Článek
Zdravotnickým střediskům jsem se vyhýbala. Měla jsem pocit, že nemoc je pouze ztráta kontroly nad tělem, a tak jsem k tomu přistupovala. Naštěstí jsem se setkávala pouze s občasnou virózou a ta se dá zlikvidovat čistě domácími prostředky. Lékaře a prostředí bílých plášťů jsem tak potkala maximálně v souvislosti s těhotenstvím a narozením mých dětí. V životě je to však mnohem složitější. A pak se to stalo…
Asi jsem potřebovala v životě nové zážitky. Posbírala jsem odvahu a odevzdala se do rukou lékařů a nechala si zcela dobrovolně upravit poškozenou část mého těla. A tím to celé začalo. Bylo by vše jednoduché, kdyby se vše vzorně zahojilo. A já bych teď neměla o čem psát. Trvalé následky mě posunuly do pozice čekající v čekárně na lékaře. Často.
Některým věcem v životě nerozumím. Jednou z nich je, proč se tak dlouho u lékaře čeká. Dostanete čas, kdy se máte dostavit. Pracovní doba začíná v určenou hodinu. Lékař se dostaví o půl hodiny později. Podotýkám, že tady nechci kritizovat ty lékaře, kteří si do ordinace odběhnou v mezičase, který jinak tráví na operačním sále. To není mým úmyslem. Ale je dost těch, kteří již neslouží ani směny na „RYCHLÉ“ a mají pouze svou praktickou praxi. Po půlhodinovém zpoždění se ještě převlékne, sestřička uvaří kávu a může vstoupit první pacient. Nevadí, že jste objednán na nějakou hodinu. Čas tady nehraje roli. Později už víte, že slibovat na cestě k lékaři „Za chvíli jsem zpátky“ je hloupost. Klidně si sebou uvařte kávičku a udělejte si z toho odpočinkový program. Hlavně nespěchejte. Tady nejste v restauraci, kde po desetiminutovém čekání na číšníka můžete zvolat „Zajímám tady někoho? Chci obsloužit!“
Často sedím, někdy stojím v různých čekárnách a čekám. Čas takto strávený by již vydal na dovolenou, a proto se snažím si tento čas užít. Z počátku jsem si nosila sebou knihu. Čtení mám ráda, tak proč toho nevyužít. Jenže, buďto si vedle mě sedl někdo, kdo si chtěl povídat, nebo bylo v místnosti takové ticho, že se mi po chvíli začaly klížit oči a já neměla daleko k tomu, aby mi spadla hlava a já usnula někomu, kdo sedí vedle, na rameni.
Při dalším čekání jsem tedy volila telefon. Nemám jako jiní staženou žádnou hru, protože se v nich nevyznám. Film, videa či muziku si pustit se zvukem jen se sluchátky, ALE CO KDYŽ pak neuslyším, že mě volají? A tak to skončilo podobně jako s knížkou. Začala jsem si pročítat informace na Seznamu. Najednou vedle mě sedí povídač, nebo mi padá hlava. Jak mám tedy trávit čas čekáním ve vydýchané místnosti plné lidí?
Protože někdy čekám opravdu dlouho. Včera více než hodinu, což je slabší průměr. Už se mi stalo, že i přesto, že jsem byla objednaná, čekala jsem hodiny tři. Začala jsem si tedy vytvářet svět lidí tam čekajících.
Potkávám se s různými lidmi. Všech věkových kategorií, různého vzdělání a mentálního nastavení. Někdo se vzteká, což, věřte mi, opravdu nemá vůbec smysl. Většina je však smířená. Je to tak, že mám někdy pocit, že mám na čele napsané i a lidé se mě často ptají na informaci. Je tam doktor? Je tam někdo? Jak dlouho to potrvá a nevíte, kde by se tu dala koupit káva? To je již situace, na kterou jsem zvyklá. A já ty lidi poté pozoruji.
Co je za tím obličejem. Jaký život ten člověk žije? Ta paní má krásné ruce, ta asi nikdy nepracovala jako umývačka nádobí. Určitě dělala kancelářskou práci. Nebo byla učitelka a tamhle ta paní v rohu, je krásná jako nějaká hraběnka. Vypadá úplně jako kdyby žila na zámku. Ráno jí služebnictvo připraví snídani a ona se posadí a snídá hodinu v poklidu a rozjímání.
Je tu i pán, co celou dobu klepe nohou. Je pro něj těžké udržet se v klidu. Střídá pozici vsedě s pozicí ve stoje každých pět minut. Popochází a spěchá. Nejraději by se už viděl někde jinde. Přemýšlím, kam spěchá? Zpět do práce? Má přísného šéfa, nebo je sám tím přísným šéfem. Nebo toto prostředí jen špatně snáší jako já ještě nedávno. Představa, že s někým bude mluvit o svém těle je pro něj velmi stresující. Potřebuje, aby to proběhlo rychle a už se vidí, jak s úlevou odjíždí pryč. Raději půjde štípat dříví, než s někým konzultovat svůj zdravotní stav.
Přišel tatínek s malou holčičkou. Sotva dosedli, už se malá ptá, jak že dlouho to tu bude trvat, protože se jí tady vůbec nelíbí. Všichni se usmějí. Jak bych si přála být takto bezprostřední a říct svůj dojem nahlas. Kam se to ztratilo? Kdy se stane to, že se začnete kontrolovat? Přistihuji se u filozofické otázky, na kterou mám díky dlouhému čekání prostor.
Ještě jedna paní a jsem na řadě já. A ta paní má hezké boty. Musí být pohodlné.
Slyším své jméno. Končím své myšlenky na něco, co teď nevymyslím. Ta paní půjde až po mně. Má tedy ještě čas na to sledovat své myšlenky. Nebo taky ne. Ne každý to má tak jako já. Ale na něco jsem dnes přišla. Příště vezmu sebou zápisník a myšlenky plné fantazie o lidech v jedné místnosti bez kyslíku si napíšu. A třeba se s vámi o ně podělím. Protože jak jinak strávit čas, který máte jen tak.
