Článek
Jak vůbec k takto komplikovaným poměrům mohlo dojít, kdo stál u jejich zrodu a v jakých společenských souvislostech vznikaly? Vše začínalo téměř poklidně, skoro idylicky, ale od samého začátku ve znamení náboženských i ideových vášní…
Milíč a jeho osobnostní proměny
Městečko s malebným zámkem v Horšovském Týně jako první v západních Čechách hostilo osobnost, jež stála u zrodu budoucích nepokojů, směřujících k husitským válkám. Jako farář tu působil od roku 1363 Jan Milíč z Kroměříže a ze své kazatelny neváhal kritizovat vše, co se mu v tehdejší společnosti nelíbilo. Podobně jako řada jiných vlivných kališníků Milíč v předcházející etapě svého života žil v relativním blahobytu, potom prozřel a do arcibiskupského městečka se odebral již s předsevzetím úplně změnit dosavadní životní styl. Před tím jako důležitý a bohatý úředník nejdříve u Karla IV. a potom v kanceláři biskupa Jana ze Středy vedl v Praze pohodlný život, ale s takovými bohatými zkušenostmi o to víc pronikal do zákulisních praktik nejvyšších vrstev. Do hlavního města zpět se z Horšovského Týna vrátil relativně brzy, už po půl roce, aby z kazatelny kostela Panny Marie před Týnem promlouval o mravní reformě společnosti. První vlaštovka na západočeském okraji království začala poletovat…
Tento rodák z oblasti dnešního moravského Zlínska po dokončení studií působil v Kroměříži, a proto název tohoto města promítl i do jména svého. Zato křestní jméno Jan se sice pro něj běžně používá, přestože historicky doloženo není. Notářskou kariéru zahájil ještě v královské kanceláři Otce vlasti a v jeho družině cestoval i po říšských zemích dnešního Německa. Opravdovým asketou se stal až po zkušenostech z církevních biskupských funkcí. Do Horšovského Týna, kde žil na faře a kázal v městském kostele svatého Petra a Pavla, jej přivedla myšlenka pokračovat v další práci úplně jinak než doposud. Nikoliv pro společenskou smetánku, nýbrž z pozice lidového kazatele pro ty nejchudší.
Jan Milíč z Kroměříže působil jako kazatel v tomto městském kostele svatého Petra a Pavla na náměstí v Horšovském Týně
Důležitý vklad stříbrského rodáka
Objevila se i vlaštovka druhá, a to v podobě Jakoubka ze Stříbra. Muž, pocházející z historického hornického města proslulého dobýváním stříbrné rudy, přišel už v roce 1414 s návrhem, aby bylo přijímáno červené mešní víno i obyčejnými věřícími. A to na rozdíl od dosavadní praxe, kdy tento symbol krve Krista mohli přijímat jenom kněží. V podmínkách silně věřící společnosti došlo k obratu naprosto zásadnímu, který si dnes dovedeme jen těžko představit. K běžnému přijímání těla Páně v podobě chleba nebo oplatky tudíž měli i ti z okraje společnosti možnost přijímat nově i víno z kalicha. Zkrátka „podobojí“.
Z tohoto kalicha se stal symbol pozdějšího hnutí a z jeho přívrženců, právě díky Jakoubkovi, převážná většina nespokojených reformistů. Jedním slovem kališníci. A tak se předkladatel návrhu možná i nechtěně zasloužil o nejviditelnější odlišovací znak od katolické protistrany. Sám Hus se zavedením kalicha dlouho váhal a přiklonil se k němu až těsně před svou smrtí na kostnické hranici. Jinak se stal kazatel, kněz a univerzitní mistr Jakoubek čelným představitelem reformních myšlenek začínajícího hnutí a horlivým propagátorem Angličana Johna Wycliffa. Je známo, že nebýt učení importované k nám z britských ostrovů, tak by se asi česká reformace ubírala poněkud jiným směrem. Po Husově upálení renomé Jakoubka ještě více vzrostlo.
Byl Koranda Husovým plzeňským zvědem?
Jan Hus nepochybně stál za vším, co se v naší kotlině té doby odehrávalo. Nepotřeboval jezdit zemí křížem krážem. Kazatel řídil svoje „venkovské“ příznivce na dálku z hlavního města a vypracoval si k tomu docela svéráznou metodu. Osobně ještě během svého pražského působení jiná česká města neobjížděl, ale zato si se svými sympatizanty, v takových sídlech žijících, aktivně dopisoval. Soudě podle dochované korespondence ta metoda fungovala a Hus se v situaci mimo Prahu dokonale orientoval. Největší město na západě Čech mezi sídla hodné jeho pozornosti určitě patřilo. Soudě podle jeho „Dopisu Plzeňským“ se v církevních, a tím pádem i politických třenicích na zdejší radnici nadmíru dobře vyznal a lze prakticky vyloučit, že by mu důvěrné informace pravidelně neposílal někdo z místních.
Kdo byl tím zvědem a informátorem nejrespektovanějšího českého reformátora své doby, to se v písemných pramenech neuvádí, ale z kontextu událostí příštích nad všechny ostatní vyčnívá jedno jediné jméno. Václav Koranda. Historici i jiní zasvěcení si zvykli mu přidávat ještě přídomek „starší“, protože zakrátko po něm se proslavil ještě jeden Plzeňák, snad vzdálený příbuzný, ovšem v každém případě osoba úplně stejného jména i příjmení, jehož nazýváme mladším. Zapálený a charismatický kazatel Koranda v té době pobláznil celé město, zasloužil se o příchod Jana Žižky do něj a důležitou roli hrál potom i v hlavní husitské centrále Táboře. Že se stal Husovým důvěrníkem s jistotou nevíme, ale že patřil mezi hlavní reformátory je stoprocentně jisté.
Radnice ve městě Stříbro, z něhož pochází jeho nejznámější rodák Jakoubek, autor návrhu „přijímání podobojí způsobou“
Bohatství v ohrožení = klid před bouří
Doposud jsme se věnovali jednotlivým osobnostem a nyní pár slov o společenské atmosféře té doby. V západočeských podmínkách se tedy první příznaky nespokojenosti před bouří projevovaly jako všude jinde, jenom v o něco vyhrocenější podobě. Tím, že se církevní instituce stávaly vrchností stále většího počtu poddaných, kteří byli na dané půdě tzv. usazeni, o to silnější pocit existenčního ohrožení vznikal ve vrstvě dřívějších vlastníků. To byla hlavně šlechta. Té se dozajista nemohlo příliš zamlouvat, že církev byla zahrnována dary nejmocnějších panovníků i jinak málo vlivných, leč o to početnějších věřících. Vyšší šlechta, tak zvaná panská, se už za vlády Karla IV. ukázala být se svým vlivem krajně nespokojená. Není tedy divu, že na relativně bohatém západě Čech k nim patřily i nejvlivnější šlechtické rody království, například Švamberkové z obou místních větví z Boru u Tachova a z Krasíkova. Ne náhodou příslušníci tohoto rodu sehrají v dobách následující válečné vřavy důležité role na všech myslitelných pozicích, ať už na straně příslušníků strany kališnické, nebo na straně jejího katolického protivníka.
A ještě jednoho nepřítele si šlechta v daném společenském zřízení vyhlédla. Svobodné měšťany královských měst. Taková jim podřízená města si králové přímo hýčkali, zahrnovali je nejrůznějšími privilegii a dávali měšťanům najevo jejich, na svou dobu jistě nebývalou osobní svobodu, jež se nedala srovnávat se svobodou měšťana města v majetku církve nebo šlechty. Pravda, takovou svobodu si směl užívat jen nepatrný zlomek těch, kteří v královském městě typu Plzně skutečně žili, vždyť každý měšťan tu musel bezpodmínečně vlastnit nějakou nemovitost a z titulu vlastní zámožnosti se potom musel obklopit ansámblem podřízených sloužících, postavených o hodně níže na společenském žebříčku. V západních Čechách kromě toho vznikala i města „komorní“ jako například Kašperské Hory nebo Přimda, tedy ta v majetku komory panovníka, kdy se vesměs jednalo o podhradí královského hradu.
Šlechta se sice cítila společenskými poměry v království ohrožena, jenomže nikdy ne tak mnoho, a nikdy tak bezvýchodně jako běžní a málo majetní poddaní. Ti museli odvádět s neúprosnou pravidelností poplatky vlastní vrchnosti, ale k tomu ještě církvi, králi i jiným, kterých v touze po bezpracném zisku není nikdy dost. Pro vlastní spotřebu jim zbyla ani ne polovina toho, co celkem sami vyprodukovali, ale v případě neúrody či jiných potíží už nebylo z čeho brát. Bohatství jedněch je vždycky v každé společnosti kompenzováno chudobou jiných. Z této početné vrstvy se proto rekrutovalo největší množství aktivních husitských bojovníků, ovšem v některých případech i žoldáků na opačné straně barikády.
Zdroje:
KAŇÁK, Miloslav. Milíč z Kroměříže. Praha : Ústřední církevní nakladatelství, 1975.
HLAVÁČEK, Petr, Kacířská univerzita: osobnosti pražské utrakvistické univerzity 1417-1622. Praha: Toga, 2013. Kapitola „Jakoubek ze Stříbra“.
