Tančící dům se vznáší nad Vltavou už tři dekády, údajně také díky Jágrovi

Na otázku, co je nejtypičtějším symbolem moderní architektury hlavního města, by řada lidí odpověděla, že Tančící dům a že žádnou jinou tak nadčasovou stavbu Praha ani nemá. Samozřejmě to nemůže být pravda, za posledních třicet let se tu postavilo mnoho objektů, které by si zasloužily nemenší pozornost, ale ty mají prostě smůlu. Dům na předpolí Jiráskova mostu a na Rašínově nábřeží byl po změně režimu první podobnou ukázkou toho, jak se ve světě staví, a proto si jej lidé pamatují jako vrchol architektonické moderny. Proto si jej návštěvníci od nás i z ciziny prohlížejí s podobnou euforií jako Karlův most nebo Staroměstské náměstí.

Postavili jej na místě dřívějšího činžovního domu, který nepřežil bombardování americkým letectvem v únoru roku 1945. Jakýmsi duchovním otcem myšlenky opětovného zastavění uvolněné parcely na tolik prestižním místě vltavského nábřeží se stal prezident Václav Havel, jenž v sousedství bydlel a jenž se nikdy netajil náklonností k moderní architektuře. To nakonec prokázal i během stavebních úprav na Hradě, kdy spolu s architektem Bořkem Šípkem vymýšleli možnosti, jak jeho podobu vylepšit. I v případě prázdné parcely nad Vltavou sehrál Havel roli „ideového tvůrce“, jehož myšlenky měl dotáhnout do realizace tvůrce skutečný, jeho známý architekt Vlado Milunić. Tento rodák z chorvatského Záhřebu u nás vysokou školu vystudoval, v Praze zůstal a v době příprav stavby Tančícího domu už si vytvořil u odborné veřejnosti docela slušné jméno a renomé.

Ten připravil první skici a hrubé návrhy budoucího objektu. Jako zkušený pragmatik pochopil, že přestože stavbu může vyprojektovat jakkoliv dokonale, tak bez spolupráce s nějakým jiným architektem světového jména asi půjde jenom o objekt druhé kategorie. Proto hledal, kde mohl. A ten pravý se našel. Na spolupráci nakonec kývl Frank Gehry, americký architekt, jeden z těch celosvětově skutečně nejvyhlášenějších. A svoji účast na pražském projektu odůvodnil mile a úsměvně s tím, že „pro zemi, jež dala Americe Jaromíra Jágra, udělá cokoli“. Vida, jak se nám tu propojuje svět celebrit a velkých jmen. Tuto historku o Gehrym jako velkém hokejovém fandovi rozšiřoval především Vlado Milunić, možná ani není pravdivá, ale hezky se poslouchá…

Autoři projektu měli i mimořádné štěstí na majitele pozemku a také hlavního investora, tedy nizozemskou pojišťovnou Nationale Nederlanden. A sejdou-li se na jednom místě osvícení projektanti se vstřícným investorem, je už úspěch napůl zaručen. V případě Tančícího domu se přidala i geniální myšlenka, aby stavba vizuálně připomínala dvojici tanečníků, kdy on na samém rohu stojí vzpřímeně a ona vlevo kolem něj krouží s rozevlátou sukní. Ta zasahuje nad chodník a procházející tak mají možnost zdvihnout hlavu a pod tu sukni nakouknout. Koho by to napadlo, není to roztomilé? A zbývá jen dodat jména dvojice tanečníků. Věž z betonových panelů reprezentuje Fred Astaire a skleněnou věž s rozevlátou sukní Ginger Rogers.

Při pohledu na šestipodlažní dům se ani nechce věřit, že hlavní železobetonová konstrukce vynáší téměř stovku fasádních panelů. I z tohoto úhlu pohledu byl návrh revoluční. Před změnou režimu jsme byli zvyklí na jednotvárná panelová sídliště a najednou se tu ukázala možnost poskládat panely úplně jiným způsobem, originálně a nevtíravě. Neotřelá je i kovová konstrukce, která stavbu korunuje na samotném vrcholu, pojmenovaná jako Medúza.

Mohlo by se zdát, že po otevření Tančícího domu Prahu zaplavila vlna nadšení. U laické veřejnosti zpravidla ano, jenomže objevily se i hlasy kritické, často z řad urbanistických odborníků. Dům se prý do historické zástavby hlavního města nehodí a narušuje jeho klasické panorama. Co člověk, to názor, úsudek nechť si vytvoří každý sám…

Zdroje:
FIALOVÁ, Irena. Tančící dům. Praha: Zlatý řez, 2003. Dostupné online.
KRATOCHVÍL, Petr. Tančící dům. In: PLATOVSKÁ, Marie. Slavné stavby Prahy 2. Praha: Foibos Books, 2011.