli jednoho nebo dva tovaryše, Auguston si jich vychovával naráz až osm. Také obchodoval s nemovitostmi a k tomu ještě stačil zasedat ve sboru obecních starších, takže se aktivně podílel i na komunální politice. Jakub Auguston sice nedosáhl věhlasu na úrovni celonárodní, mimo jiné proto, že dál než kolem Plzeňska, jak se také výstižně říká kolem komína, jeho aktivity nedosáhly. Takové ambice neměl a ani se jimi nechtěl rozptylovat. Pracoval na takové úrovni, na níž jeho síly stačily, a v kraji, který mu k srdci nejvíce přirostl…
Vstup do kostela františkánského kláštera, na jehož celkové rekonstrukci se podíleli ještě oba Augustonové - starší i mladší
