Článek
Řekové, příslušníci sympatického jihoevropského národa svého času položili základy civilizace našeho kontinentu a ovládli hodně podstatnou část tehdy známého světa. A za vlády Alexandra Velikého Makedonského nebylo síly, která by mohla údernosti řeckých zbraní efektivně odolat.
Velkolepý jezdecký památník nejslavnějšího ze všech Makedonců tak ne náhodou zdobí nábřeží největšího makedonského města Soluně, přestože s jeho založením není spojeno ani tak jméno dobyvatele Alexandra, jako jméno jeho nevlastní sestry zvané Thessalonica. Ta se provdala za makedonského krále Kassandra, jenž město na břehu mořského zálivu více než tři stovky let před začátkem letopočtu založil a po své milované manželce také pojmenoval. Vlastně nešlo ani tak o založení jako spíše o sloučení velkého počtu dříve samostatných městeček.
Typická městská zástavba
Už při korzování po pobřežní pěší zóně je v Soluni zřejmé, jak těsně je moderní zástavba propojená s atmosférou moře. To je to místo, které si nikdo nemůže nechat ujít, místo dotyku minulosti s přítomností současného velkoměsta. Podél pobřeží procházela i stará římská silnice z hlavního města impéria na západě až do města Konstantinopol na východě. Bylo tomu v dobách, kdy Římané řecké území dobyli a Soluň prohlásili za hlavní město své makedonské provincie. Ta silnice se jmenovala Via Egnatia a dodnes představuje jednu z hlavních ulic centrální části města.
Ve všech řeckých sídlech se pohybuje velké množství toulavých psů, evidentně bez majitelů, ale na soluňské pobřežní promenádě získáváte pocit, že jich je ještě o něco víc než jinde. Neruší, neobtěžují a v podstatě ani nevadí. Jenom na to nejsme od nás moc zvyklí, to by snad městská policie s odchytovou službou musela proti těm němým tvorům zasahovat permanentně. Mezi polehávajícími pejsky, vesměs světlé barvy a statné postavy, nevyvolávající dojem zanedbanosti a podvýživy, se na břehu moře pomalu dostáváme k hlavní nábřežní dominantě – Bílé věži.
Souběžně s nábřežní promenádou směřuje k Bílé věži i intenzivní automobilový provoz
Tu také dříve nazývali věží Krvavou z toho důvodu, že sloužila jako soluňské vězení a z tohoto titulu se v jejích zdech vykonávaly i popravy. V dnešní době už nic takového nehrozí, naopak Bílá věž je oázou míru a umění a najdete v ní sbírky Byzantského muzea. A kdo má chuť vystoupat až na horní úroveň věže, tomu se otevře nádherné panorama do oblouku mírně prohnutého nábřeží i s přístavním cvrkotem lodiček i masivnějších korábů. Ve městě Thessaloniki nikdy nezapomenete, že jste se ocitli na mořském pobřeží. Za jasného počasí je možné z věže zahlédnout i zasněžené vrcholky Olympu, nejvyšší v celém Řecku, ale především sídlo jeho bohů. Horstvo zvané Olympos dosahuje jižně od Soluně výšky 2 917 metrů nad mořem, ale nejpozoruhodnější na všem je fakt, že se tak zvedá jen dvacet kilometrů od pobřeží Egejského moře.
Kostel Agia Sofia přestavěli v době turecké nadvlády na mešitu
Ale vraťme se do Soluně. Mezi ulicí Egnatia a mořskou promenádou leží další znamenitá památka, kostel Agia Sofia, postavená už z 8. století. Podobnost s monumentálnější stavbou v Istanbulu, tedy byzantské Konstantinopole, je zjevná nejen podle názvu, ale i podle vnější podoby. Náznaky minaretu tady v Soluni jasně napovídají, že kostel se podobně jako u Bosporu přebudoval na mešitu a teprve roku 1912 se opět stal křesťanským kostelem. V době turecké nadvlády v této části jihovýchodní Evropy nic neobvyklého. S tím je nakonec spojeno i jméno jednoho ze zdejších slavných rodáků.
V Soluni se v roce 1881 narodil Mustafa Kemal Ataturk, první prezident a nepřehlédnutelná historická postava politického života dnešního Turecka. Toto spojení je o to víc pikantní, že řecko-turecké vztahy nikdy nebývaly obzvlášť přátelské a o moc lepší to není ani v současnosti, zejména kvůli napětí na uměle rozděleném ostrově Kypr. V roce 1917 byla Soluň celá zničena požárem, jehož příčina není dodnes objasněna. Francouzský architekt Ernest Hebrard město přestavěl, což vedlo ke ztrátě jejího orientálního, tureckého rázu a jejímu architektonickému přiblížení se do Evropy. Ulice současnosti nyní připomínají všehochuť stylů, žánrů i historických reminiscencí. A najdeme v nich prakticky cokoliv.
Na nábřeží u břehu Egejského moře je v každou denní dobu rušno
A když už jsme se dostali ke slavným rodákům, nelze nevzpomenout ani slavné soluňské bratry a věrozvěsty, svaté Konstantina a Metoděje, kteří sehráli tak důležitou roli při šíření východního křesťanství u nás na Moravě i jinde ve slovanském světě. Soluň se tak stala od 6. století pro Slovany městem téměř symbolickým – kolébkou jejich kultury a víry. Právě silný slovanský prvek by tu možná někdo třeba nečekal. Město máme spíše spojené s jinými asociacemi, když v sobě kombinuje například středomořskou lehkost s balkánskou divokostí. A v neposlední řadě i vzdělanost. Důležitá je pro něj také přítomnost Aristotelovy university a jejích studentů, jejichž počet přesahuje sedmdesát tisíc. Slavný filosof a učitel Alexandra Makedonského sice nepocházel přímo ze Soluně, ale z oblasti poloostrova Chalkidiki, nacházejícím se ve stejném kraji.
Atmosféru mořského přístavu v sobě Thessaloniki nezapřou
A nakonec procházky ještě jedna informace, možná nejprestižnější ze všech. Kostel svaté Sofie, psaný také jako Hagia Sophia nebo Agia Sofia, byl v roce 1988 zařazen do skupiny byzantských památek Soluně na seznam Světového dědictví UNESCO. Jedná se o unikátní soubor 15 památek byzantského umění a architektury z období 4. – 15. století, který má připomínat, že Soluň byla hned po Konstantinopoli druhým nejvýznamnějším městem Byzantské říše. Druhá je i v rámci současného uspořádání Řecka, ale to ji bolet nemusí. Atény z první příčky prostě nemohou mít konkurenci.
Zdroje:
GERRARD Mike, Řecko, Velký průvodce National Geographic, vydavatelství Computer Press, Brno, 2008
ADAMEC, Jaromír. Soluň - město, kde se setkávaly tradice. Země světa. 4.6.2025, roč. 24, čís. 6, s. 16–21.
