Článek
Nebál se přejít na opačnou stranu
Ti byli s jeho aktivitami více či méně spokojeni, ale jen do té doby, než jim ukradl peněžní pokladnu a vítězoslavně s ní odcestoval do Vídně. Vztah moravských stavů byl k povstání jejich českých kolegů zpočátku nejednoznačný až neutrální. Zato Valdštejn se rozhodl přímočaře, nelákali jej ani moravští, ani čeští stavové, ale jejich katolický protivník. Pro sebe samotného nemohl zvolit výhodnější řešení: teprve v císařských službách jej čekala kariéra, kterou z desítek milionů zažijí jen ti nejodvážnější, ale také i nejotrlejší jedinci…
Císaře si zavazoval hlavně půjčováním peněz, přičemž zástavy za takové půjčky nakonec stejně přecházely do jeho držení. První odvolání z pozice nejvyššího velitele mu spíše prospělo, než ublížilo, neboť se tak mohl s větším klidem věnovat svým podnikatelským aktivitám až neuvěřitelně širokého rozmachu. V malostranské části Prahy nechal postavit Valdštejnský palác, dnešní sídlo Senátu Parlamentu ČR a ze svého nově a od základu přestavěného města Jičín, sídla frýdlantského panství, si časem vybudoval stát ve státě. Kdyby se historie ubírala trochu jiným směrem a možný úmysl odstranit samotného císaře se mu zdařil, možná by Jičín časem začal hrát roli nejvíce privilegovaného města celé monarchie. Je třeba zdůraznit, že ten úmysl se nikdy nepodařilo prokázat.
Počáteční bezmezná důvěra ze strany císaře
Do čela císařských vojsk byl jmenován hned dvakrát. Podruhé se tak stalo v roce 1632 po smrti švédského krále a vpádu Sasů do Čech, kteří se za podpory české emigrace pokusili obnovit stavovskou vládu. Teprve teď vycítil Albrecht tu pravou chvíli, jak ukázat svoje organizační schopnosti. Během čtyř měsíců dokázal shromáždit stotisícovou armádu. Podobný úkol by v tehdejší Evropě asi nikdo jiný nezvládl. Navíc se svou armádou nepřátelské Sasy vytlačil. Valdštejnova moc a sláva, spojená s důvěrou a obdivem císaře, dosáhla vrcholu. Už samotný titul generalissimus se v habsburských armádních poměrech udělil pouze jemu, jiní slavní vojevůdci jako třeba Evžen Savojský, vítěz nad Turky, nebo habsburský arcivévoda Karel, hrdina během napoleonských válek, to byli „jenom“ polní maršálové.
Soustředit do jedněch rukou hmotné i nehmotné statky, na jejichž tvorbě se podílelo několik po sobě následujících generací, nebývalo ani v pohnutých dobách třicetileté války tak jednoduché, jako je tomu díky současné koncentraci kapitálu nadnárodními společnostmi dnes. Albrecht evidentně patřil mezi podnikatele, kteří něco podobného dokázali v úplně jiných společenských podmínkách. O jeho metodách se toho hodně napovídalo a střízlivě uvažujícím současníkům nemohlo ujít, že takové praktiky vychází z podezřelých a prohnilých morálních zásad. Historikové jednoznačně prokázali, že Albrecht se nejen zúčastnil, ale byl i nejaktivnějším mozkem jednoho z největších tunelů, které kdo kdy na našem území spáchal. Řeč je o měnové reformě z roku 1622.
Podoba Albrechta z Valdštejna v koňském sedle na fresce domu v plzeňské Proluce
Podvody na vysoké úrovni a neveselý konec
Na finančních trzích i běžných obchodních tržištích kolovalo u nás za třicetileté války neúnosné množství platidel. Právo vydávat mince si osvojoval kde kdo: legitimní vídeňský císař, povstalečtí čeští stavové, tedy „čeští“ jen v ironické nadsázce, protože česky často ani neuměli. Také jimi zvolený český zimní král Friedrich Falcký a v neposlední řadě i šlechtici, kteří v zemských poměrech představovali soukromé osoby. Císař Ferdinand II. pochopil, že musí vnést do takového galimatyáše přinejmenším nějaký řád a vypsal, řečeno nynější terminologií, výběrové řízení na subjekt, který by provozoval státem uznávanou českou mincovnu. Ta by celou záležitost vzala do svých rukou. K několika společníkům jinak velice nesourodé partičky koncesionářů, která takto získala monopol na ražbu mincí a také pro obchodování s cennými kovy, patřil rovněž Albrecht, v té době už vychvalovaný velitel císařských vojsk.
Svůj byznys rozjeli ve velkém stylu, že by se za něj nestyděli ani mafiáni nejhrubšího zrna. Z oběhu stáhli všechny mince jen proto, aby je poté roztavili a nenápadně k nim přimíchali druhořadý balast z obyčejných kovů. A výsledek je mile překvapil: v oběhu se objevily nové mince s desetinásobně menším obsahem stříbra, než měly ty původní. Ale co podstatnějšího – nikdo ty povedené koncesionáře k odpovědnosti už dál nepopoháněl. To byl jenom slabý odvar metod a způsobů, kterými se Valdštejn dostával k velkým penězům. Ani to ještě vychytralým kumpánům nestačilo. V samém počátku třicetileté války se konfiskovaly statky všem osobám neposlušným a neloajálním vůči Habsburkům. Asi není těžko uhodnout, kdo určoval jejich cenu v zastoupení zemské vlády. A kdo si je kupoval za znehodnocenou měnu. Velký podvod tak dovedl zemi do ještě většího státního bankrotu, ale viníky nikdo nedokázal nebo nechtěl dokázat identifikovat. Monarchie strádala, vychytralí lišáci si mnuli ruce. Valdštejnské panství bylo jen tak mimochodem v té době povýšeno na knížectví…
Vlevo objekt chebského muzea, kde byl generalissimus císařské armády zavražděn
Albrecht z Valdštejna se během několika let propadl z výsluní až na nejhlubší společenské dno. Císař jej prohlásil psancem a v té době už smrtelně nemocný generalissimus úprkem přejel z Plzně do Chebu, kde jej v noci z 25. na 26. února v roce 1634 v objektu současného muzea zavraždili. Stalo se tak v Pachelbově domě místního purkmistra. Všichni tři vrahové, jeden Ir a dva Skotové, byli důstojníky císařské armády, které Valdštejn ještě před nedávnou dobou velel.
Zdroje:
JANÁČEK, Josef. Valdštejn a jeho doba. 2. vyd. Praha: Epocha, 2003.
KOLLMANN, Josef. Valdštejnův konec 1631-1634. Praha: Academia, 2001
