Článek
Na to, že v dobách monarchie nebyly s demokracií žádné velké zkušenosti, tak se to povedlo při hlasování dne 15. června 1919 docela slušně. V prvních československých volbách do obecních zastupitelstev se přiznával platný hlas každému občanu ve věku nad 21 let včetně žen, který v příslušné obci bydlel nejméně tři měsíce před vystavením volebních seznamů. Právo volit a být volen měli občané Československé republiky bez ohledu na pohlaví. Z právního hlediska se účast na těchto volbách považovala za povinnou a ten, kdo se jich neúčastnil bez omluvy, mohl být potrestán peněžitým trestem. Ovšem taková povinnost se nevztahovala na některé specifické skupiny typu lékařů nebo seniorů ve věku nad 70 let a také některých dalších osob. K vymáhání pokut se ale přistupovalo minimálně. Zrovna ustanovení o povinné volební účasti, byť platné v některých státech dodnes, se nám ze současného pohledu příliš demokratické nezdá, protože i neúčast je svým způsobem volba a projevení nějakého určitého názoru.
Na druhé straně se nový volební systém Československé republiky vůbec nedal srovnávat s tím předcházejícím z dob monarchie, který u nás platil ve volbách od roku 1850 dále a také ještě během parlamentních voleb v roce 1911 a obecních 1913. V nich směli hlasovat pouze muži, a to jenom někteří, pokud si to zasloužili zaplacením poměrně vysoké částky odváděných daní. Také váha hlasu závisela od výše zaplacené daně a od společenského postavení voliče. Zřetelný obrázek o takto pojaté formě demokracie dávají výsledky plzeňských voleb z roku 1850, kdy z téměř 10 400 občanů získala volební právo pouhá tisícovka, ale k vlastnímu volebnímu aktu se nedostavila ani polovina z nich. Jinými slovy: z velkého počtu potenciálních voličů jich splňovalo podmínky pro připuštění k urnám a opravdu se dostavilo jenom minimum.
Proto se považují volby z června 1919 za první skutečně demokratické v našich dějinách. Ve srovnání s monarchistickým obdobím představovaly, i přes některé neduhy, to byl obrat docela zásadní. Jinou otázkou už je, jak probíhala povolební vyjednávání a politické machinace kolem nich. Například v Plzni volby s přehledem vyhrála Československá sociálně demokratická strana dělníků před druhou, a také skutečně jedinou opravdovou místní konkurencí, stranou Národní demokracie. Sociálnědemokratická strana si vedla nejlépe i celostátním měřítku. Luďka Pika, pozdějšího starostu města Plzně, nakonec volby vynesly k moci silnějším obdrženým mandátem, přestože nefiguroval na pozici stranické jedničky.
Znak města Plzně
Sociální demokraté neobsadili do čela kandidátky jeho, ale jiného čelního plzeňského politika Gustava Habrmana, toho času dokonce ministra školství a národní osvěty. První muž kandidátky vítězné strany a potenciální budoucí starosta Habrman nakonec díky politickému handrkování vyšel naprázdno. Jeho mandát opoziční politici zpochybnili argumentem, že jako ministr vlády nebydlel v Plzni, ale v Praze, a voleb se tedy ani neměl zúčastnit. I takto se tehdy chápaly principy demokracie. Jak to měl asi chudák ministr jinak vyřešit? Z divoké povolební tahanice nakonec vyšel vítězně rošádou ten další v řadě - Luděk Pik. Svůj úřad v čele města potom zastával až do roku 1938.
Kandidátku konkurenční strany Národní demokracie vedl JUDr. Matouš Mandl, a to jako první, a v době voleb úřadující, starosta města Plzně po vzniku Československa. Doktora Mandla si Plzeňané spojovali nejen se starostováním během prvního roku republiky, ale i s nesmírně krutým obdobím první světové války, což se jemu osobně i jeho politické straně zřejmě stalo ve volbách roku 1919 osudným. Pravda, roky první světové války přežívalo město jenom za cenu neuvěřitelného strádání. Jestli byl tím viníkem právě starosta, o tom lze s velkým úspěchem jenom pochybovat…
V celostátním měřítku byli sociální demokraté s přehledem nejúspěšnější ve velkých průmyslových centrech typu Kladna, Ostravy, Brna nebo i vzpomínané Plzně, když vybojovali kolem 30 %. Ostatně předsedou vlády se stal jejich stranický příslušník Vlastimil Tusar. Druhé místo obsadila Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu, tak zvaní agrárníci. Teprve za nimi skončily strany národních socialistů, lidovců a národních demokratů. Karty na nastupující období nově vzniklého státu a jeho první republiky byly právoplatnými voliči rozdány.
Zdroje:
Martin Ryšánek, Obecní volby roku 1919 v Československu s přihlédnutím k předchozímu správnímu vývoji, Universita Karlova, Praha 2012
Zákon č.75/1919 Sb., Řád volení v obcích republiky Československé – základní volební zákon pro obecní volby 1919
