Článek
Ale ty naštěstí zahrnují i období před přemístěním do Tábora, respektive Hradiště nad Lužnicí, jak se tehdy nové husitské centrum jmenovalo. Dorazil tam na jaře v roce 1420. To město existovalo již dříve, ale teprve první nově příchozí radikálové z řad příznivců Jana Husa jej pojmenovali podle biblické hory Thabor v Galilei. Až s příchodem Žižky se tu upevnil vojenský řád a Tábor se stal skutečným armádním centrem revoluce. Dlouhého trvání takový stav neměl. Vojevůdce měl ve srovnání s horkými hlavami radikálů názory spíše umírněnější, takže mu nezbylo nic jiného než se s nimi po třech letech zase rozejít, když odešel do východních Čech, aby si tam založil vlastní husitské centrum.
Formování Žižkových vojsk před táborskou anabází
Zhruba tři čtvrtě roku nabíraly události v české kotlině překotný spád. Koncem července 1419 se Žižka zúčastnil první pražské defenestrace a dodnes se historici přou, v jaké roli se tam tehdy vlastně pohyboval a na čí straně stál. Možná i kvůli tomu malému tajemství, které snad věděl jen on sám, poté z hlavního města potřeboval zmizet. A to nejen on, ale spolu s ním i skupina dalších venkovských rebelantů, budoucích stoupenců husitské revoluce. Nešlo tu jenom o spásu před rychle se blížícím koncem světa, kterého se v prostičké naivitě první husité upřímně děsili. Odchod „na venkov“ byl vyvolán i důvodem prozaičtějším. Praha už nevyhovovala jejich představám všeobecně. Zejména poté, když odmítli uznat čerstvě podepsanou smlouvu mezi katolickou a kališnickou stranou. Ledy se pohnuly, a ne zase tak početná skupina věrných tedy vyrazila na západ Čech.
Ta skupina směřující do Plzně nepochybně považovala za své vůdčí osobnosti Václava Korandu, snad ještě více Žižku, ale formálně byl jako příslušník panského stavu postavený nejvýše z nich Břeněk Švihovský z Rýzmberka a Dolan, jemuž osud nedopřeje přežít ani blížící se bitvu u Sudoměře. O duchovní záležitosti v novém působišti se staralo několik desítek kněží a kazatelů, silné zastoupení měli rovněž husité z jižních Čech, jejichž domovy během pobytu v hlavním městě obsadili už jiní. Břeněk sice patřil ke zchudlým šlechticům, ale jeho rod pánů z Rýzmberka u Kdyně měl úctyhodnou tradici. Také predikát svědčí o tom, že se Břeněk vlastně vracel do míst, z nichž jeho předci i on sám vzešel. Švihov leží mezi Plzní a městem Klatovy a Dolany rovněž v bezprostředním okolí posledně jmenovaného sídla.
Konec světa se nekonal
Do Plzně se husité v čele s místní „celebritou“ Václavem Korandou i zatím nenápadným, zato budoucím slavným jihočeským vojevůdcem Žižkou, uchýlili dne 15. listopadu 1419. Jako správní radikálové se tu od prvních chvil chovali nadmíru extravagantně, třeba když demonstrativně spálili na tehdy jediném plzeňském náměstí svůj majetek, hmatatelný důkaz nesmiřitelného rozchodu s celou tou nemilovanou a zkaženou společností. Nemazlili se doslova s nikým. Z města nejdříve netolerantně vyhnali všechny svoje odpůrce, jejichž názory na koloběh světa s těmi pohledy husitskými sotva mohly korespondovat. A potom už si tu začali budovat svoji hlavní baštu – svoje definitivní sídlo. Jak sami věřili, sídlo na věky věků.
Ovšem už v únoru následujícího roku narazili kališníci uvnitř plzeňských bran a hradeb na první nemalou, ale o to víc nečekanou komplikaci. Konec světa, který byl údajně předpovídán konkrétně mezi 10. – 14. dnem tohoto měsíce, se ne a ne dostavit. A kdo byl největším propagátorem konce světa? Kdo jiný než Václav Koranda. Scestné náboženské představy o tom, že světovou Apokalypsu přežije jen hrstka vyvolených, nota bene jenom z řad českých příznivců kalicha, dostaly první zjevné trhliny. To by muselo zneklidnit každého…
Nicméně náboženským extrémistům, kterým snad „dobře míněná“ sázka na konec světa evidentně nevyšla, dál nezbývalo nic jiného než se přizpůsobit tvrdé realitě. Bylo jim jasné, že vůdčí město revoluce Plzeň si musí ochránit sami před vnějšími nepřáteli, kterými se to začalo před hradbami postupně jenom hemžit. Střet jim hrozil především s královským vojskem pana Václava z Dubé, vyslaném samotnou královnou Žofií, vdovou po králi Václavu IV, s jasným posláním osvobodit Plzeň od husitů. Ti už od samého příchodu začali zesilovat plzeňské hradby a bořit domy na okolních předměstích za hradbami, které by mohly posloužit nepříteli k útoku, což se ostatně dělo nejen tentokrát, a nejen v plzeňských reáliích. Vojenská síla se tudíž rodila během obrany Jana Žižky uvnitř městských hradeb, ale i drobnějšími výboji do okolí.
Památník Jana Žižky v Táboře od Josefa Václava Myslbeka, který je zároveň i autorem jezdecké sochy knížete Václava v Praze
Je rozhodnuto: centrem revoluce se stane Tábor, ideovým i vojenským
V únoru 1420 odeslal Žižka část svých vojáků na pomoc Táboru a tím si svoji, i bez toho tak nelehkou situaci v Plzni, ještě více zkomplikoval. S vojenskou misí na pomoc nově založenému sídlu s biblickým názvem Tábor odjel z Plzně i šlechtic a válečník Chval Řepický z Machovic, další známé jméno a nepochybně citelné oslabení Žižkovy skupiny. Chval se později v Táboře stal jedním z první čtveřice hejtmanů s nejvyššími vojenskými pravomocemi. Vedle Žižky, Mikuláše z Husi a Zbyňka z Buchova. Po odjezdu Chvala už začínalo být stále více zřejmé, že myšlenka udržení Plzně v roli hlavního husitského centra nebude dost dobře proveditelná a že tuto roli převezme dříve nebo později právě Tábor, který v lokalitě Hradiště založili kališníci ze Sezimova Ústí. Tam došlo i na pověstné kádě na náměstí pro odkládání společného majetku, což ostatně začali praktikovat už husité v Písku. Zkrátka revoluce se ubírala směrem podle vzoru: osobní vlastnictví = smrtelný hřích. A to bylo přespříliš i na názorově umírněného Žižku.
Ještě na cestě se před cílovým městem Táborem uskutečnila první slavná bitva, která Žižku vynesla do nadoblačných výšin. Sudoměř, 25. března 1420. Zhruba čtyři sta ozbrojených sedláků tu dokázalo porazit na dva tisíce dobře ozbrojených jezdců a pěších vojáků, kteří se jim snažili před proniknutím do nového husitského centra zabránit. Stratég Žižka dokázal mistrně využít terén mezi dvojicí vypuštěných rybníků. A když se k tomu přidala víra ve spravedlivost svých ideálů a odvaha bojovníků na vozové hradbě, nemohlo to dopadnout jinak! Cesta na Tábor byla volná…
Žižkovo náměstí v centru husitské revoluce
Zdroje:
Kuthan Jiří a kolektiv, Tábor: Město husitské revoluce, nakladatelství Paseka, 2011
Černý Jiří, Tábor: Historie, památky, příroda, vydavatelství Baset, 2003
