Článek
Kdo ví, proč se místní prostředí v jeho literární tvorbě odráželo tak minimálně, když jiné autory dokázalo docela slušně inspirovat. Jako jeden z mála autorů, tvořících v kulisách Plzně, dosáhl těch nevyšších vrcholků české literatury. A přesto si jej s tímto městem v tom literárním slova smyslu nikdo nespojuje. Zkrátka Klostermann neodmyslitelně patří na Šumavu a od ní je město jeho trvalého bydliště fyzicky na desítky kilometrů vzdálené. A myšlenkově už jakoby na opačném konci světa.
Léta poctivého učitelování
Slavný spisovatel skromně učil od roku 1873 na plzeňské německé reálce a jeho působení doposud připomíná pamětní deska ve Škroupově ulici v místech přesně naproti budově hejtmanství. Ve městě ve Fügnerově ulici bydlel a zůstal tu i po dobu důchodu, kdy už se teoreticky mohl přestěhovat tam, kam to jeho náturu ponejvíce přitahovalo. Starší Plzeňané si jej často vybavovali jako štamgasta v Měšťanské Besedě, kde vysedával nad svojí oblíbenou kávou. A dnešní obyvatelé města se s ním mohou setkat už jen u pietního hrobu na ústředním hřbitově, kam jej nakonec v roce 1923 po padesátiletém plzeňském působení s velkou slávou pompézně pochovali. S městem je ostatně spojeno i jeho příbuzenstvo. Ve Fügnerově ulici s Klostermannovými bydlel i syn se svou rodinou a také neprovdaná dcera.
Netečný či málo inspirativní vztah k Plzni nicméně vypovídá o tom, že nakonec v jeho životě nikdy nebylo o paradoxy a nepředvídané peripetie nouze. Už během studií na klatovském gymnáziu se etnický Němec, vlastním jménem Karl Faustin Klostermann, v chlapeckém věku přerodil v národnostně uvědomělého Čecha, což se ostatně v Klatovech té doby dalo docela spolehlivě očekávat. Spolu s ostatními spolužáky, kteří jako on rovněž nepostrádali jistý literární talent a kteří překypovali obrozeneckou touhou po všem českém, je jako studenty ovlivňoval především všemi milovaný profesor a také spisovatel Alois Vojtěch Šmilovský. Takových jeho obdivovatelů se tehdy na gymnáziu sešlo nebývalé množství. Vyhlášený spisovatel Šumavy začal psát své první texty v rodné němčině a teprve touha více se přiblížit čtenářům té druhé poloviny šumavských kopců, kde žil on sám, jej přiměla přejít na češtinu. A aby to neměl v tom národnostním mumraji jednoduché, tak jeho matka pocházela ze slavné sklářské rodiny Abelů, která sem na Šumavu na pomezí Čech a Bavorska přišla ze slunné Francie.
Po gymnáziu v Klatovech a maturitě v Písku si užíval coby mladičký medik života ve městě Vídni, kde pokračoval ve vzdělání podle přání svého otce - lékaře. Studium náročné lékařské fakulty se ukázalo být trochu mimo okruh jeho zájmu. A navíc se k tomu značně zkomplikovala finanční situace dosud úspěšného doktorského otce. Medik Karel jen krátce před absolutoriem studium vzdal. V Klostermannově literárním odkazu dopadla medicína podobně jako město Plzeň nebo jeho celoživotní učitelská praxe. Když něco nesouviselo přímo se Šumavou, tak ani necítil potřebu se o tom ve své tvorbě zmiňovat. Čtenáři oceňovali jeho česky psaná díla a vážili si jeho brilantní češtiny, nicméně na německém reálném gymnáziu ve Škroupově ulici učil němčinu a francouzštinu. Na místní poměry měla škola vynikající zvuk, přestože platila za baštu největší národnostní minority, kterou majoritní česká společnost z pochopitelných důvodů, jemně řečeno, moc nemilovala. Ale na druhé straně, tak vážně se to zase nebralo, přece všichni tu ve městě žili pohromadě a vůbec nebylo podstatné, kdo jakým jazykem mluví!
Na německé reálce K.K. učil od roku jejího založení 1873. Zajištěné teplé místečko ostatně považoval za jeden z hlavních důvodů, proč v Plzni zůstával i přesto, že jej to odtud do vzdálených šumavských hvozdů dělilo spoustu kilometrů. Literárně nadaný pedagog byl s takovým životem spokojen. Ve své tvorbě narážel na mimošumavská témata jen sporadicky, ještě tak zabrousil do problematiky vystěhovalectví nebo vytvářel rodové ságy. Také školství, ačkoliv jej docela slušně živilo, ale hlavně mu vytvářelo možnost věnovat se svému hlavnímu poslání, tedy psaní, se dotýkal jenom okrajově, nejvíc v románu Suplent z roku 1913.
Komunálním politikem
Jako rodák z hornorakouského městečka Haag am Hausruck se až do doby vídeňských studií pohyboval na české straně Pošumaví, většinou v závislosti od toho, kde právě získal jeho otec práci lékaře. Přesto mu bylo souzeno prožít většinu svého dospělého věku ve městě, které mu k srdci příliš nepřirostlo a vykonávat povolání, na něž se v životě nikdy ani nepřipravoval. Milované literatuře se s dostatečným klidem mohl věnovat jen o prázdninách a ty většinou trávil na Srní, kde v té době ještě bydlela většina příbuzných otce. Kromě Šumavy vyrážel i na exotičtější místa: na Balkán, do Uher, Francie či Itálie, ale ani o těchto zemích se v žádném ze svých sto padesáti románů a povídek nezmiňuje. Srdcem i duší mu znělo jediné volání: Šumavo, Šumavo…
Ačkoliv v rámci svých literárních ambicí K.K. místo, kde se profesionálně seberealizoval a které zároveň bylo jeho bydlištěm, jako by ani neexistovalo, ve veřejném životě už tolik nečinný nezůstával. Angažoval se například ve Spolku přátel vědy a literatury české, tedy společenství s dávnou tradicí založeném už v roce 1878. Rovněž patřil zakládajícím členům plzeňského Klubu českých turistů. Jako všeobecně známou a uctívanou osobnost si jej místní zvolili i do funkce městského radního, ale praktická komunální politika mu neseděla tolik jako literatura. Nebýt už za svého života tak slavným spisovatelem, sotva by se na radnici dlouho udržel. K politickým záležitostem se moc často nevyjadřoval. Nakonec ani jeho názory na společenské uspořádání nebyly zrovna státotvorné, Rakousko – Uherskou monarchii nemohl ani vystát a nazýval ji „morovou mrtvolou“. Nakonec ani pro nově vzniklou Československou republiku jako radní také prstem příliš nepohnul. Znovu se potvrdilo, že Plzeň v jeho duši nemůže nahradit Šumavu a politika zase literární tvorbu.
Po odchodu do penze v roce 1908 nabral jeho život směr, který mu umožnil více klidu a soustředění na činnost pro něj nejdůležitější. Učit němčinu a francouzštinu umělo ve městě více lidí, ale sepsat takové dílo jako „V ráji šumavském“ či mnohé podobné, to dovedl jenom jeden. Nevázán už každodenní pedagogickou povinností se rozhodl sepisovat svoje filosofující romány někde mimo ruch velkého města, kam by mohl z Fügnerovy ulice vyrážet na delší pobyty jako do oázy klidu. Ovšem mýlil by se ten, kdo by za takové místo považoval kopečky kolem Srní.
Pendlování do obce Štěkeň
Penzista Klostermann trávil každé léto v maličké vesničce Štěkeň u Strakonic, kde si pronajal dvoupokojový byt, jenž mu ovšem vyhovoval pouze v teplejších měsících. Bydlení na svém skromně vybudovaném zámku, konkrétně byt v jeho pravém křídle, mu nabídl sám kníže Windischgrätz, který kdysi zaměstnával jeho otce jako osobního lékaře tady přímo ve Štěkni. Rodině Karla Klostermanna tak započala éra sezónních pobytů s neustálým přejížděním mezi Plzní a Strakonickem, a mělo tomu tak být až do smrti hlavy rodiny. Do Štěkně s ním jezdívala i s dcerou Zdenkou Juránkovou druhá spisovatelova žena Betty, kterou si vzal jako vdovu po továrníkovi Juránkovi. Oblíbeného autora lze sotva obvinit z toho, že by ho vdova zaujala pouze a jenom ze zištných důvodů, nicméně její slušná finanční situace po smrti bohatého a vyhlášeného podnikatele přišla vhod. Finance rozhodně znamenaly příjemný vklad do nového manželství a pro nejistý život literáta s platem pedagoga se hodily nesmírně. S první ženou Marií žil od roku 1875 až do její smrti v roce 1898, aniž by se jim narodily nějaké společné děti.
Životní pouť spisovatele dospěla ke svému konci. Poslední cestu ze Štěkně do Plzně absolvoval jeden z našich nejplodnějších a nejoblíbenějších autorů zvláštním způsobem, a to už se zatlačenýma očima. Na knížecím zámku zemřel na plicní nemoc v roce 1923 ve věku požehnaných sedmdesáti pěti let. Na cestu do domovského města mu vypravili v den pohřbu smuteční vlak z Čejetic přes Strakonice a po celé té dlouhé trase až na plzeňské nádraží bylo znát, že čtenáři tohoto německého Šumaváka s českým srdcem milují hluboce a nefalšovaně. Dojemná atmosféra s velkolepou poctou na rozloučenou s K.K. se od železničních vagónů přenesla i do cílového nádraží a dále na triumfální průvod k Ústřednímu hřbitovu na Rokycanské třídě.
Tam odpočívá daleko od svého „světa lesních samot“, který svým dílem nesmrtelně proslavil, zato ve městě, kde od svých třiceti let strávil celý svůj další, autorsky velice plodný život. Plzeňský podivín, čerpající v rodných horách příběhy, svými čtenáři dychtivě vyhledávané, jakési „črty ze Šumavy“ – takový byl Karel Klostermann. Město se kvůli jeho chladnému vztahu stejně chladně nezachovalo, naopak, připravilo mu smuteční akt, jaký se tu ještě nikdy dříve neodehrál.
Zdroj:
Karel Klostermann – spisovatel Šumavy: sborník literárních příspěvků z česko-německého sympozia, Sušice 17.–19. září 1998. Příprava vydání Ivan Nikl. Klatovy: Okresní muzeum Klatovy, 2000
