Románek v Mariánských Lázních. Stařec Johann a nevinná dívenka Ulrika

Jaroslav Seifert:
„Po cestách a cestičkách těchto jedinečných lázní nechodil sice od těch dob větší básník, než byl Goethe, ale troufám si tvrdit, že tu určitě chodila ještě hezčí děvčata, než byla jeho Ulrika Levetzowová. Nuže tyto okolnosti a ještě ke všemu přemnoho jiných dodávají mi odvahu, abych prohlásil, že Mariánské Lázně jsou nejkrásnější ze všech u nás a jedny z nejpůvabnějších na světě…“

Nedůstojné vrtochy důstojného pána

Jeden z největších mistrů německého jazyka všech dob Johann Wolfgang Goethe strávil v Čechách celkem 1 114 dnů svého života, téměř dvakrát tolik, co v jiné a jím neméně oblíbené zahraniční destinaci Itálii. První z jeho sedmnácti českých léčebných pobytů podstoupil v roce 1785 v Karlových Varech. Už v relativně mladém věku šestatřiceti let trpěl žaludečními potížemi a dnou, takže léčení se mu postupem času stalo každoroční nezbytností. Dál pravidelně jezdil ze svého domovského Výmaru do Karlových Varů, Mariánských a Františkových Lázní nebo do Teplic a k jeho velkým přednostem patřilo, že svoje léčebné pobyty vždy dokázal obratně spojit s vědeckou i literární kariérou.

A najednou se stalo všemi respektované evropské veličině něco málo očekávatelného. Goethe se v českých lázních vždy choval jako docela běžný smrtelník se vším, co k tomu patří. Když lázně, tak i dobrodružství se ženami… K nim ostatně neměl nikdy daleko, prostě jako každý docela obyčejný muž. Těm svým známostem mezi léčebnými procedurami říkával, kdo ví proč, „očka“, a sám přiznával, že jich za všechna ta léta nebylo málo. Ovšem ta poslední se vymykala všemu prožitému již někdy dříve. Sama poetova múza jménem Ulrika von Levetzow ve zralé dospělosti přiznala, že mezi nimi nešlo o žádnou známost, ani o románek, a že slavného básníka posuzovala v naivitě svých devatenácti let ještě dětským pohledem, spíše jako pozorného dědečka a milého rodinného přítele. Zato on do bouřlivého vztahu zabředl ve svých dvaasedmdesáti letech až po uši, dalo by se říci se stařeckou nerozvážností…

Milostné aféře s Ulrikou, nad kterou bděla její matka Amalie, ovšem předcházela předehra, zahalená mlhou tajemství. Goethe se dobře znal ještě z dob studií v Lipsku s otcem Amalie a tedy dědečkem Ulriky. V Karlových Varech básník potkal devatenáctiletou Amalii, která jej tehdy přinejmenším také citově zaujala. Spolu s maminkou se seznámil také s její dvouletou dcerkou Ulrikou. V té době mu mohla připadat nanejvýš roztomilá. Ale když se po pár letech v Teplicích všichni viděli znovu, bylo už dcerušce let šest. Láska v Mariánských Lázních se tedy nezrodila jen tak a z ničeho, ale měla svůj letitý vývoj.

Amalie si do Mariánských Lázní přivezla v roce 1821 hned dcery tři. Ta poslední už se narodila v jejím druhém manželství s bratrancem prvního muže. Tehdy sedmnáctiletá Urlika se právě vrátila z francouzského penzionátu ve Štrasburku a jméno uctivého sympatického staříka, k němuž celé okolí vzhlíželo s posvátnou úctou, nikdy dříve neslyšela, natož aby od něj někdy něco četla. Dívenky v jejím věku přece jen mívají docela jiné starosti. Obdarovával ji čokoládou či květinami, někdy i nalezenými minerály – z jeho pohledu přírodninami nepopsatelné hodnoty, z jejího zorného úhlu zbytečné kousky nepotřebného kamení. Jak by si jenom ti dva mohli vzájemně rozumět? Ale to se básníkův milostný cit teprve začínal probouzet. Rok na to se Goethe s celou rodinou setkal znovu na stejném místě. Tehdy se matce Amalii svěřil, že by chtěl mít ještě dalšího syna, aby si ten mohl Ulriku vzít za ženu. Mluvil o dalším pomyslném synovi, protože ten jeho jediný potomek ve Výmaru žil. Chápavá matka se teoretickým synem oklamat nenechala a hned si domyslila, jak se věci mají. Pochopila, že básník mluví sám o sobě a zálusk na její dceru si dělá sám. Možná, že měla z toho krkolomného vyznání lásky ke své dceři zpočátku radost, ale ještě to nebylo tak akutní. To až příští rok ztratí Goethe hlavu úplně…

Odmítnutý nápadník

Vdovec Goethe si určitě dobře uvědomoval svou cenu a vlastní společenské postavení. Věřil si a o ruku své mladičké lásky požádal její matku písemně. Vyjevit své city přímo Ulrice se nikdy neodvážil. Matka Amalie se ocitla před přetěžkou volbou, na jedné straně celoevropsky proslavený a také dobře finančně zajištěný zeť, na straně druhé ten neskutečný věkový rozdíl s její dcerou, vždyť v jejích očích byla pomalu ještě nevinným dítětem. Do hry se diplomaticky a ve prospěch svého ministra vložil i výmarský velkovévoda, když slíbil, že v případě souhlasu se sňatkem sám osobně nabídne matce místo u dvora a k tomu ještě finančně zajímavou penzi. Tolik si svého prominenta vážil, že se mu ani věkový rozdíl nezdál být překážkou. Matka s dcerou komplikované dilema zvažovaly, přemýšlely, až dospěly k jedné z obou nabízejících se možností volby: řekly NE.

Matka Amalie se k dané situaci postavila taktně, neměla zájem dál se o ní šířit a věc ještě rozmazávat. Odmítnutý nápadník ovšem také zachoval dekorum a už nikdy víc svou nabídku nezopakoval. To však neznamená, že by měla vášeň v jeho srdci okamžitě utichnout. Když odjela dne 17. srpna celá rodina von Levetzow do Karlových Varů, opustil také Goethe už za tři dny Mariánské Lázně a přes Cheb se vydal za nimi. Dokonce všichni společně podnikli výlet do Lokte a tvářili se, jako že se nikdy nic nestalo. Básník evidentně doufal, že se časem karta obrátí v jeho prospěch a že se v některých českých lázních setkají i příští rok. Ještě v dubnu 1824 se v dopise matce o očekávaném setkání zmiňoval. Ostatně celou tu dobu odepisoval pouze matce Amalii, přestože dcera směřovala svou korespondenci přímo jemu. Tam se uctivě podepisovala s dovětkem „Vaše oddaná přítelkyně Ulrika“.

Chudák Goethe, co si asi měl o té nezvládnuté situaci a o tom všem myslet? Nikdy více se neviděli a Urlika nikdy nezatoužila o tom zvláštním a nevyváženém vztahu vyprávět více podrobností. Až teprve na důrazné naléhání svého okolí v memoárech leccos naznačila. Tvrdila například, že po prvním nápadníkovi slavného jména jich v životě odmítla ještě dalších dvanáct, ale ne kvůli svému prvnímu zbožňovateli. Ne že by na něj celý život nostalgicky vzpomínala. Údajně jako stará panna zemřela až v roce 1899!!! Stalo se tak poté, co žila či spíše přežívala v severních Čechách na zámku Třebívlice. Dlouhověký Goethe přežil svoji mariánskolázeňskou milostnou epizodu o celých devět let. A nikdo už se nedozví, jestli na ni vzpomínal s pokorou a rád, nebo jestli by na ni nejraději zapomněl.

Zdroje:
URZIDIL, Johannes. Goethe v Čechách. Příbram: Pistorius a Olšanská, 2009
KVAPILOVÁ, Alena. Baronka Ulrika von Levetzow (1804-1899). Katalog stálé expozice Oblastního muzea v Mostě. Dodatky a opravy. Oblastní muzeum Most, 2009