Článek
Narodil se v hlavním městě jako Ludvík Pick, ale počeštěná a mírně upravená verze vlastního jména mu vyhovovala více. Už před tím si s bratrem sháněli zaměstnání různě a všude, kde se jen dalo, po městech moravských i českých. Hledali i ve městě Plzni, které se mu mělo stát osudovým a umožnilo mu zdolat ty nejvyšší vrcholky kariéry lokálního politika. Již tehdy Luděk Pik, zapálený mladičký sociální demokrat, zanesl jenom tak mimochodem svůj článeček do redakce dělnického časopisu se sídlem v objektu s tajuplným názvem „Peklo“ nad řekou Mží. A jeho text k překvapení autora do tří dnů skutečně vyšel tiskem. Neočekávaný úspěch o pět let později autora povzbudil natolik, že se do přívětivé Plzně znovu vrátil, aby tu přijal nabídnuté místo redaktora sociálnědemokratických novin Nová doba.
Sny o činnosti novinářské i politické
Po novinářské profesi toužil od malička, přestože se podobný sen mohl jevit synkovi z rodiny pražského pivovarského dělníka, kde spolu s ním vyrůstalo ještě osm dalších sourozenců, jako čirá utopie. I zvolený učební obor tiskárenské typografie měl Pika přiblížit k vysněnému povolání, byť jenom okrajově a vzdáleně. Nakonec jej ani nedokončil, protože kvůli chatrné a málo zdatné tělesné dispozici se vyučil nikoliv typografem, ale novinařině ještě více vzdálenému oboru – stal se holičem. Zvídavého mladíka přivedl zájem o politické dění i na přednášky do pražské Dělnické akademie, kde začal sbírat svoje první organizační zkušenosti a získávat první společenské a politické známosti.
K mnoha osobnostem, jež tam formovali Pikovy názory a kteří mu posléze pomohli i k cestě na vrchol, patřil i profesor T.G. Masaryk. Ten si svého oblíbence zval i na vlastní přednášky na půdě univerzitní. V roce 1907, pouhých šest let po obsazení plzeňského redaktorského místa, byl Luděk Pik zvolen poslancem Říšské rady ve Vídni a jeho politická kariéra začala nabírat zázračnou akceleraci. Díky své trpělivosti a aktivitám v regionálním měřítku se stal natolik viditelným a nepřehlédnutelným, že si jej ve dnech vznikající nové republiky vedení plzeňské radnice zvolilo za svého tajemníka a po volbách v roce 1919 i za starostu města. Nejvyšší funkci potom zastával až do více méně vynucené rezignace ve smutném roce 1938.
První volby v nové republice
Pro střemhlavý vzestup Luďka Pika sehrály rozhodující roli volby dne 15. června 1919, první skutečně demokratické v našich dějinách. V Plzni je s přehledem vyhrála jeho Československá sociálně demokratická strana dělníků před druhou stranou Národní demokracie, která v té době představovala skutečně jedinou opravdovou konkurenci. V prvních československých volbách se přiznával hlas každému občanu ve věku nad 21 let včetně žen, který v příslušné obci bydlel nejméně tři měsíce před vystavením volebních seznamů. Z právního hlediska se účast na těchto volbách považovala za povinnou. Ten, kdo se jich neúčastnil bez omluvy, mohl být potrestán peněžitým trestem, ovšem taková povinnost se nevztahovala na některé specifické skupiny typu lékařů nebo seniorů nad 70 let. K vymáhání pokut se ale přistupovalo minimálně. Zrovna ustanovení o povinné volební účasti, byť platné v některých státech dodnes, se nám ze současného pohledu příliš demokratické nezdá, protože i neúčast je svým způsobem volba a projevení názoru.
Na druhé straně se nový volební systém Československé republiky vůbec nedal srovnávat s tím předcházejícím z dob monarchie, který u nás platil ve volbách roku 1850 a také ještě v roce 1913. V nich směli hlasovat pouze muži, a to jenom někteří, když si to zasloužili dost vysokou částkou odváděných daní. Také váha hlasu závisela od výše zaplacené daně a od společenského postavení voliče. Zřetelný obrázek o takto pojaté formě demokracie dávají výsledky plzeňských voleb z roku 1850, kdy z téměř 10 400 občanů získala volební právo pouhá tisícovka, ale k vlastnímu volebnímu aktu se nedostavila ani polovina z nich.
Muž na svém místě
Luďka Pika tedy vynesly k moci komunální volby za nesrovnatelně jiných podmínek a s bezesporu silnějším obdrženým mandátem, než tomu bývalo kdysi v dobách monarchie. Sociální demokraté ovšem neobsadili do čela kandidátky jeho, ale jiného čelního plzeňského politika Gustava Habrmanna, toho času dokonce ministra školství a národní osvěty. Kandidátku konkurenční strany Národní demokracie vedl JUDr. Matouš Mandl, ten jako v době voleb úřadující starosta města Plzně. Tudíž první „první muž na radnici“ po vzniku Československa.
Doktora Mandla si Plzeňané spojovali nejen se starostováním během prvního roku republiky, ale i s nesmírně krutým obdobím první světové války, což se jemu osobně i jeho politické straně zřejmě stalo ve volbách roku 1919 osudným. Ale lehké to neměl ani lídr kandidátky vítězné strany a potenciální budoucí starosta Habrmann, jehož mandát opoziční politici zpochybnili argumentem, že jako ministr vlády nebydlel v Plzni, ale v Praze, a voleb se tedy ani neměl teoreticky zúčastnit. Z divoké povolební tahanice nakonec vyšel vítězně rošádou ten další v řadě - Luděk Pik, nově zvolený starosta města.
Štěstěna, jež se na nového starostu Pika pousmála už při dramatických volbách, pokračovala i nadále. Jeho popularita rostla přímo úměrně s rozmachem hospodářské a společenské prosperity města. To nade všechnu pochybnost, navzdory tíživé osobní situaci většiny jeho obyvatel, prožívalo za první republiky nebývalý stavební boom.
První muž radnice překypoval nezlomnou činorodostí, pohyboval se všude a ze všech stran na něj bylo dobře vidět. V rámci svých aktivit také kývl na členství ve správní radě největšího podniku ve městě a pokračovatele škodováckých tradic ještě z dob monarchie, ale tímto krokem evidentně šlápl trochu vedle.
Intrikánů není nikdy dost
Oponenti nadhozenou rukavici okamžitě zvedli a obvinili jej ze střetu zájmů, který mu údajně dopomohl k bezpracnému zisku. Takovým intrikám se musel Luděk Pik bránit až soudní cestou. Po mnoha letech starostování rezignoval až v předvečer všemi očekávané nacistické okupace. Jako sociálního demokrata i vlivného politika, byť už odstoupivšího, okupační správa pochopitelně hned po svém příchodu zatkla. Naštěstí byl kvůli špatnému zdravotnímu stavu propuštěn a válku tak prožil v ústraní na zámku Hradiště v Blovicích, kde jej těsně před osvobozením okupanti zatkli ještě jednou.
Pražský rodák, ale jinak poctivý plzeňský patriot, Luděk Pik se chystal vstoupit do politiky i po válce, ale jeho plány překazila smrt v roce 1948. Odešel včas, protože v následujících letech by se pochvaly za zásluhy o prvorepublikový rozkvět města těžko dočkal. Po Pikovi v Plzni zůstal kromě mnoha jiných připomínek i náhrobek na Ústředním hřbitově, pamětní deska v krásně upraveném doubraveckém parku i čestné jméno gymnázia na Doubravce. Dlouhou dobu nejvlivnější občan Plzně se pomalu vytrácí do šera minulosti. Neklamný doklad toho, že i nejmocnější osobnosti mohou časem upadnout do částečného zapomnění.
Považovali jej za skromného, pracovitého a neústupného starostu, který pro město mnoho vykonal. Lidé jej měli za první republiky upřímně rádi, jinak by ve vysoko postavené funkci těžko tak dlouho vydržel. Odcházel však zklamaný a vyčerpaný, jednak z perzekucí v době protektorátu, ale i z poválečného směřování města i celého státu.
Zdroj:
Dějiny Plzně II, kolektiv autorů, Západočeské nakladatelství v Plzni 1967
