Po stopách kardinála Berana

Je jedním z mála našich českých kardinálů, jejichž seznam zahrnuje celkem deset jmen, alespoň těch narozených na našem území. Rodný dům Josefa Berana stával na nábřeží řeky Radbuzy přibližně v místech, kde mnohem později postavili nejvyšší věžový dům v centru města, pro nějž se vžil podle jednoho z investorů název Hutní projekt. Jeho matka se jako dcera plzeňského malíře Ignáce Lindauera od mládí pohybovala v uměleckých kruzích a stala se z ní i zapálená vlastenka, což samozřejmě muselo mladého Josefa podstatně ovlivnit. Stala se blízkou přítelkyní malířky Julie Pallové, manželky skvělého hudebníka a organizátora kulturního dění ve městě Hynka Pally a zároveň sestry libretistky oper Bedřicha Smetany Elišky Krásnohorské, která strávila u této sestry v Plzni celých osm let.

Před odchodem do Itálie
Už jenom z tohoto výčtu slavných jmen kolem sebe je zřejmé, v jaké obrozenecké a umělecky uvolněné atmosféře budoucí kardinál vyrůstal. Ani Josefův otec nehrál ve společenském žebříčku města druhé housle, jinak by nemohl zaujmout v té době nanejvýš vážený post ředitele plzeňské měšťanské školy. Další stopy Josefa Berana na mapě rodného města vedou na Roudnou, kde v Křížkově ulici č.1 léta bydlel a kde mu byla se značným časovým zpožděním až v roce 1995 odhalena busta s pamětní deskou. Město nazvalo jeho jménem i jednu z důležitých ulic v širším centru a symbolicky tak vystřídalo starší název ulice Julia Fučíka. Ta zase získala svůj název podle novináře, proslaveného svou Reportáží psanou na oprátce, jenž v Plzni také několik let žil v Havlíčkově ulici.

V Čechách žil Josef Beran do svých devatenácti let, aby potom odešel studovat na dalších pět let do Říma a jeho životní i profesionální kariéra v náboženských strukturách nabrala úplně jiný směr. Od vzpomínek na své mládí se ale jako většina osobností jeho formátu neodpoutal nikdy. V roce 1947, tedy rok poté kdy usedl na stolec arcibiskupa pražského, mu vyšla tiskem kniha Staroplzeňské kostely, která uceleně mapovala předmět jeho mladického zájmu – památkové objekty ve Staré ale i Nové Plzni. A vůbec mu nešlo o to, aby zasahoval do řemesla archeologům nebo památkářům.

Dokázal se nad problematikou památek zamýšlet s duchovním nadhledem a v co možná nejširších souvislostech. V knize s plzeňskou tématikou jako úplně první badatel ostře napadl léty tradovanou domněnku, že nejstarší zachovanou stavbou na území dnešní Plzně je kostel svatého Jiří na Doubravce. K názoru o vazbě kostelíka na svatovojtěšskou legendu přispívalo více indicií. Ta nejpřesvědčivější argumentovala s názorem, že budoucí první český svatý Vojtěch se tu zastavil na cestě z Říma, zanechal zde několik benediktýnských mnichů a ti vybudovali malý klášteřík, z něhož později vyrostl kostelík u Jiřího. Josef Beran tento fakt rozporoval a naopak tvrdil, že v písemných pramenech zmiňovaný Kostelec neoznačoval lokalitu v Doubravce, kde skutečně ves stejného názvu stávala, ale kostel ve Starém Plzenci. Budoucí nejvyšší náboženská autorita tak tímto neobvyklým způsobem přinesla svůj vklad k poznání nejstaršího vývoje rodného kraje.

Po návratu internovaným politickým vězněm
Po vysvěcení na kněze si musel Beran pochopitelně poctivě probíjet cestu v náboženských kruzích krok za krokem. Za první republiky se mu to dařilo, potom už méně. Za druhé světové války musel nastoupit jako každý jiný odpůrce německé okupační správy do koncentračních táborů, v Beranově případě nejdříve do Terezína a potom do Dachau. Ale přežil. A protože se stal arcibiskupem rok po skončení války, musel mít zákonitě jako náš nejvyšší církevní hodnostář po únorové změně politických pořádků problémy přímo existenční. Tím spíše, že strávil pět let svého studia v prostředí, kterému nový režim už ze své podstaty nevěřil. Režimní struktury potřebovaly mít církev plně pod svou kontrolou a před několika lety dříve jmenovaný arcibiskup do takových představ úplně nezapadal.

Od svého zatčení roku 1951 se Beran jako politický vězeň nejvyššího stupně nebezpečnosti pohyboval po různých internačních místech, umístěných zpravidla ve vilách absolutně od světa izolovaných. Režim s ním jako arcibiskupem nemohl jednat jako s každým jiným, žil v relativním materiálním dostatku a po celých patnáct let internace mu vždy v každodenním životě asistovaly řádové sestry. Na druhé straně mu nebyla dopřána ani nejmenší svoboda pohybu, nesměl vycházet z konspiračních vil ani na zahradu, natož někam na místa vzdálenější…Zakázali mu styk s věřící veřejností, samozřejmě nesměl kázat ani sepisovat svoje vlastní texty. Odsoudili jej k naprosté izolaci.

Statečný Beran svou nejkrutější zatěžkávací zkoušku přestál a od stejného režimu, jenž se jej pokoušel zničit, se dočkal v roce 1963 amnestie. O dva roky později jej papež Pavel VI. jmenoval kardinálem. Posledních několik let života už strávil za hranicemi, a to opět na Apeninském poloostrově. Československé orgány mu dovolily vycestovat za hranice, ale jenom s podmínkou, že už se nikdy nevrátí zpět. Zemřel v Římě v roce 1969 jako morální autorita a kardinál, jehož pohnutý životní příběh nelze přehlédnout. Ještě v den pohřbu muže s nešťastným osudem se všichni kněží, pobývající toho času v Římě z řad české komunity, zavázali, že shromáždí všechny nezbytné podklady k tomu, aby mohl být v budoucnu blahořečen.

Ostatky jeho těla zůstávaly v římské bazilice svatého Petra až do konce druhého desetiletí našeho jednadvacátého století, kdy je slavnostně převezla do České republiky delegace pod vedením tehdejšího ministra kultury Ilji Šmída, shodou okolností vlastního bratrance autora tohoto textu. Dodnes jsou uloženy na místě nejposvátnějším – v pražské katedrále svatého Víta. Z nejprestižnějšího místa křesťanského světa byl Josef Beran převezen na jiné, ale domů.

Zdroje:
Uzavírám vás do svého srdce – Životopis Josefa kardinála Berana, Vodičková Stanislava, Brno a Praha: Ústav pro studium totalitních režimů a Centrum pro studium demokracie a kultury, 2009

Informace o Českém rozhlase: Kardinál Josef Beran - velká postava našich dějin, 2009