Článek
Čeští husité patřili k zvláštnímu uskupení lidí, a to platilo i o jejich armádě. Většina z dosavadních feudálních vojsk před nimi se formovala a zakládala svoji hlavní strategii na těžké obrněné jízdě, jejíž elitu tvořili šlechtici. Také husitské šiky zpočátku provázela vysoká kališnická šlechta, ale té imponovalo do jisté míry jen zachvácení církevního majetku. Jakmile události na bojištích nabraly překotný spád, potom už nebylo v kostelích a klášterech z čeho brát. Vysoce postavení šlechtici vesměs rychle ztratili o husitské ideály zájem a hojně přecházeli k protivníkovi na opačnou stranu.
Šlo to i bez šlechty
Dřívější bitvy byly založeny na osobních soubojích urozených jednotlivců mezi sebou, kde vrchní velitel zpravidla takto bojoval rovněž a jen těžko mohl mít přehled, jak se vyvíjí bitva v celkovém kontextu. O nějakém taktickém a strategickém plánování nemohla být ani řeč, vítězství mohlo být rychle vystřídáno porážkou. Pěchota bývala určená spíše k vykonávání pomocných prací, spojených s budováním táborů a vojenských ležení. Časem se objevily i nové prvky, spočívajících třeba v nasazení obléhacích děl, ovšem ty nezřídka děsily hlukem a vzhledem víc, než by fyzicky nepřítele ničila.
Husité se dostali do situace, kdy nemohli stavět na statečnosti urozených šlechticů, vychovávaných v té době k boji prakticky od malička. Nemohli vsadit ani na těžkou jízdu, protože se sedlákům a nemajetným městským vrstvám trvale nedostávalo koní, ani vhodné výzbroje pro větší počet jezdců. Tak tomu bylo alespoň zpočátku. Samozřejmě byli nuceni improvizovat. Když se jim klasických zbraní nedostávalo, přizpůsobili si obvyklé zemědělské náčiní, na něž bývali zvyklí. A takové neměli díky tělesné kondici, navyklé na těžkou dennodenní dřinu, problém ovládat.
Ze stoupenců kalicha se rázem stali skvělí mistři improvizace. Pouhý selský rozum jim napověděl, že výškový rozdíl mezi nepřátelským jezdcem na koni mohou vyrovnat třeba jen umístěním pěších bojovníků na vyvýšeném voze. A když ty vozy poskládali jeden vedle druhého, a ještě před nimi vyhloubili příkop, vytvořili tak souvislou vozovou hradbu, svůj znamenitý hlavní trumf a strůjce nejedné z vítězných bitev. Nebyli první, koho tato prostinká myšlenka napadla, ale až oni ji dokázali smysluplně a dokonale využít.
Nasazení početné armády se zkušenými veliteli
Proti přesile dobře vyzbrojených a bojovných individualistů se dokázali husité prosadit kolektivně, disciplinovaně a pod odborným vedením schopných a předchozími válkami protřelých velitelů. A neměl-li někdo z nich bohatou vojenskou praxi jako jejich guru a nezpochybnitelný velitel v počátečních letech Jan Žižka, musel se narodit s přirozeným talentem v kombinaci s nadprůměrným intelektem jako kněz Prokop Holý. Nemusel sám ani bojovat, ale vojsko míval pod dokonalou kontrolou. Kališníci si rozdělili vojsko na menší jednotky s jednoznačnou velitelskou pravomocí, které lze podle potřeby ovládat snáze než individuální jezdce, navyklé k samostatnému rozhodování a kteří se často jen neradi podřizují velitelským povelům. Je tedy zřejmé, že výchozí pozice kališnických armád se od svých katolických protivníků lišily diametrálně.
To se však časem mělo změnit! Tím, jak se časem husitská armáda stávala stále více profesionální, nebránila se ani nejnovějším výdobytkům vojenské techniky. Dřívější sudlice a cepy či jiné na koleně upravované nářadí začaly být doplňovány tím, co přinesl až počátek 15. století. Na scénu přišly obléhací děla i ruční palné zbraně typu populárních píšťal ráže do 20 mm, které daly vzniknout mezinárodně srozumitelnému slovu pistole. Nebo také nasazení těžších hákovnic. Vojsko Prokopa Velikého u Ústí nad Labem, Tachova, Domažlic nebo u Lipan se už jen málo podobalo hordě Žižkových příznivců, přepadených na cestě z Plzně do Tábora u Sudoměře. Právě za Prokopa zažívali kališníci vrcholné okamžiky svojí slávy a domažlický úprk křížové výpravy před zpěvem chorálu vešel do dějin…
Také technika vozové hradby se ve srovnání s prvními šarvátkami, jako třeba té u Nekmíře na Plzeňsku, kde se možná použila poprvé, podstatně zdokonalila. Ta moderní a jednu dobu neporazitelná armáda dospěla ke svému vrcholu u Tachova a Domažlic. Po své předchůdkyni, zformované zhruba před patnácti lety v podmínkách více než skromných zdědila to nejdůležitější – víru ve svou věc. Přesvědčení, že český národ je vyvolený ukázat s pomocí Boží všem křesťanům tu pravou cestu. Naši osvícenci byli z husitských úspěchů nadšeni, střízlivě uvažující historici už méně. Ale to už by byla úplně jiná kapitola.
Památník bitvy u Tachova se nachází pod městskými hradbami, ale k vlastní vítězné bitvě došlo vysoko nad městem
Pohled na kostel a opevnění v Tachově
Momentka z Tachova
Zdroje:
Světla a stíny husitství: události, osobnosti, texty, tradice: výbor z úvah a studií. Petr Čornej, Praha 2011, Nakladatelství Lidové noviny
Husitství a husité. Petr Čornej, Praha 2019, Karolinum
