Článek
Sídel ovládaných katolíky bylo v té době u nás samozřejmě více, ale na příkladu Plzně se dá dobře demonstrovat, jaké vztahy tehdy panovaly. Nekonečně dlouhá anabáze husitských bitev nedala ani na okamžik tomuto městu vydechnout, ale na kolena jej nikdy nesrazila. Brzy se otřepalo a začalo posilovat na poli hospodářském i obchodním, stavělo si prosperující okolní vesnice a mimo jiné i budovalo svoji vynikající a dobře promyšlenou rybniční soustavu. Jen v patnáctém století založili Plzeňští osmnáct rybníků, z toho dvanáct v katastru přilehlé obce Bolevec, a položili tak základ ke vzniku nejcennějšího krajinářského klenotu ve svém okolí. Měli jasno v tom, že je třeba připravovat se na lepší zítřky, dokud je ještě čas, dokud neudeří zase nějaká nová pohroma…
Počet obyvatel Plzně zůstal i po husitských válkách přibližně stejný jako před nimi a konstantně se pohyboval kolem čtyř tisíc. Další velká města té doby se rozprostírala na mapě českého království jako prstenec kolem centra z hlediska světových stran celkem rovnoměrně: Cheb, Kutná Hora, Hradec Králové, České Budějovice. Jejich měřítku se vymykalo, ostatně tak jako v časech dnešních, jen to centrum - Praha, ta ale zaznamenala po válečné vřavě úbytek největší: ze čtyřiceti na pouhých pětadvacet tisíc osob.
Po obsazení Prahy Jiříkem z Poděbrad v září roku 1448 se do Plzně přemístila pražská kapitula a zůstala tu až do korunovace dalšího panovníka Ladislava Pohrobka o pět let později. Kapitula byla a dodnes je sbor katolických kněží - kanovníků, spojený s pražskou katedrálou a arcibiskupstvím, Důvod byl prostý: nového pokračovatele husitské tradice Jiříka neměli katoličtí duchovní rádi, a kam jinam by se měli uchýlit než do své věrné západočeské metropole. Bylo jen otázkou času, kdy se zformuje nová protipoděbradovská koalice. Stalo se tak už v únoru příštího roku pod názvem Strakonická jednota a v té nemohla Plzeň chybět, svorně po boku jiných měst vesměs z jihu a západu Čech.
Jeden z hlavních představitelů jednoty Oldřich z Rožmberka navrhl, aby do Plzně na sjezd této koalice pozvali i „zlobivého“ Poděbrada, aby tak České království předešlo další krizové situaci, jež hrozila skončit podobně jako za dob husitských nepokojů. Sám Poděbrad se zachoval prozíravěji. Nechtěl provokovat a do Plzně se vůbec nevydal. Po bitvě u Rokycan donutil protistranu k jednání na hradě Vlčtejn při silnici z Plzně na Nepomuk, kde uzavřeli tzv. „Vildštejnskou dohodu“, považovanou za jeho jednoznačné diplomatické vítězství.
Hrad Vlčtejn na jižním Plzeňsku, kde byla podepsána v roce 1450 tzv. „Vildštejnská dohoda“, diplomatický triumf Jiřího z Poděbrad
Jako správce země za krále Ladislava Pohrobka si Jiřík vydobyl u svých věrných stoupenců značný respekt a po smrti svého mladičkého chráněnce jej český sněm jednomyslně zvolil v březnu roku 1458 novým českým králem. Prvním nepocházejícím z panovnické dynastie a tím, o němž se vědělo, že naváže na ideály husitských předchůdců. Co ale bude s katolickými městy typu Plzně, tedy s protivníky, jak se říká na život i na smrt? Poděbrad si šel tvrdě za svým, ale zároveň dokázal být také velkorysý, protože ani jemu se představa dalšího válčení příliš nezamlouvala. Nakonec i Plzeňští pochopili, že s neurozeným, ale přesto podle domluvených pravidel legálně zvoleným králem, si budou muset nějak poradit. Od svého zvěda a za pár let i držitele plzeňské rychty Ondráška Oremuse se Poděbrad v rozložení sil mezi měšťany dobře orientoval a zachoval se prozíravě. Důležitost Plzně na politické scéně mu ve složitých souvislostech dřívějších rozporů neunikala, naopak ji začal protěžovat a poskytl jí řadu cenných výhod.
Na důkaz jednoznačného smíření v roce 1459 i město dvakrát navštívil, poprvé cestou do Chebu a podruhé zde jednal s Ludvíkem Bavorským a s jinými německými partnery. Jiříkův chráněnec Oremus si na plzeňském náměstí pořídil dům, ale přestože měl na místní politiku nesporný vliv, trvale se sem nepřestěhoval a nechal se pokaždé zastupovat některým z místních měšťanů. Další cennou Jiříkovu vazbu na Plzeň představoval Václav Koranda mladší, jehož jmenoval členem poselstva k papeži, po kterém požadoval potvrzení kompaktát. Mise nedopadla dobře a Poděbrad se pomalu ale jistě stával vyvrhelem uznávané evropské smetánky. Kdo to kdy viděl, aby se málo urozená a původem pochybná osoba usadila na trůnu, hodném jenom a pouze královským rodům? Zavedené pořádky jednoznačně přály aristokratům a ten podivný český experiment zaváněl z pohledu katolické Evropy nebezpečnými husitskými manýry. Příští papež už Jiřího popohnal před soud. A když se soudnímu jednání „provinilec“ tvrdošíjně vyhýbal, hrozilo to nejhorší: české království se znovu může ocitnout v bezvládí a se vší pravděpodobností i ve víru dalších nekonečných válek.
Každý, kdo měl zájem chápat širší společenské souvislosti, ten musel tušit, že zůstávat nadále Poděbradovým spojencem znamená ve své podstatě totéž, jako koledovat si o nesnáze na další dlouhá léta. Věděla to prostřednictvím svých zastupitelů i Plzeň a také jako první z českých měst vypověděla poslušnost legitimně zvolenému králi. Naopak přísahala věrnost papeži. Také ji v katolickém světě dávali všem ostatním za příklad, jak se s živoucím pozůstatkem kacířské minulosti razantně vypořádat. Napětí gradovalo, válka se zdála být opět nevyhnutelná. Zpočátku osamělá Plzeň již začala najímat cizí žoldáky v předzvěsti trestu, který Jiřík bezesporu zosnuje a také bude realizovat. Kde jen zůstaly ty blahoslavené časy vzájemného navštěvování a poplácávání si mezi Plzeňskými a Poděbradem po ramenou? Husitský král se už dostával do takové mezinárodní izolace, že mohl za sebou do propasti dějin strhnout každého, kdo by se k němu přidal. Prozřela i jiná města a jedno za druhým Plzeň v boji proti králi následovala. Jiří z Poděbrad, muž možná málo urozený, ale o to více rozhodný, poslal k plzeňským hradbám vojsko v čele s jemu věrným Oremusem, ale když už nebylo dovnitř města vpuštěno, začaly obě strany vyjednávat. Pro tentokrát si Jiřík opět zachoval chladnou hlavu a s městem uzavřel příměří.
Znak města Plzně, „polepšený“ v roce 1466 o papežské zlaté klíče a rytíře podpírající polovinu říšské orlice
Plzeň, která se jako první nebála odkrýt karty ve sporu o legitimitu českého krále, se od papeže Pavla II, dočkala očekávané pochvaly, a ne tak ledajaké. V roce 1466 od něj získala právo tzv. „polepšení“ městského znaku o další dvě pole a od té doby jej doplňují papežské zlaté klíče a rytíř podpírající polovinu říšské orlice – z heraldického hlediska orla. Tento rok mánie proti Jiříkovi vrcholila a Plzeň opět poskytla azyl těm, kteří proti husitskému králi brojili nejhlasitěji. Už podruhé se sem uchýlila Pražská kapitula v čele administrátorem se zajímavým osudem i jménem - Hilarius Litoměřický. A ta vydržela ve městě působit dlouhých dvanáct let. Sám katolický intelektuál a literát zemřel v plzeňském azylu už po třech letech, ale i tak po sobě zanechal pozoruhodné podrobnosti o posledním velkém dobývání města husity ještě za Prokopa Holého.
Už tak dost zamotanou politickou situaci ještě více zkomplikoval uherský král Matyáš Korvín, kterého sněm v Olomouci v roce 1468 zvolil českým králem jako protiváhu kacířskému Poděbradovi, ten byl mimo jiné i jeho vlastním tchánem. Pro Plzeň se jednalo o zprávu příznivou: Matyáš odňal Oremusovi rychtu a věnoval ji městu. Když husitský král zemřel a vystřídal jej Vladislav Jagellonský, Oremus u něj odebrání rychty reklamoval a dožadoval se jejího vrácení své osobě. Pro Plzeň se tedy spor o vykonávání královské moci scvrkl na boje o svou rychtu. A kdo že byl tím právoplatným a všemi uznávaným mužem na českém královském trůnu? Olomoucká smlouva v roce 1479 to vyřešila šalamounsky: v Čechách Vladislav a na Moravě Matyáš. Zeměpisně už nikdo Plzeň přemístit nemohl, a tak spadala pod toho vladaře, kterého by si přála méně z obou dvou panovníků. Ale Vladislav ji vzal na milost, zachoval se velkoryse, ponechal jí katolickou víru, a především respektoval všechna dřívější městská privilegia.
Král Jiří z Poděbrad patří bezesporu mezi nejzajímavější postavy našich dějin, ale bohužel se narodil do příliš komplikované doby, k níž třenice s katolicky založeným světem zákonitě patřily. Když nic jiného, jeho snahu o sjednocení Evropy, označovanou za první projekt integrace kontinentu, lze považovat ve své době za unikátní. Kolik ještě staletí musela uplynout, než myšlenka našeho krále dospěla do podoby současné EU…
Zdroje:
VONDRA, Roman. Jiří z Poděbrad: (1420-1471). Historický obzor, 2008
BOUBÍN, Jaroslav, Česká „národní“ monarchie. K domácím zdrojům a evropskému kontextu království Jiřího z Poděbrad. Praha, Historický ústav, 1992
