Skladatel Smetana a libretistka Krásnohorská. Proč si spolu tolik rozuměli?

Později Bedřich Smetana (1824-1884) svěřil nadějné literátce Elišce Krásnohorské (1847-1926) libreta svých tří stěžejních oper: Hubička, Tajemství a Čertova stěna. Pro úplnost je třeba dodat, že libretistka pro něj vytvořila ještě čtvrtý operní text Viola, a to na motivy hry Williama Shakespeara Večer tříkrálový, ale tato opera nebyla nikdy dokončena. Na začátku plodné spolupráce s E.K. už skladatel od roku 1874 ohluchl na obě uši a definitivně se přestěhoval k dceři z prvního manželství do známé jabkenické myslivny u Mladé Boleslavi. Tady u manželů Schwarzových s ním bydlela i druhá manželka a dvě společné dcery. Mezi přáteli a známými, kteří za už velice slavným skladatelem přijížděli, bývala také jeho libretistka, ale jinak i básnířka, bojovnice za ženské vzdělání, redaktorka a překladatelka.

Jako každý činorodý tvůrce měl B.S. i řadu negativně naladěných protivníků a odpůrců, kteří vesměs tvrdili, že hluchotu jenom předstírá a že úplně hluchý člověk by nemohl v žádném případě takto komponovat. Jakou technikou to přesně jeho geniální mozek zvládal, už se samozřejmě nikdy nezjistí. Ovšem trpět musel nepřetržitě, až na hranici únosnosti – v hlavě mu hučelo ve dne i v noci. Kromě fyzické bolesti přišla na řadu i pohroma duševní, kdy nechápal, o čem se jeho blízcí baví. A jako hrdý člověk je nechtěl svými neustálými dotazy obtěžovat. I když se k němu příbuzní v myslivně chovali přátelsky a s patřičnou úctou, jako „postižený starý pán“ se ocital mimo hlavní pozornost, a to jej muselo rovněž ničit i trápit. Ani se nechce věřit, že dokázal za těchto podmínek vůbec normálně žít, a natož ještě vytvářet svoje velkolepá díla.

Jak mohla ta spolupráce dvou různorodých osobností fungovat? Složitě, mimo jiné i kvůli zdravotním potížím už lehce dezorientovaného pána. Oba se museli domlouvat pomocí slov psaných na papír. První operu v době své hluchoty Hubičku dokončil Smetana v roce 1876 a na původním textu od Elišky Krásnohorské, zpracovaného podle povídky Karolíny Světlé, nemusel takřka nic měnit. Toto libreto je po právu považované za jedno z literárně nejhodnotnějších a svěžích na naší operní scéně. Z mladé Krásnohorské, ženy rovněž dost těžce od narození nemocné, ale nenápadné a o to pracovitější, vyrůstala autorka nejvyšších kvalit a s prosbami o libreta se na ni obraceli i jiní autoři oper. K celoživotním problémům s klouby se ke stáří přidaly i potíže se zrakem. Vzájemná spolupráce na první opeře se Smetanou probíhala asi tímto tempem: odeslání hotového libreta v listopadu 1875, dokončení hudby v květnu a premiéra v listopadu následujícího roku. Premiéru Hubičky provázel tak nadšený úspěch, že se jej i sám skladatel zalekl. Obával se totiž, že na vyšší vrchol už se dostat nemůže a že dál bude jeho hudební kariéru provázet jen pokles popularity. Naštěstí k tomu nedošlo, ale za to se nebezpečně mohl teoreticky otřást dosud stabilní a korektní vztah mezi ním a nadějnou libretistkou.

Uprostřed všeobecného nadšení z nově uvedené opery Hubička zazněly i kritické hlasy, že Smetanova suverénně komponovaná hudba je omezována slabými a nevýraznými texty Krásnohorské, a to že údajně snižuje hodnotu společného díla. Zase ti věčně nespokojení kritici…Sedmadvacetiletá literátka, která se po premiéře navracela z plzeňského azylu zpět do rodné Prahy, se k celému sporu postavila docela elegantně. Vzdala se honoráře za tuto operu i tantiém z případných oper dalších s dojímavou a ušlechtilou poznámkou, že už jenom pracovat pro takového mistra, si pokládá za velkou čest. Slovní gesto hodné pokory!!!

Ale i skladatel se zachoval velkoryse. Naopak projevil velkou důvěru své libretistce už proto, že s ní měl do budoucna rozsáhlé plány a rád by si ji v budoucnu vychoval jako svou dvorní textařku. A tak ji pověřil přípravou i následujícího libreta opery Tajemství. Nenechal ji v tom podivném světě, i tehdy plném lidské zloby a pomlouvání, v nesnázích jednoduše proto, že s její prací byl navýsost spokojen. I díky Krásnohorské se hudební příběh s názvem Tajemství, zeměpisně umístěný do krajiny pod Bezdězem a časově do konce osmnáctého století, považuje za jednu z umělecky nejzdařilejších Smetanových oper.

Námět navrhla Mistrovi sama Eliška s poznámkou, že jde o „dějiště z okolí Vašeho letního sídla“ s narážkou na nevelkou vzdálenost mezi Bezdězem a Jabkenicemi. Ten jí ve všem nechal volnou ruku, i když mírně a nenásilnou formou zapochyboval, jestli lze z předloženého námětu vytvořit operu dostatečně komickou podle jeho představ. Bezmeznou důvěru projevil Smetana skromnými slovy: „mám radost, že vůbec pro mne libreta píšete“. Po dobu práce nad Tajemstvím už na tom nebyl skladatel dobře zdravotně ani finančně. Po premiéře v roce 1878 zažili totéž jako při uvedení Hubičky: u kritiky hudba zvítězila na celé čáře, text opět u kritiky propadl, jenomže ani teď B.S. svoji mladou kolegyni nezatratil. Po premiéře častěji pobýval v Praze, takže měli možnost se navštěvovat častěji osobně a připravovali plány pro další společnou operu, v pořadí už třetí.

Už za čtyři roky později v roce 1882 spolu představili veřejnosti Čertovu stěnu, poslední dokončenou operu skladatele. Ovšem pro tentokrát se rozhodli pro úplně jiný styl práce. Námět na pohádkové motivy, které Smetanu vždycky přitahovaly, měla opět vymyslet na jeho žádost sama libretistka. Té se do podobné koncepce příliš nechtělo, protože obě jejich dosavadní díla Hubička a Tajemství vycházely z vesnického prostředí, nikoliv ze světa pohádek. Nicméně přání svého mnohem zkušenějšího kolegy respektovala a použila motiv z míst již dříve osobně navštívených během putování z Plzně na Šumavu, konkrétně scenerii u Vyššího Brodu na Vltavě, kde podle lidové pověsti ďábel stvořil velké balvany. A právě tato vyprávění místních ji spolu s historickými fakty k napsání libreta inspirovaly.

Pořád ještě relativně mladou Krásnohorskou mohly ty závistivé hlasy, že úroveň jejích literárních textů neodpovídá velikosti Smetanovy hudební předlohy, také srazit na kolena. Čertovou stěnou opět dokázala, že Smetana nepochybil, když si ke spolupráci opět přizval právě ji. Již zmiňovanou studijní cestu na Šumavu absolvovala z Plzně ještě se svým bratrem a sestrou. Jako osoba citlivá, vnímavá a přemýšlivá si při cestování podél toku Vltavy uložila místní mýty a legendy hluboko do paměti s vědomím, že by se snad mohly někdy, někde a někomu hodit. A měla pravdu – po létech nadchly samotného Bedřicha Smetanu. Tak trochu spoléhala, že Mistr má pro tu nejtypičtější z českých řek velkou slabost…

Pracovní název opery zněl Petr Vok, protože do ní byly zakomponovány, byť historicky ne vždy hodnověrně, motivy s atmosférou rožmberského sídla. Krásnohorská se pro tentokrát věnovala libretu tři čtvrtě roku, tedy delší dobu, než měla ve zvyku. Texty posílala po částech a skladatel někdy škrtal, ale vždy – byť útržkovitě – komponoval. Nakonec ji považoval za svoji druhou nejzdařilejší operu hned po Libuši, která však díky účelu pro otevření Národního divadla měla mít od samého začátku výsadní postavení, přestože s premiérou to úplně nejlépe nedopadlo. Libretistku rozhodujícím způsobem ovlivnilo rozuzlení hlavní zápletky, kdy se hlavní hrdina nedočká opětované lásky své vyvolené, ale až lásky její dcery, a to v jeho pozdním věku. Způsob, kdy mladá žena obdivně vzhlížela k uznávanému hudebníkovi se při práci na Čertově stěně mírně zkomplikoval. Byla si dobře vědoma svých literárních kvalit a Smetanovy požadavky na upravování textu už někdy snášela s nevolí.


Kritika opět nešetřila chválou na hudební stránku díla, ale Mistr pro tentokrát nebyl spokojen s režií ani s výkonem hlavních představitelů. Sám po premiéře prohlašoval, ať už po něm v jeho věku nikdo nic nechce, že už je starý. Ostatně jeho lékař mu skutečně komponovat zakázal. Přes zdravotní problémy, kdy se k hluchotě přidávaly i těžké halucinace a nedokázal rozlišovat skutečnost od svých bludných představ, jej uvnitř tížila nedokončená opera Viola, jejíž libreto připravovala Krásnohorská už dlouhých dvacet let. Dokončení pořád odkládali…

Těsně před smrtí pracoval na některém z 365 dokončených taktů. Jaké to magické číslo, jako dní v roce! Dva roky po premiéře Čertovy stěny byl Bedřich Smetana převezen z jabkenické myslivny do ústavu pro choromyslné v Praze, kde 12. května 1884 zemřel.

Zdroje:
HOSTOMSKÁ, Anna a kol. Opera – Průvodce operní tvorbou. 11. vyd. Praha: NS Svoboda, 2018 
JIRÁNEK, Jaroslav. Smetanova operní tvorba II. Od Dvou vdov k Viole. Praha: Editio Supraphon, 1989