Článek
Té poslední předcházely čtyři jiné menší
Je jenom logické, že pro chod běžného života diaspory v Plzni se dříve či později muselo zvažovat, jak a kde postavit vlastní modlitebnu. Vůbec první synagoga se skrývala u hradeb v Židovské ulici, aby unikla zvědavým a často nenávistným pohledům ostatních křesťanských spoluobčanů. A to už od dob husitských válek. Stávala přibližně v místě dnešní křižovatky ulic Solní a Sedláčkova a také ta druhá po ní byla nedaleko odsud. To ještě netvořili vyznavači krále Davida žádnou početnou skupinu, nebylo jich mnoho, ale mělo se začít blýskat na lepší časy…
Když se po vybourání středověkého opevnění zakládaly okružní sady a stavěly honosné domy podél nich, patřily dnešní Smetanovy a Kopeckého sady k těm částem Plzně, kde se odehrával nejbouřlivější stavební boom, a to za asistence tehdy populárního stavitele Martina Stelzera. Na tohoto rodáka z Dobřan se také místní Židé obrátili, aby jim postavil v pořadí už třetí synagogu, k níž by patřila ještě škola a k tomu i rituální jatka. Dokončena byla v roce 1859, stojí dodnes a komunita tak získala konečně trochu reprezentativní objekt, který by odpovídal jejímu postavení ve městě.
V reminiscenci na umístění těch prvních dvou synagog, záměrně skrytých v ústraní křivolakých uliček, i tady zvolili polohu na malém dvorku uvnitř zástavby, aby si ji procházející kolem okružních sadů ani moc nemohli všimnout. V té době žilo ve městě pouze čtyřicet jedna židovských rodin. Starou synagogu ve dvoře v dnešních Smetanových sadech s rozměry čtrnáct krát dvacet metrů o pár let později doplnila přístavba pomocné synagogy. Ta se časem přeměnila na školu a v novějších dobách na skladiště. Na jejím místě stojí v zachovalých obvodových zdech od roku 2002 památník holocaustu. Zatímco první a druhá synagoga se z mapy města dávno vytratily, ta třetí a torzo čtvrté jsou po rekonstrukci v bezvadném stavu, takže si je mohou zájemci ve vybraných dnech na vlastní oči prohlédnout.
Pod názvem „Zahrada vzpomínek“ sem byly umístěny oblázky se jmény všech židovských obětí z města a okolí z dob nacistické okupace, což vychází ze starého zvyku izraelitů pokládat na náhrobky svých mrtvých kamínky. V domě přístupném ze Smetanových sadů, v jehož dvoře byla postavena v pořadí už třetí a potom i čtvrtá synagoga v Plzni, sídlí také Židovská náboženská obec. Pomocná synagoga s teplovzdušným vytápěním se používala v zimě a do typicky židovské galerie v patře se ženy dostávaly přes starou synagogu po dřevěné pavlači.
Venkovní úpravy Staré synagogy ve vnitřním dvoře zástavby ve Smetanových sadech
Rozhodnutí postavit exkluzivní stavbu
Na rozdíl od předcházejících synagog v ústraní je ta pátá nejnovější na očích všem a každý cestovní průvodce vysvětluje, kolikátá v pořadí největší je v Evropě a kolikátá na světě. Tu už si nepostavili ustrašení obchodníčci s kořením a jim podobní, kteří se museli denně obávat pogromů nepřejících sousedů a potupně nosit označení, aby všichni řádní měšťané věděli, že jde „jenom“ o Židy, osoby jakoby druhé kategorie. Ve skutečnosti tomu bylo časem přesně naopak. Řádní měšťané sice ekonomicky bohatli, ale zkostnatělý systém cechovních pravidel a omezení přísně kontroloval, aby některý z nich nezbohatl až moc. Zato Židé v těch několika málo oborech, které jim společnost k podnikání vymezila, žádné cechy nepotřebovali. A kdo byl ještě k tomu pracovitý, dostával se i k financím pro běžné měšťany katolického vyznání jinak nedosažitelným. V té době se rodila elitní podnikatelská komunita z řad nejbohatších Židů.
Velká synagoga pod Klatovskou třídou v sadech Pětatřicátníků se stala demonstrací ekonomické síly Židů a symbolem jejich bohatství, které jim narůstalo z generace na generaci. Židé v dobách přípravy stavby tvořili třetí nejpočetnější národnost v Plzni., a proto Ve městě už nepřehlédnutelná dvoutisícová komunita si ji nechala postavit z dobrovolných darů, což samo o sobě svědčí o rostoucím hospodářském rozmachu Židů. Dělo se to už od středověku, ale především v mezidobí od stavby Staré synagogy po stavbu té Velké. Bohatá výjimečná pospolitost toužila po stavbě výjimečných parametrů, takže už ve fázi přípravy se obrátila na renomovaného vídeňského architekta Fleischnera, který je rovněž autorem synagogy v Českých Budějovicích. Jeho projekt ve stylu severské architektury se možná líbil majetným zadavatelům, ale na plzeňské radnici nadšení nevyvolal, a to kvůli přehnaně vysoké dvojici navrhovaných věží. Slavný Vídeňan se urazil a ze spolupráce s plzeňskými investory se stáhl. Projekt synagogy nakonec dokončil a vlastní realizaci provedl jeden z nejúspěšnějších architektů tehdejší plzeňské scény Rudolf Štech.
Pohled z bartolomějské věže na náměstí, v pozadí jsou patrné škodovácké komíny a před nimi objekt Velké synagogy
Velké architektovy sny o Velké synagoze
Architekt a mimo jiné strýc snad ještě slavnějšího historika V.V.Štecha původní projekt na stavbu Velké synagogy přepracoval ze stylu vídeňské pompéznosti do skromnějších podmínek místní reality a podařilo se mu to s překvapivě působivým výsledkem. Z kombinace dvou ideově různých architektonických myšlenek při návrhu Velké synagogy nakonec vyšla pozoruhodná stavba v maurském orientálním stylu a s novorenesančními prvky, které neublížila ani poměrně nevýhodná orientace v řadové zástavbě jedné z nejrušnějších ulic ve městě. Maurský styl měl připomínat dobu zlatého věku španělských Židů, který trval až do patnáctého století.
Předvídavý architekt si sotva mohl představit intenzitu dnešního provozu pár metrů před hlavním vchodem. O to víc je nutné ocenit jeho intuici, s jakou odclonil hlavní obřadní prostor od živé ulice jakousi přechodovou představěnou předsíní. A výsledek stavby o rozměrech 56 × 30 metrů vyznívá takřka geniálně: počínaje interiérovým vybavením s velkými varhanami a konče bezchybnou akustikou, jež sama vybízí k pořádání uklidňujících koncertů téměř uprostřed hlučného města.
Povedl se mu i exteriér a dominantní stavba z cihlového zdiva v kombinaci s kamennými kvádry a s částečně prosklenou střechou okamžitě ovládla celý prostor mezi Velkým divadlem, řekou Mží a historickým náměstím, kde stávala i kasárna 35. pěšího pluku. přestože původně navrhovaná výška obou věží se snížila z 65 na 45 metrů. A to není úkol nijak snadný v případě stavby, jež se svým duchovním zaměřením a architektonickým výrazivem úplně vymyká ostatní zástavbě města. Také se ten problém v Plzni nikdy dříve neřešil, protože všechny předcházející synagogy se krčily někde v koutku, skryté před zraky nepovolaných. Ani jedna ze slavných synagog pražského Židovského města nebo i v jiných městech nedominuje tak širokému okolí jako se to povedlo v plzeňských sadech. Mimochodem, právě výška šedesáti pěti metrů v původním vídeňském projektu vadila radním nejvíce. Nepřáli si, aby synagoga příliš soupeřila s výškou bartolomějské věže na hlavním náměstí.
Synagoga byla při stavbě dimenzována pro dvě tisícovky mužských věřících v hlavní lodi v přízemí a pro dalších osm set žen na ochozech v patře. V době jejího dokončení určitě nikdo nedokázal odhadnout, bude-li to pro místní diasporu do výhledu hodně nebo málo. Počet jejích členů utěšeně a systematicky narůstal, až se těsně před druhou světovou válkou zastavil na maximu 3 200 Židů v Plzni. Nikoho z prvních návštěvníků synagogy ani ve snu nenapadlo, že taková válka vůbec přijde a jak otřese koloběhem světa a obzvlášť tím židovským. Po jejím skončení se nazpátek vrátilo všeho všudy 116 vyznavačů šesticípé hvězdy. Už během válečných let a samozřejmě i potom prožívala synagoga dobu nejkrutější, časy nemilosrdné a nelítostné…
Synagogu v sadech Pětatřicátníků, jednu jen z několika mála plzeňských staveb skutečně celoevropského formátu, uchránila před demolicí, připravovanou okamžitě po příchodu nacistických okupantů, jednak její rozlehlost v blízkosti jiné zástavby a jednak paradoxní skutečnost, že konfiskovaný majetek velkého počtu židovských rodin už nebylo ve víru válečných událostí kde přechovávat. Posloužila alespoň jako prodejní bazar zabavených předmětů. Když se konečně tento potupný sklad vyprázdnil, zrodila se v hlavách okupantů myšlenka ještě zrůdnější: potupit dřívější svatostánek provozem dílny na šití německých vojenských uniforem.
Ani po válce se město, na jedné straně se skomírajícím počtem Židů a na druhé s nekončícím množstvím jiných starostí, nevypořádalo se svým architektonickým klenotem příliš důstojně. Po předlouhých létech strádání a nečinnosti se Velká synagoga znovu otevřela veřejnosti po rekonstrukci v roce 1998 a už příští rok se tu konala – poprvé po 61 letech – pravá a nefalšovaná židovská svatba.
Interiér Velké synagogy z vyvýšeného patra, které bylo určeno ženám, zatímco muži měli právo účasti na modlitbách v úrovni přízemí
Zdroje:
VEČEŘOVÁ Petra. Židovské památky v Čechách, na Moravě, ve Slezsku. Praha: Olympia, 2009
HÁJKOVÁ, Barbora. Opravená Velká synagoga otevírá. Láká na bohatý program. Plzeňský deník. 2022-03-31.
