Vznik města. Za založení vděčí Plzeň králi Václavovi a lokátoru Jindřichovi

Ovšem není nic tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Zakladatelské aktivity se zřejmě vyvíjely poněkud jinak. Náznaky o činnosti kolonizátorů blízko soutoku Mže s Radbuzou posouvají naše poznání o vzniku Nové Plzně ještě o několik let zpátky. O oficiálně uznávaném roce založení se zmiňují hned dva rukopisy, jiné zase naopak nepřímo naznačují letopočty starší. Na jedné historické listině se o roku 1295 hovoří jenom okrajově a to ještě v tom smyslu, že se nové sídlo právě teprve staví.

Nicméně záměr nahradit Starou Plzeň, dnešní Starý Plzenec, nějakým perspektivnějším a úplně novým sídlem zrál léta před tím a svým rozhodnutím o vzniku svého dalšího pořadového královského města král Václav II. už jenom reagoval na přirozený vývoj na západě Čech. V roce, považovaném za dobu založení, už zřejmě bylo v terénu gotické město vyznačeno, vytyčovací kolíky předchůdců novodobých geodetů již vymezovaly náměstí a šachovnicový půdorys zhruba dvanáct metrů širokých ulic kolem něj dostával zřetelné obrysy. Minimálně na několika místech se už v roce 1295 výstavba rozbíhala…

Potíž je v tom, že se žádný písemný dokument o založení Plzně nezachoval, protože to tak nebývalo v té době ani obvyklé. Královská rozhodnutí podobného typu se tehdy vyřizovala zpravidla jen ústním pokynem a pravděpodobně i s lokátorem Jindřichem vyjednával král o Nové Plzni pouze ústně, aniž by měl potřebu stylizovat domluvené principy v psané formě. Jisté je, že ještě sedm let před oficiálně uznávaným rokem založení tu žádné kompaktnější město nestálo, ale na přelomu století už podle dochovaných listin fungoval první klášterní kostel. Plzeň se tak, podobně jako nedaleký Beroun, dostala do poslední vlny zakládání královských měst a do jisté míry těžila ze zavedených zkušeností měst již dávno vybudovaných.

Skupina kolonizátorů či lokátorů pracovala pod vedením nejschopnějšího z nich Jindřicha, jenž potom celkem logicky zaujal i první místo na dlouhém seznamu plzeňských rychtářů. O Jindřichových konkrétnějších aktivitách z dob tak dávno minulých se přirozeně moc neví, ale dalo by se předpokládat, že to v Plzni asi chodilo podobně jako při zakládání jiných královských měst. Král Václav nechtěl být přílišnými podrobnostmi o dění na novém staveništi zatěžován, nechal vše na Jindřichovi a do detailů stavebního záměru mu nijak nemluvil. Odměnou za tak rozsáhlé služby mu mělo být slíbená funkce prvního rychtáře. Samozřejmě se také neví, kdy spolu probírali záležitosti kolem Nové Plzně vůbec poprvé. A jestli začal Jindřich jednat okamžitě anebo snad až po několikaletých přípravách.

Prvotní otázka pro Jindřicha a jeho pomocníky samozřejmě musela směřovat k tomu, kde bude nové město stát a koho, respektive na co, do právě budovaného sídla nalákat. Nebo řečeno jinými slovy, komu takovou šanci vůbec nabídnout. Soudě podle jmen v dochovaných listinách se jednalo často o osadníky německého původu. Ti ovšem nepřicházeli ze zemí za západní hranicí království, ale docela prozaicky z jiných koutů Čech - z „domovské“ Staré Plzně, z nejbližšího okolí Dobřan, Pomuku (dnešního Nepomuku) nebo Kralovic, ale i ze vzdálenějších Klatov, Stříbra, Tachova, Prahy a zcela nepochybně i z úplně jiných končin.

V prvních desetiletích se novými Plzeňany stávali i příchozí z Chebu, jednoho z vůbec nejstarších západočeských měst, nebo z Českých Budějovic, které nejednou v historii sdílely s Plzní až neuvěřitelně podobný osud. Z temnoty dávnověku vyplouvají na povrch i nejstarší konkrétní jména. Prvním doloženým držitelem plzeňské rychty se v roce 1319 stal pražský měšťan Junoš Konrád, zatímco muž podobného jména Konrád z Dobřan se proslavil jako zakladatel prvního plzeňského špitálu.

Kolonisté rozhodně vsadili na správnou kartu, protože i místo na vyvýšené terase mezi hlavními toky Mže a Radbuzy s rozlévajícími se rameny a ostrovy se zdálo být pro budoucí opevněné sídlo západních Čech skoro ideální. Jindřichovi lidé zvolili pravoúhlý systém ulic, protože na relativně rovinatém terénu nebyli žádnými jinými nepříznivými okolnostmi nijak omezováni. Podobný systém s oblibou vytyčovali už Římané ve svých táborech legií, ten se po staletí urbanistického hledání cestou pokusů a omylů úspěšně vyvíjel a u nově založených středověkých měst býval spíše samozřejmostí než nějakou výjimkou.

Ani myšlenka vynechat v pravoúhlé síti ulic dva uliční bloky, aby takto vzniklý prostor mohl posloužit pro budoucí náměstí, nijak nevybočovala ze zavedené praxe gotických stavitelů. Zástavba probíhala podle zavedených urbanistických schémat, a přesto se tady blízko před soutokem řeky Mže s Radbuzou s jejich bohatě rozvětvenými rameny podařilo dosáhnout výsledku s jinými městy nesrovnatelného a unikátního především velikostí náměstí i polohou kostela na něm. Lokátor Jindřich tu prokázal svou předvídavost i cit pro prostorové proporce a je jenom škoda, že kromě jména se už moc dalších podrobností o něm nezachovalo.

Zdroje:
Kolektiv autorů. Dějiny města Plzně. 1. vyd. Plzeň: Statutární město Plzeň, 2014, 2016 a 2018

MAZNÝ, Petr; LIŠKA, Miroslav; BERNHARDT, Tomáš; ORNA, Jiří; VOGELTANZ, Jaroslav. Plzeň krok za krokem. I., Historické jádro. 1. vyd. Plzeň: Starý most, 2015