Článek
Pamětní deska na radnici na hlavním náměstí je poněkud důstojnější, zatímco skromný nápis na regulovaném nábřeží říčky Klabavy hned pod náměstím zase intimnější. Ten nám sděluje, že v těchto místech u vody stával rodný dům, v němž se narodil muž, jehož jméno se s městečkem, odkud pocházel, zajímavě propojilo. Jan Rokycana (asi 1397 - 1471), syn místního kováře a v období po bitvě u Lipan hlava husitské církve, jeden z nejvýznačnějších pokračovatelů někdejších kališnických ideálů. Ten, jemuž se dařilo usmiřovat horké husitské hlavy s katolickou církví. V rodném městě žil jenom v mládí a v době studií i po nich už strávil celý další život převážně v Praze.
Svou hvězdnou hodinku si prožil jako člen husitské delegace na koncilu v Bazileji, kde mnohým imponoval hlavně způsobem obhajoby přijímání pod obojí, když dokázal vhodnými argumenty oponovat i hlavnímu řečníkovi a vyjednavači druhé strany Janu Stojkovičovi, učenci z pařížské university a rodákovi z Dubrovníka. To nikdo z ostatních členů české skupiny, přirozeného vůdce Prokopa Velikého nevyjímaje, tak skvěle nesvedl. Rokycana hovořil klidně, věcně a diplomaticky. Svým protivníkům dával jasně najevo, že i mezi „divokými rebely“ a obhájci husitských kompaktát z dalekých Čech se najdou také učenci vzdělaní se snahou dosáhnout kompromisu.
Radnice na hlavním náměstí s pamětní deskou odkazující na nejslavnějšího rodáka
Rokycanský rodák později působil hlavně v pražském chrámě Panny Marie před Týnem a ten se jeho zásluhou proměnil na revoluční podhoubí hlavního města království. V roce následujícím po Lipanech jej husité zvolili v roce 1435 pražským arcibiskupem, což okruh blízký římskému papeži nikdy nepřijal. Sehrál tak nevděčnou roli nejvyššího českého církevního představitele, jehož ovšem ostatní církevní Evropa neuznávala. V nejdůležitějším centru husitské církve na Staroměstském náměstí působil jako kazatel prakticky až do své smrti, tedy i po zvolení na nejvyšší církevní post.
Mariánský nebo také morový sloup s radnicí v pozadí
Rokycana ve své činnosti navázal na další legendu hnutí inspirovaného velkým Mistrem Janem a jiného velikána ze západu Čech - Jakoubka ze Stříbra. Ten se s Husem znal už z dob studií, rozuměli si lidsky i názorově ve všech podstatných církevních záležitostech. Jakoubek vehementně prosazoval přijímání pod obojí a argumentoval tím, že již na úsvitu křesťanství se podávala krev Páně v podobě vína kněžím i laikům, zatímco pozdější praxe dopřávala té druhé a početnější skupině jenom hostii, tedy tělo Páně. Reformisté tudíž chápali podávání z kalicha všem, bez ohledu na jejich společenské postavení, jako symbol rovnosti všech křesťanů, mezi kterými by nikdo neměl být privilegován. Po vůbec prvním „podávání pod obojí způsobou“ v pražském kostele svatého Martina se kalich stal předobrazem všech odpůrců starých církevních pořádků.
Jakoubek zemřel až v roce 1429, takže je velice pravděpodobné, že se s Rokycanou osobně setkali, přestože o konkrétní schůzce přímé důkazy nemáme. Vždyť oba působili v hlavním městě, patřili do stejného reformního okruhu, byli spojeni s universitou a hlavně vyznávali téměř totožné ideály. Že by se nikdy nepotkali, to je tedy téměř vyloučeno. Jako arcibiskup se rokycanský rodák svou autoritou dokonale osvědčil, Jeho snahy sjednocovat lidi a udržovat v církvi kompromis klidným a umírněným způsobem připomínaly toho klidného a věcného vyjednavače, jak se projevoval kdysi v Bazileji. Jenom škoda, že papež Pius II. v Římě měl na nejvyššího představitele české církve jiný a dozajista přezíravý názor.
Kostel Panny Marie Sněžné z pohledu od radnice pochází už ze čtrnáctého století
Dva roky po bitvě u Lipan se oficiálně Zikmund Lucemburský stal českým králem, nyní už uznávaným všemi stranami společenského a náboženského sporu. K titulům uherského krále a císaře Svaté říše římské přidal i ten poslední, jenž mu po smrti jeho o sedm let staršího bratra Václava IV. dědičně náležel, ale který mu husité už od dob Jana Žižky tvrdohlavě upírali. Rozhodně působil v politickém chaosu oněch let více stabilně a odhodlaně než Václav. Kdyby usedl na český trůn Zikmund místo nerozhodného a požitkářského bratra, o existenci obce Lipany by se dnes možná širší veřejnost ani nedozvěděla.
Díky církevnímu vůdci Rokycanovi i světskému Zikmundovi se začínala politická situace v českých a moravských zemích poněkud uklidňovat. A to byl základní předpoklad, aby se „neposlušný a stále brblající“ národ opět navrátil mezi spořádané státy tehdejší Evropy.
Zdroje:
Vydavatel Jan Laichter: M. Jan Rokycana, obránce pravdy a zákona Božího, Praha, 1949
Postilla Jana Rokycany, vydala Komise při České akademii věd a umění, Praha 1929
