Článek
A to tak, že se během jeho posledních dnů v Plzni pomalu nenajde pořádná postel k pokojnému umírání. Ve svých čtyřiceti osmi letech jej sem přivezli kolegové i rodinní příslušníci totálně vyčerpaného a v prakticky beznadějné situaci. Divadlo upřímně miloval ve všech jeho podobách, ale zrovna pro hereckou profesi, kterou si na konci života zvolil, měl už předpokladů méně. Zejména díky slabému hlasu se hercem nikdy stát neměl.
Nadějné začátky
Po narození v Kutné Hoře v roce 1808 se v tomto městě často nezdržoval ani sem nejezdil, přestože kutnohorská historická témata v několika hrách použil. První drama v životě budoucího dramatika se odehrávalo už v rámci rodinných vztahů. Matka, původem z bohaté rodiny, si našla obyčejného vojenského hudebníka, vyučeného krejčího, s divoce znějícím jménem s nádechem cizokrajnosti Tyll, Tylly nebo také Tilly. To příjmení si náš divadelník později počeštil. Rodiče se s ní kvůli nedostatečnému původu vyvoleného raději přestali stýkat. Ačkoliv neměl v mládí na růžích ustláno, a možná právě proto, odešel J.K.T. už ve svých čtrnácti letech na pražské gymnázium v Klementinu, kde pod vlivem vlasteneckého prostředí poprvé okusil potěšení z básnické tvorby. A schopnost tvořit jej neopustila ani po přechodu na gymnázium v Hradci Králové, kde si jej tamní učitel a vzor všech českých vlastenců Václav Kliment Klicpera vyhlédl pro další literární spolupráci. Tyl u něj bydlel a připravoval mu texty k divadelním hrám, populárních už všude tam, kde se hovořilo česky. Jakou lepší přípravu si mohl mladíček po složitě prožitém dětství přát?
Ambiciózní Josef Kajetán přirozeně zatoužil po nejvyšším možném vzdělání, což jej přivedlo ke studiu filosofie. Vydržel pouhý rok, protože posedlost divadlem už v něm zvítězila na celé čáře. K německé společnosti Karla Hilmera, s níž poprvé hostoval v mnohých českých městech, se přidal jako relativně nezkušený v jednadvaceti. Již tehdy měl Tyl svým přirozeným intelektem pochopit, jak krutě to mezi kočovnými herci zpravidla chodí. Principál svým lidem téměř nic neplatil, a když už bylo nejhůř, raději beze stopy zmizel, ale svou ženu i s dítětem pro jistotu zanechal na starost nemajetným hercům. J.K.T. to zkusil se společností další, ale nedopadlo to o mnoho lépe. Proto se právě tehdy v období velkého rozčarování nechal zaměstnat jako pomocník vojenského účetního. Hned na začátku své kariéry u divadla zažíval veškerou krutost a odvrácenou stranu mince hereckého života.
V tomto domě v Kutné Hoře se náš nejslavnější divadelník narodil, v současné době prochází náročnou rekonstrukcí
Divadelníkem a novinářem na plný úvazek
Josefa Kajetána po poklidné přípravě na život u divadla po boku profesora Klicpery vrchol teprve čekal. Začal hrát na scéně Stavovského divadla a s tím přišly i kontakty s českými velikány tehdejší doby, třeba Karlem Sabinou či Karlem Hynkem Máchou. Od roku 1833 začal řídit časopis Jindy a nyní, přejmenovaný po dvou letech na Květy české, které pod názvem Květy vycházejí dodnes. Dříve nikomu nic neříkající iniciály J.K.T. už začínaly v české kulturní kotlině něco znamenat. Publikoval své povídky, básně, překlady, prostě se o něm široko daleko vědělo. A to je pro začátek kariéry neocenitelná deviza.
Prvního velkého triumfu se herec, a nyní už i novinář a začínající autor divadelních her, dočkal v roce 1834, když spolu se svým blízkým spolupracovníkem Josefem Škroupem představili hru Fidlovačku i s písní Kde domov můj?. Ta tři slova budou později zdobit jeho hrob na plzeňském Mikulášském náměstí. Od prvního uvedení se chytlavá melodie s vlastenecky zaměřeným textem stane nejvážnějším kandidátem na formulování české části státní hymny, k čemuž v roce 1918 opravdu dojde. Uchazečů o takovou poctu bylo přirozeně více, volalo se i o vypsání veřejné soutěže, ale trojice magických slov z dílny J.K.T. zvítězila více než přesvědčivě.
Pražská divadelní scéna tehdy zahrnovala mix profesionálů i ochotníků hrajících česky a německy, česky třeba jen v neděli a na dvě hodiny. Docházelo i k paradoxním situacím, kdy německý profesionál hrál v českém ochotnickém souboru a textu hry ani nerozuměl. Tyl dokonale využil situace, kdy v tomto jazykovém zmatku navíc chyběly i kvalitní původní tituly. Založil proto originální Kajetánské divadlo, kolem kterého se v divadelních kruzích pohyboval i Karel Hynek Mácha a s ním i jeho věčná milenka a pozdější matka jeho jediného dítěte Marie Šomková. Bouřlivák Mácha na charismatického Tyla kvůli ní žárlil, aby se nakonec ty dvě geniální osobnosti rozešly ve zlém a v nepochopení. Když v roce 1836 vyšla nejúžasnější česká báseň Máj, Tyl autorovi vyčítal, jak pochmurné téma si to dovolil vybrat a jak se dokázal s takovou lehkostí obejít bez projevů vlastenectví. V kritice nezůstal nakonec sám. Inu, mýlit se je lidské. Do Litoměřic odjel Mácha kritikou zdrcený a jak známo, živý se už nevrátil.
J.K.T. žil celou svou duší pohlcen divadlem, psaním novinářských a dramatických textů, ale na jednoho „koníčka“ si ještě čas našel: v revolučním roce 1848 jej uchvátila politika. Ovšem poslancem kroměřížského ústavodárného sněmu se stal jen do roku následujícího, kdy bylo toto nadějně sestavené shromáždění potupně rozpuštěno. Nicméně příklon ke věcem veřejným už v něm hlodal natrvalo, jak v textech novinářských, tak v divadelních hrách. Drama Jan Hus už psal se silným a pro něj dříve netypickým revolučním kontextem. Tyl pracoval na plné obrátky a autorsky zvládal až pět her ročně!!!
Celkový pohled na památník na Mikulášském náměstí, za zdí z levé strany od něj byl J.K.T. na hřbitově pochován
Konflikt rodinného zázemí a úspěšné kariéry
Na profesní úspěchy a s nimi spojenou popularitu si už pomalu nejznámější český divadelník nemohl stěžovat, ale poměry u něj doma byly mírně řečeno podivné. Nebo vše ze svého nadhledu shovívavě přijímal, že to tak musí být? Na začátku svého ochotnického vystupování ve Stavovském divadle jej Hilmer spolu s několika jinými herci odlákal do své kočovné společnosti, z níž nakonec nezbylo nic jiného než prapodivný Tylův vztah. Mezi herci, kteří odešli ze Stavovského kvůli divadelní šňůře na trase Písek – Klatovy – Domažlice – Plzeň, byla i budoucí Kajetánova manželka Magdaléna Forchheimová.
Herečka věkem o pět let starší se k tehdy mladičkému Tylovi chovala spíše jako matka, tedy mile, uctivě a oddaně. Ten si ji nakonec skutečně vzal, ale až po deseti letech známosti a spíše z vděčnosti než ze zamilovanosti, která by už stejně musela za tak dlouhou dobu vyprchat. Nakonec v té době už horoucně miloval její o jednadvacet let mladší sestru Annu, ze které se později vypracovala velice kvalitní herečka. S manželkou Magdalénou měli jen jedno dítě, a to se ještě k tomu narodilo mrtvé, s milenkou Annou dětí sedm, v některých pramenech se dokonce hovoří o jedenácti. Všichni tři spolu žili, cestovali, vystupovali na divadelních prknech a společně vychovávali celou tu smečku dětí. A nezdá se, že by někdo z nich kvůli tomu trpěl nějakým traumatem.
V centru dění se ocitl Tyl spolu s Riegrem a Havlíčkem v revolučních létech, kdy všichni usilovali o koncesi pro českou divadelní společnost a on sám byl pověřen vypracováním stanov pro zřízení Národního divadla. Ovšem k jeho vybudování povede ještě dlouhá a trnitá cesta. V následujících létech se ve svých hrách začal stále více věnovat vážnějším historickým tématům a ta jsou ze všech jeho dramat i nejvíce ceněna.
Pamětní deska je umístěna na domě, který nahradil ten původní, v němž kočovný herec zemřel. Nachází se na adrese Prešovská 3 jen pár metrů od hlavního plzeňského náměstí
Propad ke smutnému konci
Nastává poslední fáze životní cesty nejslavnějšího našeho divadelníka, cesta z výšin až na samotné dno. Klíčovou roli sehrálo propuštění všech českých herců ze Stavovského divadla, nejprestižnější české profesionální scény. Došlo k tomu v roce 1951 a bylo logickým důsledkem doby cenzury za Bachova absolutismu. Sám Tyl, bývalý dramaturg Stavovského divadla, zůstal nejen bez solidního finančního zajištění, ale stále častěji se dostával kvůli svému společenskému angažování pod hledáček policejních slídilů. Ovšem ocitl se také pod palbou kritiky z vlastních řad, protože právě jemu jako nejvyšší autoritě českého divadla kladli za vinu, že o něj čeští diváci jeví pramalý zájem. Dostával se do dramaturgických sporů tím, že měl preferovat inscenace nenáročných lidových her, aby na ně publikum vůbec přišlo. Herci šli na scénu už po dvou zkouškách, absolvovali maximálně tři reprízy a už se musel zkoušet další nový kus.
Jiná vlivná osobnost v malém českém rybníčku - Karel Havlíček Borovský – naopak prosazoval více světové divadelní klasiky a Tyla napadal z prázdného vlastenčení bez reálných činů. Nakonec proslulý Havlíčkův bonmot, který u nás umí téměř každý odříkat v parafrázi nazpaměť, není ničím jiným než reakcí na Tylovu hru Poslední Čech: „…byl by již čas, aby nám to vlastenčení ráčilo konečně z úst vjeti do rukou a do těla…“. To už hraničilo s osobní nenávistí a nemohlo to dopadnout jinak, než že se oba rozešli ve zlém. Tak jako kdysi Tyl Máchovi vyčítal, že jeho Máj jako neúčelné básnění národ ani nepotřebuje, tak s podobnými argumenty vyrukoval Havlíček vůči Tylovým báchorkám v jevištním zpracování. J.K.T. ovšem pochopil kritiku vysoko ctěné autority naštěstí konstruktivně a styl psaní skutečně změnil. Báchorky nahradil českou historií a současností.
Tápání v dluhové pasti
Po propuštění z divadla se dramatik dopustil nejhoršího omylu ve svém životě. V hlavním městě se ocital stále více a více mimo proud hlavního dění. Druhé housle však už dávno hrát neuměl, a proto se rozhodl k experimentu s hlavním mottem: pryč z Prahy. Dvouleté kočování s Hilmerovou společností a potom s následující jinou v dobách svého mládí, kdy už kromě hraní na pódiu začal i s upravováním her v zákulisí, mu připadalo natolik romantické, že zatoužil vrátit se k podobnému způsobu života znovu. Zažádal si o vlastní divadelní koncesi, bez níž nemohlo kočovné divadlo fungovat. A tu nedostal.
Věřil sám sobě natolik, že si vytouženou koncesi pronajal od jiného principála, ale vybavit zbrusu nové divadlo a zabezpečit jeho rozjezd – to něco stojí: úsilí, energii, finanční prostředky. Dříve tak úspěšný znalec divadelního prostředí si na to vzal úvěr a své síly tentokrát těžce přecenil, když svoje dluhy už nikdy nesplatil. Pořád věřil, že z těžkostí vybředne přechodem k Zöllnerově společnosti. Ta jej sice přivedla až do Plzně, ale dál už ne…
Zdroje:
VONDRA, Roman. Osobnosti české minulosti: Josef Kajetán Tyl (1808 – 1856). Historický obzor: časopis pro výuku dějepisu a popularizaci historie, 2011
Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918 / (Pavel Augusta … et al.). 4. vyd. Praha: Libri, 1999
