Článek
Ten název se neujal stejně tak jako jméno Karlsbergu, dnešního Kašperku v šumavském předhůří. Soudě podle kamenických detailů oba hrady stavěla ve stejné době stejná huť. A vůbec mají obě současné zříceniny mnoho společného. Navzdory relativně pozdní době výstavby vyhledali dávní developeři ve službách císaře magický kopec nad Starou Plzní, kde nikdy dříve žádná stavba nestála, ale odkud může lidské oko dokonale přehlédnout celou širokou plzeňskou kotlinu. Právě poloha vysoko nad okolní krajinou se stala hlavním důvodem, proč staré dobré krajské sídlo na Hůrce nad současným Starým Plzencem mělo být nahrazeno lokalitou jinou, a to hradem na Radyni. Ovšem místo na kopci ani pod ním se zamýšleným sídlem plzeňského kraje nikdy nestalo, protože iniciativu převzala Nová Plzeň zhruba o sedm kilometrů dál odtud.
Předobraz našich turistických značek
V souvislosti s výstavbou hradu Radyně se spekuluje o dvou relativně známých jménech. Organizaci prací měl údajně na starosti Vít Hedvábný a přímou výstavbu jakýsi Michal Parléř, soudě podle jména příslušník stejného rodu jako slavnější císařův oblíbenec Petr. Brzy po Karlově smrti se začalo na původní název, připomínající jméno zakladatele, zapomínat, a lidé se vrátili k tradičnímu názvu celého kopce, známého i z pověstí. Míval několik různých podob - Radina, Raduň nebo Radova hora, inspirovaná osobním jménem Rad. Nakonec z toho vyšla vítězně Radyně. S Kašperkem toho mají mnoho společného, ale nejvíce už v siluetě s nápadným rozmístěním hradního paláce mezi dvojicí obranných věží. Jedna z nich už na Radyni nad palácem nepřečnívá jako kdysi a možná je to dobře. Hlavně díky tomu získala zřícenina charakteristický tvar, jenž se možná i nechtěně uplatnil v symbolice našeho turistického značení. Na značených stezkách se s tímto tvarem často setkáváte v podobě zajímavého turistického cíle.
Hrad Karlskrone se od samého začátku budoval jako nedobytná pevnost s obrannými zdmi a příkopy vyhloubenými do skály, ale po těch už pod hlavním hradním monumentem mnoho nezůstalo. Nezachoval se ani padací most přes příkop u současného jediného vstupu ke hradní zřícenině, za to do roviny srovnaná plocha před tímto vstupem ano. Většina návštěvníků se na rovné plošině domnívá, že ten hluboký otvor o rozměrech 2 × 3 metry nemohl sloužit k ničemu jinému než jako studna. V takové výšce nad skalnatým okolním terénem hradního ostrohu však pomyšlení na zdroj pitné vody vypadá krajně nepravděpodobně. Zdroj vody to byl, ale té dešťové, která se sem zaváděla ze všech střech celého hradu.
Obytný palác již dávno přišel o své zastřešení a jeho mohutné obvodové zdi s tloušťkou 260 cm nad terénem vytváří útulné vnitřní nádvoří pod otevřeným nebem. Současná úroveň nádvoří představuje někdejší suterén, z něhož se výše do úrovně přízemí chodilo po schodišti. Výška zdí paláce zůstala stejná jako dříve. Po obou stranách stály dvě stejně vysoké věže zakončené helmicemi tak, aby z dálky působily symetrickým a svojí masivností určitě i odstrašujícím dojmem. Symetrie platila opravdu jenom z větší vzdálenosti, pohled z větší blízkosti ale prozrazuje, že jedna věž má obdélníkový a ta druhá půlkruhový půdorys. Výšku i symetrický vzhled už vzal dávno čas, jediná zbývající věž přišla o jedno patro a její vrchol byl „ozdoben“ málo pohledným vysílačem televizního signálu, zdivo té druhé bylo zbouráno až do úrovně výšky paláce.
Příběh tajuplného Radouše
Ve své Kronice české z roku 1539 přišel jinak málo věrohodný historik Václav Hájek z Libočan s teorií, že Radyni založil v roce 775 jakýsi Radouš. Pod hradem měl pro svou čeleď navíc vybudovat dvorec v místech, kde se prý vyskytovalo hojně plžů. Tato evidentní smyšlenka posloužila jako další pokus o vysvětlení názvu Plzeň. Bájný Radouš, černokněžník původem údajně z Chorvatska, patří k neodmyslitelným legendám s daným místem spojeným. Hrad mu měli postavit malí mužíčci a ti mu také přiváděli postupně jednu ženu za druhou, ani nikdo neví, kolik jich vlastně bylo. Svou ženu však Radouš zabil hned po prvním porodu i s dítětem, a taková morbidní situace se opakovala několikanásobně. Notoricky známá pověst praví, že Radouš dodnes bloudí po Radyni a bude tak pykat za hříchy na svých ženách a dětech tak dlouho, dokud jej nevysvobodí někdo z jeho vlastního rodu. Už na dálku bloudícího černokněžníka prý každý pozná podle charakteristické kozlí bradky a děsivě vyhlížejících kančích zubů.
Měně známá už je pověst o Černém Hanušovi, kterému také říkávali Honza – Kolomazník. Ten se toulal světem se svou snědou barvou kůže, protože jeho otec se narodil jako mouřenín. Toulky jej zavedly až na hrad Radyni, kde narazil na ducha Radouše a kde v té době bydlelo pět chlapců a jedna spanilá panna s nimi. Hanuš se rozhodl mladíky zabít a dívku získat pro sebe, jenomže v tom mu duch mužíka s kozlí bradkou zabránil, Až do soudného dne tak bude hříšník bloudit hradem a vyslovovat jediná svoje slova: kupte, kupte kolomaz…
I okolí za to stojí
Na samotný vrchol Radyně zavede turisty okružní naučná stezka „Kolem Starého Plzence“, která začíná svoji desetikilometrovou trasu na hlavním Masarykově náměstí historického městečka. Kromě hradní zříceniny se mohou milovníci přírody na trase o něco níže pod ní potěšit i zajímavým chráněným přírodním výtvorem, jenž je tvořen seskupením skal s neobvyklým názvem „Andrejšky“. Nebo také cenným nalezištěm zkamenělin „Černá stráň“. Na své si přijdou rovněž příznivci historie technických oborů při procházení kolem Sedleckých železáren, kde se díky Emilu Škodovi rodila sláva budoucího strojírenského koncernu z nedaleké Plzně.
Tato naučná stezka prochází i původním plzeňským hradem na kopci Hůrka se známou a zdařile rekonstruovanou rotundou. Ostatně speciálně Hůrce se věnuje také druhá naučná stezka s názvem „Stará Plzeň a kupci“, vycházející rovněž z Masarykova náměstí, ale směřuje hlavně na opačnou stranu řeky Úslavy, než kdybychom šli na Radyni. Kupecká stezka v délce 3,5 kilometru popisuje život a obchodní činnost na staré cestě do Bavorska a díky interaktivním prvkům je vhodná také pro rodiče s dětmi. Místo, které dalo název Plzni, jinému a zdaleka největšímu městu kotliny pod Radyní, může nabídnout leccos zajímavého, z historie i ze současnosti.
Zdroj:
Hrady, zámky a tvrze západních Čech, Vladimír Brych a Jan Rendek, Academia Praha 2016
