Článek
Také se mu říkalo náměstí Velké, Svobody nebo Hlavní. Když se tu mluví o náměstí bez jiných podrobností, místní dobře vědí, o kterém z nich je řeč. Ve středověku to měli jednodušší, protože si z nabídky žádných jiných náměstí nemohli vybírat. Bylo tehdy jediné.
Velký prostor rozdělený kostelní stavbou
Plocha, vytýčená už v roce 1295 při založení města na „zeleném drnu“, jak se s oblibou říkává, vznikla vynecháním dvou domovních bloků. Bez chrámu svatého Bartoloměje uprostřed by se mohla zdát až moc rozlehlá a nevyužitá, prostě na středověké město o dvaceti hektarech předimenzovaná. V té době zakládaná města mívala obvykle jeden klášter a jeden velký kostel, obojí blíže k hradbám. To se plánovalo i v Plzni, kde klášter františkánů v nynější poloze měl vyvažovat kostel na opačné straně také u hradeb.
Když o svůj klášter v rodícím se městě projevil zájem ještě jeden další řád dominikánů, lokátor Jindřich jako urbanista s rozhodujícím slovem původní představy přehodnotil a odkázal nově příchozímu řádu místo s původně zamýšleným kostelem. Bartoloměj s novou polohou na náměstí potom vyvážil oba kláštery při hradbách hezky uprostřed na náměstí. Opticky rozdělil Bartoloměj náměstí na dvě nestejně velké části. I v jiných městech se to stávalo, a tak tam od sebe rozlišují plochy před a za hlavním kostelem na Malé a Velké náměstí. V Plzni se taková terminologie nepoužívá, i když pro popisování toho, jak se každá z ploch vyvíjela v historických souvislostech, se to zdá být docela praktické.
Na ploše mezi radnicí vlevo a Bartolomějským kostelem vpravo už mimo snímek stávala měšťanská škola přezdívaná „štyft“
Honosnější část s radnicí
Z obou dvou částí historického náměstí bývala ta menší v severní poloze trochu prestižnější, minimálně od té doby, kdy si sem měšťané přemístili z východní strany větší poloviny svoji novou radnici. Pomineme-li domy kolem, tak na samotné ploše náměstí tu zůstal jen mariánský morový sloup. V propadlišti dějin zmizela renesanční škola i kašna s rytířem Žumberou v severovýchodním rohu, ostatně jako i ty tři zbývající ze zbývajících tří koutů náměstí. Zmizel i hřbitov s jeho zdaleka viditelnou ohradní zdí, ale jeho odstranění na rozdíl od školy a kašen litovat nemusíme. Císař Josef II. při vydávání svého nařízení dobře věděl, že pochovávat mrtvé u kostela se sluší a patří, ale ne kdekoliv. Ve všech městech své monarchie dokázal zařídit, aby to neplatilo zrovna v centrálních částech měst.
Ze všech staveb a stavbiček na náměstí rozměry i elegancí nejvíce vybočovala farní škola mezi kostelem a radnicí, jejíž renesanční tvary se daly s prvním domem města uměleckou hodnotou srovnávat. Jedna fasáda směřovala k radnici, ta druhá na opačné straně svými renesančními prvky zajímavě kontrastovala s gotickou strohostí kostela, ke kterému byla škola téměř přilepena. Nemýlíte se, na ploše před radnicí, která se dnes používá jen k parkování vozidel prominentů a v lepším případě svatebčanů, skutečně stával kdysi jiný honosný dům. Ztráta „štyftu“, jak se budově běžně říkávalo, patří mezi největší hříchy radních a konkrétně purkmistra Kopeckého, když pro ni nedokázali najít ani smysluplné využití, ani dost prostředků, jak ji zachránit jenom jako hodnotnou památku.
Prostředky na svůj chod si škola zajišťovala všude, kde se jen dalo, hlavně z dotací a darů spřízněných duší z řad měšťanů, kteří charitativní podporu školám, kostelům nebo špitálům nezřídka považovali za nejlepší způsob spásy své duše. Děti zpívaly v domovském Bartolomějském chrámu při každé vhodné příležitosti nebo chodily po měšťanských domech s koledou. Soudě podle listin na tom nemusela být v patnáctém století škola tak zle, když naopak půjčovala měšťanům peníze na úrok a vůbec se chovala jako bankovní dům v našem slova smyslu.
K nezaměnitelnému folklóru obyvatel a koloritu náměstí patřila kašna s rytířem Žumberou, svým původem ještě gotická. Dříve než socha, znázorňující tradiční městská práva, skončila na nedalekém Císařském domě vedle radnice, hrála právě tato kašna roli nejvíce informované plzeňské drbárny. Za vodou sem chodívaly služky a někdy i jejich paničky, aby tak využily často jedinou příležitost zjistit, co je ve městě nového a hlavně kde, kdo, jak a s kým. Loupeživý rytíř Žumbera, bájná postava z nedalekého hradu Litice, propůjčil - díky lidové fantazii - své jméno symbolickému obrněnému Rolandovi na kašně, protože ten je tu ve skutečnosti zobrazen.
Model centra města v expozici uvnitř radnice znázorňuje poměr mezi malou a velkou částí náměstí
Každý správný Plzeňan byl křtěný Žumberou
Tato říkanka nevznikla náhodou. Do kašny se říční voda sváděla z vodárenské nádrže v Pražské ulici dřevěným potrubím, a protože dlouho stála na náměstí jako jediná, vodu si nosili lidé do domácností i faráři do vedlejšího kostela. A tam už se s novým a vznešeným přívlastkem „svěcená“ používala při křtech dětí. Časem dostaly po svojí kašně i tři zbývající rohy náměstí, ovšem po určité době tu dlouho nestála žádná. Symbolickou štafetu převzaly až novodobé kašny pozlacené. Pro velký počet kašen na poměrně malé ploše si Plzeňané vysloužili i přezdívku „kašničkáři“, říká se, že hanlivou, ale na druhé straně také laskavě libozvučnou. Původně se tak říkalo pouze vojákům z pětatřicátých kasáren a až později se kašničkářem stával každý Plzeňan. A z pětatřicátníků se pro změnu stávali „špagátníci“ nebo „smutní bratři“.
Čtyři kašny na náměstí hrály zajímavou roli při čištění tak ohromné plochy, protože u nich si nechávali svoje vozíky tzv. „roháči“, čtyři malé skupinky privilegovaných zametačů odpadků ze stále znečištěného náměstí. Důmyslný systém včetně neotřelého názvu, jenž spíše evokuje brouky nebo hudební skupinu než uklízeče jednoho ze čtyř rohů plochy kolem svatého Bartoloměje, vymyslel sám purkmistr Kopecký. To on zavedl v Plzni systém, že každý majitel domu musí povinně zajistit alespoň jednou denně úklid a zametání ulice na celou šířku domovní fasády až do středu ulice, pochopitelně tehdy ještě bez obrubníků. V ulicích, které měly skoro všechny stejnou šířku, to bylo spravedlivé. Majitelé domů na náměstí by ovšem podle tohoto pravidla museli zametat téměř bez přestání. Proto jim přicházeli na pomoc roháči. K největšímu privilegiu v této bohulibé činnosti, s níž si před Kopeckým nikdo moc hlavu nelámal, patřilo právo vydělat si při stěhování bytového vybavení z místa na místo či při jiné službě, kterou čas od času jako vlastník domu potřeboval každý měšťan.
Obraz znázorňující strany na náměstí, úplně nahoře je dominantní radnice uprostřed a vlevo od ní Císařský dům se Žumberou, na ploše náměstí morový sloup
Ve většině měst se povídají takové či podobné starobylé legendy. My „Plzeňácí“ to máme takhle a vyprávíme si „tůto“… Nebo „túto“, sám ani nevím.
Zdroj:
Dějiny Plzně – část 1, Miloslav Bělohlávek a kolektiv, Západočeské nakladatelství v Plzni, 1965
