Článek
Neúspěšní obránci města, jinak převážně najatí žoldáci ve službách katolíků, se shromáždili u františkánského kláštera, aby vyjednávali s vítězem o kapitulaci. Mansfeld velkoryse dovolil návrat části poražených žoldáků zpět k vojsku habsburského císaře, zbývající část přešla naopak k němu pod stavovská křídla. Vítězi v souboji o Plzeň se podařil ještě jeden husarský kousek, když donutil zástupce města přísahat věrnost českým stavům. Český protestantský historik a účastník stavovského povstání Pavel Skála ze Zhoře, který po bělohorské porážce odešel do exilu, ve svém díle podrobně vylíčil okolnosti dobytí Plzně Mansfeldem a zvlášť zdůraznil jeho ohleduplnost vůči poraženým. Císařští žoldáci přešli po kapitulaci do žoldu vítězných stavů a asi čtyřem stovkám osob bylo dovoleno svobodně odejít. Jak velkorysé! Mansfeld pustil do města prozíravě jenom takový počet svých vojáků, aby mohl spolehlivě kontrolovat náměstí a brány v opevnění. Dobře věděl, že většímu množství vítězných ozbrojenců, jako vždy lačných tučné kořisti, by při rabování cizího majetku jen těžko zabránil.
Už 25. listopadu, pouhé čtyři dny po převzetí města, se v Bartolomějském kostele sloužily evangelické bohoslužby na důkaz toho, že největší svatostánek ovládla vítězná víra, zatímco poražení katolíci si museli odbývat svoje bohoslužby v prostorách kostela dominikánského kláštera. Mezitím se císař ve Vídni, prozatím velký poražený v bitvě o Plzeň, odhodlal k netradičnímu kroku: Mansfelda prohlásil za psance. Takový status opravňoval každého, kdo jej dopadne, volně nakládat s jeho osobou i s jeho majetkem. Inu s čistotou práva si v těchto krutých dobách nikdo těžkou hlavu nedělal. Okupační režim, jak se později ukázalo zdaleka ne poslední v dějinách města, trval dlouhé dva roky. Na sjezdu stavů v následujícím roce po dobytí zazněly vážně míněné požadavky, že Plzeň si jako hlavní opora habsburské moci v Čechách, stejně nezaslouží nic jiného než srovnání se zemí. Jestli kdy starobylému královskému městu hrozilo totální zničení, tak nejvíce se k hrozivému konci přiblížilo v dobách mansfeldovské okupace.
Jenomže generál Mansfeld, celým jménem Petr Arnošt II. hrabě z Mansfeldu (1580 – 1626), toho času ve službách českých stavů, se ukázal být neméně schopným kšeftsmanem, jako všeho schopným žoldákem. Bystře vytušil, že peníze mu přinese spíše skomírající Plzeň než Plzeň srovnaná se zemí. Svoje dávky si vybíral s buldočí zatvrzelostí a ji, zchudlou a bezbrannou, nutil ke stále větší a větší zadluženosti. Snad není třeba zdůrazňovat, že peníze vybírané od pokořeného města k vítězné straně šly do kapsy především samotnému Mansfeldovi, nikoliv na přímé vydržování stavovské armády nebo přímo českým stavům.
Oblíbená restaurace, pojmenovaná po generálovi, stojí na začátku ulice, kterou jeho vojska pronikla na náměstí a zavedla okupační režim
Brzy na to odjel Mansfeld za svým chlebodárcem do Savojska, aby tam získal alespoň příslib dalších financí pro udržování chodu svého vojska. Právě savojský vévoda Mansfelda jej na pomoc českým stavům vyslal, a proto mu také svěřil organizací své kandidatury na titul českého krále. Financování dalších válečných operací podmínil nejen touto kandidaturou, ale mířil ještě výše a nebránil by se ani výměně na císařském trůně, kde by Habsburky sám rád vystřídal. Tak se stalo, že zatímco Mansfeld čtvrt roku vyjednával mimo Plzeň a jeho vojáci tam daleko od svého velitele pokojně odpočívali, nepřítel nezahálel. Císařská armáda mezi tím ovládla šumavské přechody hranic, aby si tím si připravovala nástup dalších habsburských posil od Pasova. Kdyby tehdy Mansfeldovi vojáci v Plzni nezaháleli a na Šumavě průsmyky bránili, asi by všechno dopadlo jinak.
Českým králem byl nakonec zvolen Fridrich Falcký a vztah generála Mansfelda k českým stavům se tak zákonitě zhoršil. Když se mu nedostávalo peněz, ani těch savojských ani stavovských, pomáhal si těmi plzeňskými. Zbytek pobytu v Plzni sídlil v Císařském domě na náměstí vedle radnice. Je pravda, že zachránil město před rabováním a dost možná i totálním zničením, ovšem aby tak činil z důvodů humanitárních, to od něj nemohl nikdo očekávat. V červnu 1619 spěchal Mansfeld na pomoc k Českým Budějovicím, městu s podobným osudem bašty císařských vojsk, jakým byla i Plzeň, ale už u Vodňan utrpěl nepříjemnou porážku. Po návratu do Plzně tu nechal zatknout několik předních měšťanů, a to kvůli údajné vzpouře, zřejmě jako projev nervozity ze své evidentně slábnoucí pozice.
V Plzni udržovali vojáci v čele s Mansfeldem status stavovského města až do 8. října 1620, kdy se k ní přiblížila katolická vojska Maxmiliána Bavorského a polního maršála hraběte Karla Buquoye. Ten jako hlavní generál habsburských vojsk proti českým stavům operoval převážně v jižních Čechách, ale rozhodující bitvu naplánoval do okolí Plzně, takže svoji armádu skutečně přesunul až k obci Litice sousedící s Plzní. Tady k bitvě sice nedošlo, ale zato donutil Mansfelda k odchodu obratným trikem. Za slib neutrality plzeňské posádky dostane Mansfeld čtyři sta tisíc zlatých – z toho sto tisíc v hotovosti hned a zbytek později. Na ten zbytek přirozeně nikdy nedošlo. Dobyvatel Plzně podivnou smlouvou s nepřítelem vlastně zradil jak stavy, tak zimního krále Fridricha Falckého. A zřejmě už tušil, že stavové svoji hru pomalu dohráli, tak proč si nepřivydělat nějaký jiným způsobem.
Rozhodující bitva se tedy neodehrála u Plzně, ale přesně za měsíc na pražské Bílé hoře – možná na štěstí pro Mansfelda už bez jeho účasti. Buď považoval takové střetnutí za předem prohrané, nebo už si připravoval půdu pro další vojenskou kariéru. V lednu následujícího roku z Plzně zmizel definitivně a 26. března 1621 bylo město oficiálně vydáno císařské straně. Formálně opět královské se svéprávným vedením, ale totálně zdevastované – mimo jiné i další bavorskou okupací. Potupené jako nikdy před tím. Okupace stála město víc, než jakou hodnotu měly všechny jeho nemovitosti včetně předměstí, které už ve většině případů ani nestály. Nemluvě o tom, že městská kasa se zadlužila ještě v dobách předválečných.
Jenomže třicetiletá válka pokračovala dál, Plzeň vydržovala bavorskou armádu a dluhy vesele narůstaly. Údajně se je podařilo splatit až za velice dlouhou dobu, ale pesimistické zdroje uvádí, že možná nikdy…
Zdroje:
ČECHURA, Jaroslav. Zimní král: aneb české dobrodružství Fridricha Falckého. Praha: Rybka Publishers, 2004
ZEMAN, Adolf. Plzeň za války třicetileté. Minulostí Plzně a Plzeňska 2, Plzeň. 1959
