Článek
V češtině jí říkáme Vídeň, v němčině Wien a v angličtině Vienna. Hlavní město říše, která v dobách svého největšího lesku a slávy zaujímala plošně téměř celou polovinu Evropy. Vídeň považovali Češi tak trochu i za své město, částečně protože jim odtud zpravidla vládl císař i král český. A částečně i z důvodu, že do slavného města opravdu často a rádi jezdili. Kdo jenom z českých politiků, umělců či podnikatelů v nějaké fázi svého života Vídní během trvání monarchie neprošel? Nejen z řad známých intelektuálů, ale i osůbek docela obyčejných, bezejmenných služek, řemeslníků, dělníků…
Gigantická metropole nového malého státu
Ještě v roce 1910 tu čítala na trvalo usídlená česká a slovenská minorita úctyhodných dvě stě padesát tisíc. Jenomže po skončení první světové války už bylo všechno jinak. Mnoho z těch dřívějších přistěhovalců ze všech koutů ohromné monarchie se vracelo domů, většinou naplněni nadějemi a elánem pro budování svých nových států. Počtem obyvatel se Vídeň začala zmenšovat, ale na vznešenosti bývalé prominentní rezidence jí to neubralo.
Urbanistický fenomén, kdy jedno dominantní velkoměsto ovládá jinak málo početný státní útvar, není samozřejmě nijak ojedinělý, ovšem v případě Vídně se zdá být přece jen extrémní. Sídlo dřívějšího ohromného mocnářství s desítkami milionů obyvatel už dál mělo sloužit jen drobnější Rakouské republice, která nenapočítala v době svého vzniku v roce 1918 více než sedm miliónů. Z bývalého státního obra se stal sympatický stát trpasličích rozměrů, ale jeho hlavní město zůstalo v podstatě stejné. Čtyři roky po vzniku nového útvaru byla Vídeň prohlášena za jednu z devíti spolkových zemí, obklopenou ze všech světových stran jedinou z těch zemí zbývajících - Dolními Rakousy.
Počtem obyvatel hlavní město nového Rakouska systematicky klesalo. Rekordního minima 1,5 milionu tu napočítali v roce 1987, když vtom přišla zase tendence opačná a protichůdná: k dřívějším přistěhovalcům se přidávala nová imigrace hlavně z těch zemí, kde došlo v Evropě k velkým politickým změnám. Díky tomuto trendu už má zase Vídeň o několik stovek tisíc obyvatel víc, ale z toho se celá jedna čtvrtina v Rakousku ani nenarodila. Mezi tou změtí jazyků, typickou dnes pro jakoukoliv evropskou metropoli, převládají přistěhovalci z Turecka, zemí bývalé Jugoslávie a v poslední době z východní Evropy a nejbližších kontinentů.
Fragmenty z nejstarší vídeňské historie
Hlavní město Rakouska dospělo do současné podoby předlouhou historií, střídající řadu postupných vzestupů, ale také pádů až téměř na samé dno. Už v prvním tisíciletí před naším letopočtem osídlili tuto část Dunaje Germáni a po nich i Keltové, kteří své sídlo pojmenovali názvem Vedunia – prvním známým jménem zdejší lokality, které bude už vždycky všem následujícím názvům předávat počáteční písmeno V nebo W. Po založení římského tábora Vindobona začátkem našeho letopočtu už historici hovoří o zárodku skutečného města, takového sídla, jež později vyroste z hraniční pevnosti, zabraňující pronikání Germánů od severu přes Dunaj. Nehledě na fakt, že v měřítku všemocné říše Římanů hrála pevnost, založená kdesi v ústraní, roli pouze okrajovou, nebyl v centru moci na Apeninském poloostrově pojem Vindobona úplně neznámým. Vzdělanější z řad Římanů věděli, že tu zemřel v roce 180 ve válkách proti Markomanům a Kvádům jeden z nejslavnějších jejich císařů – slovutný Markus Aurelius.
Po pěti stoletích římské nadvlády se oblast dostala pod kontrolu Bavorů. V šestém století během stěhování národů se pro město začal používat název „Vendomina“, později za kolonizace Franků zase jiné jméno „Wenia“. Pro současné Rakousko a jeho oficiální název nelze přehlédnout rok 996, kdy císař Otto I založil Východní marku Svaté říše římské – tedy Ostarrichi, z níž se vyklubal nám už známý a srozumitelný pojem Österreich. Hlavním městem Rakouského vévodství se stala Vídeň v roce 1155, když si ji zvolili za svoji rezidenci frančtí Babenbergové. Až do té doby plnilo roli centra Východní marky sídlo Melk, původně hrad, přestavěný na vysoké skále nad řekou Dunaj na benediktinský klášter, vzdálený jenom 86 km západním směrem od dnešní Vídně.
Když v roce 1246 rod Babenberků vymřel, dostalo se tehdejší rakouské území na krátkou dobu do rukou českých králů - nejdříve Václava I. a potom Přemysla Otakara II. Český sen o nadvládě v rakouských zemích však padl, a to společně s posledně jmenovaným českým králem na Moravském poli. Dnes už si město Vídeň spojujeme hlavně s následujícím rodem, jenž tahal za nitky naší, rakouské, evropské i světové politiky tak neuvěřitelně dlouhou dobu. Habsburkové ovládali území při Dunaji od roku 1278 až do rozpadu monarchie v roce 1918, tedy předlouhých 640 let.
Sňatkovou politikou na vrchol a tureckou hrozbou na dno
K nejsvětlejším kapitolám vídeňských dějin určitě patří založení university v roce 1365, nejstarší v německy mluvících zemích, jejíž proslulá knihovna je i nyní nejrozsáhlejší v celém Rakousku. Blížila se doba zasloužené prosperity. Příslušníci rodu Habsburků dokázali lépe než kdo jiný lavírovat v politice účelových sňatků a ta jim kupodivu téměř bez jakýchkoliv ztrát vycházela. Za panování Maxmiliána I. na přelomu patnáctého a šestnáctého století už Rakousko patřilo k největším a nejbohatším zemím Evropy a po ovládnutí Pyrenejského poloostrova dokonce expandovalo do Jižní Ameriky. Maxmiliánův vnuk Karel V., jakožto dědic španělských a rakouských držav, z Vídně řídil říši, nad níž, jak se obrazně a s náležitou hrdostí říkávalo, slunce nikdy nezapadá. Kolik adeptů na světovládu o něčem podobném po nocích snilo a kolika z nich se to naštěstí nikdy nevyplnilo?
Ale přicházely i černé dny, měsíce a nezřídka i celé roky. To, když osmanští Turci po prvním obléhání Vídně roku 1529 na nekonečně dlouhých sto padesát let ovládli část Uher a Vídeňané žili v neustálém strachu, že ta krutá armáda nakonec napadne a zdecimuje také jejich město. Nescházelo k tomu mnoho. Ovšem po druhém obléhání v roce 1683 se podařilo Turky definitivně odrazit od vídeňských hradeb, když vítěznou sedmdesátitisícovou křesťanskou armádu tehdy vedl polský král Jan III. Sobieski, jemuž se podařilo prolomit obklíčení 115 tisíc Turků pod velením velkovezíra Kara Mustafy. Díky tomu se Vídeň triumfu dočkala, přestože ještě nedávno balancovala na pokraji bytí či nebytí.
Zlatá éra v rytmu valčíku
Ještě jednou zažila Vídeň balancování na okraji propasti v souvislosti s Napoleonem, který ji obsadil hned dvakrát, poprvé v roce 1805 a ještě jednou po čtyřech letech, aby si odtud připravil ty nejpříznivější podmínky pro tažení dále východním směrem. Ovšem po bitvě u Waterloo se karta obrátila a dunajská metropole si vychutnala pád diktátora s rozhodností pána situace, jako kdyby dávala celému světu pocítit, kdo bude dál rozhodovat o poválečné Evropě. Vídeňský kongres v letech 1814–15 v režii tehdy ještě šarmantního kancléře Metternicha, kde se budoucnost národů řešila ve valčíkovém rytmu, dostal město na takové výsluní, že výše už snad nebylo kam.
V polovině devatenáctého století dosáhlo hlavní město padesátimilionové monarchie poprvé jednoho milionu obyvatel. V té době snad neexistovala oblast lidského počínání, ve které by Vídeň neudávala evropský módní tón. V roce 1867 se na mapě Evropy objevilo nové soustátí Rakousko – Uhersko, v němž si měly obě dvě poloviny jinak jednotné říše už rozhodovat po svém a ve kterém společně sdílely jenom pár maličkostí: panovníka, finance, armádu a zahraniční politiku. Že se takové řešení kromě Maďarů nezamlouvalo žádným jiným národům, snad není třeba zdůrazňovat. A že nejvíce skřípali zuby nad takovou potupou právě zneuznaní Češi, to už vůbec ne. Vídeň si svojí národnostní politikou časem zadělala na takové problémy, že v kontextu s mezinárodním rozložením sil pomalu začne ta dávná podunajská metropole ztrácet renomé i bývalý glanc. Obloukem jsme se zase dostali k sarajevskému atentátu.
Zdroj:
Wien. Rezidenz. Metropole. Hauptstadt., Jean-Paul Bled, Wien 2002
