Vídeň za Římanů, Turků i jako „rudé město“. Fragmenty z její historie

Po Římanech přišli mimo jiných i Frankové a zájem projevili i Češi

Už v prvním tisíciletí před naším letopočtem osídlili tuto část Dunaje Germáni a po nich i Keltové, kteří své sídlo pojmenovali názvem Vedunia – prvním známým jménem zdejší lokality. To bude už vždycky všem následujícím pojmenováním předávat počáteční písmeno V nebo W. Po založení římského tábora Vindobona začátkem našeho letopočtu už historici hovoří o zárodku skutečného města, takového sídla, jež později vyroste z hraniční pevnosti, zabraňující pronikání Germánů od severu přes Dunaj. Nehledě na fakt, že v měřítku všemocné říše Římanů hrála pevnost, založená kdesi v ústraní, roli pouze okrajovou, nebyl tam v centru nepředstavitelně rozlehlého státu pojem Vindobona úplně neznámý. Vzdělanější z řad Římanů věděli, že tu zemřel v roce 180 ve válkách proti Markomanům a Kvádům jeden z nejslavnějších jejich císařů – slovutný Markus Aurelius. Alternativní menšinový názor ještě uvádí jiné místo případného úmrtí na území současného Srbska.

Po čtyřech stoletích římské nadvlády se oblast dostávala pod kontrolu Germánů. Hunů, Avarů, Slovanů, a nakonec i Franků s jejich regionálním kmenem Bavorů. Po etapě spojené se stěhováním národů se pro město začal používat latinizovaný název „Vendomina“, později zase jiné jméno „Wenia“. To vychází z lidového germánského jména řeky Wien, která protéká centrem města a vlévá se do veletoku Dunaje. Pro současné Rakousko a jeho oficiální název nelze přehlédnout rok 976, kdy císař Otto II. založil takzvanou „Východní marku říše“ – míněno Svaté říše římské – tedy Ostarrichi, z níž se vyklubal známý pojem Österreich. Hlavním městem Rakouského vévodství se stala Vídeň v roce 1155, když si ji zvolili za svoji rezidenci frančtí Babenbergové. Až do té doby plnilo roli centra Východní marky sídlo Melk, původně hrad, přestavěný na vysoké skále nad řekou Dunaj na benediktinský klášter, vzdálený jenom 70 km vzdušnou čarou severozápadním směrem od dnešní Vídně.

Když v roce 1246 rod Babenberků vymřel, pokoušeli se o převzetí tehdejšího rakouského území do svých rukou i Přemyslovci, z českých králů nejdříve Václav I. a po něm i Přemysl Otakar II. Český sen o nadvládě v rakouských zemích však padl, a to společně s posledně jmenovaným českým králem na Moravském poli. Dnes už si město Vídeň spojujeme hlavně s následujícím rodem, jenž tahal za nitky naší, rakouské, evropské i světové politiky tak neuvěřitelně dlouhou dobu. Habsburkové ovládali území při Dunaji od roku 1278 až do rozpadu monarchie v roce 1918, tedy předlouhých 640 let. V poslední fázi šlo konkrétně o rod Habsbursko-Lotrinský.

Sňatkovou politikou na vrchol a tureckou hrozbou až na dno

K nejsvětlejším kapitolám vídeňských dějin určitě patří založení university v roce 1365, nejstarší v německy mluvících zemích, jejíž proslulá knihovna je i nyní nejrozsáhlejší v celém Rakousku. Monarchie se odrážela k zasloužené prosperitě. Příslušníci rodu Habsburků dokázali lépe než kdo jiný lavírovat v politice účelových sňatků a ta jim kupodivu téměř bez ztrát vycházela. Svého času Rakousko patřilo k největším a nejbohatším zemím Evropy a po ovládnutí Pyrenejského poloostrova dokonce expandovalo do Jižní Ameriky. Císař Karel V. jako dědic španělských a rakouských držav z Vídně řídil říši, nad níž, jak se obrazně a s náležitou hrdostí říkávalo, slunce nikdy nezapadá. Kolik adeptů na světovládu o něčem podobném po nocích snilo a kolika z nich se to naštěstí nikdy nevyplnilo?

Ale přicházely i černé dny, měsíce a nezřídka i celé roky. To když osmánská expanze způsobila první obléhání Vídně Turky roku 1529. Ti na nekonečně dlouhých sto padesát let ovládli část Uher a Vídeňané žili v neustálém strachu, že ta krutá armáda nakonec napadne a zdecimuje také je. Nescházelo k tomu mnoho. Ovšem po druhém obležení v roce 1683 se podařilo Turky definitivně odrazit od vídeňských hradeb, když vítěznou sedmdesátitisícovou křesťanskou armádu tehdy vedl polský král Jan III. Sobieski, jemuž se podařilo prolomit obklíčení 115 tisíc Turků a jejich pomocníků pod velením velkovezíra Kara Mustafy Paši. Díky tomu se Vídeň triumfu dočkala, přestože ještě nedávno balancovala na pokraji bytí či nebytí. Pro útěchu tak monarchie mimochodem získala další území – Uhry s dnešním Maďarskem, Transylvánii se Sedmihradskem a Chorvatsko s Panonií a Slavonií.

Po Velké válce republika a formování rudé Vídně

Po pádu Habsburků a vzniku nového státu s oficiálním názvem „Republika Německé Rakousko“ (Deutschösterreich) v říjnu roku 1918 se stal prvním kancléřem Karl Renner. Neočekávaná narážka na Německo platilo jen do roku 1920 a měla zdůrazňovat hlavně jazykovou příbuznost. Poražené Rakousko muselo přirozeně platit válečné reparace a od mezinárodního společenství se dočkalo varování nanejvýš přísného. Ani ne varování, ale přímo zákazu spojit se s Německem. Hospodářská situace tehdy nevypadala příliš růžově, což rakouský nacionalismus o to víc podněcovalo. Tendence spojit se s vlivnějším sousedem, hovořícím navíc téměř stejným jazykem, nabírala na intenzitě.

Jakkoliv rozháraně se v nových republikánských poměrech vyvíjely nacionalistické ambice, politicky ovládla hlavní město sociální demokracie a dá se říci, že z počátku si vedla nadějně. Ve stylu oficiálně prosazovaného hesla „rudá Vídeň“ se úspěšně stavěly obecní byty, realizovaly velkorysé sociální projekty i reformovalo školství, poznamenané nešvary dřívějšího mocnářství. Z výdobytků meziválečné bytové politiky těží Vídeňané ve své podstatě dodnes, i když se standarty bydlení od té doby logicky posunuly na nesrovnatelně vyšší úroveň. Zlom nastal v roce 1934, kdy se síly sympatizující s fašismem cítily už být natolik silné, že sesadily legálně zvoleného starostu, a nakonec zahnaly Rakousko do náručí Hitlera. Proto ani nepřekvapilo, že připojení k třetí říši a formální vyhlášení „Anschlussu“ dne 13. března 1938 většina Rakušanů přivítala s lehkomyslným uspokojením.

Popisování vídeňské a rakouské historie by přirozeně zaplnilo mnoho a mnoho knih. Tento text se mohl věnovat jen vybraným fragmentům a určitě si nečiní nárok na úplnost.

Zdroje:
TARABA, Luboš, Rozum proti víře. Velká turecká válka 1683-1699. Epocha, Praha 2021
Vznik Rakouského císařství. 100+1 zahraniční zajímavost [online]. 2016-08-06