Článek
I když mě vzdělávání sebe dosud velmi baví, na školu jako takovou dobré vzpomínky nemám. Předem se omlouvám za svůj pro někoho možná příliš kritický pohled. Velmi dobře si uvědomuji, že tak jako všude jsou i mezi učiteli ti, na které vzpomínáme s láskou. Byli to většinou ti, co byli spravedliví ke všem, uměli uznat svou chybu a do hodiny vnesli řád. Člověk prostě věděl, na čem je.
Základní škola, kde se nám dává základ do dalšího života, je vlastně skupina nedospělých osob, s kterou by jste podle pravidel měli dobře vycházet, vedená často neurotickým jedincem, který si kompenzuje svůj nedokonalý život tím, že se povyšuje nad někým, kdo je mladší, menší, nedospělý, a proto přeci musí poslouchat. Pamatuji si „soudružku“ učitelku, která si neúspěch ve svém nemanželském vztahu s kolegou z práce kompenzovala tím, že nás bila. Sama jsem od ní za špatně položený sešit schytala záhlavec takový, že druhý byl čelem o lavici. Bála jsem se jí, protože jsme nikdy nevěděli, co od této osoby čekat. Ti učitelé, kteří se snažili a byli hodní, po čase někam zmizeli. Na jinou školu, do jiné práce. V době kdy jsem do školy chodila já ještě fyzické tresty nebyli výjimkou. Trochu nerozumím některým vrstevníkům, když toto období komentují slovy: ,, Alespoň byl řád a měli jsme respekt, to dnešní děti nemají“. Spíše než respekt pociťuji strach. Co si nese do života dítě, které se bojí? Bojí se těch s kterými tráví tolik času? Podpořeno větou, kterou slyší doma o tom, že učitel se poslouchá…
Myslela jsem si, že tato doba je již dávno za námi. Mám čtyři děti. Tři z nich jsou již dospělé. Mohu říct, že i když vše vždy růžové nebylo, měli jsme štěstí a potkávali učitele vcelku příznivé. Možná je to také tím, že jsem vždy dbala na to, aby se i sebemenší nelad, který někde vznikal, včas podchytil a vyřešil. S učiteli, ale i se svými dětmi jsme vždy a o všem diskutovali. Zastávám názor, že dítě se často ve společnosti vrstevníků chová jinak než doma. Je to logické. Hledá si své místo na zemi. Proto jsem velmi vděčná za to, že jsme měli to štěstí a s velkou většinou učitelů se vzájemně vyslechli a našli řešení.
V posledních letech však vnímám že je něco jinak. Tak jak se proměňují generace a děti, které teď školy navštěvují jsou úplně jiné, školy s tímto vývojem dětí trochu pokulhávají. U některých z nich vnímám vyhoření, nechuť něco řešit a hlavně se opět setkávám s tím, že svůj nezdařilý život promítají do těch z žáků, kteří je nějakým způsobem převyšují. Nerozumím tomu, proč je tak velké lpění na tom, aby dítě na základní škole mělo 100% znalost všech řek v Evropě. Aby 100% znalo všechny rovnice a ještě úplně všechna německá slovíčka. K čemu? K tomu aby se cítilo méněcenné než ostatní? Zná snad každý učitel na stoprocent látku, kterou neučí? Máme dobu internetu a vše je možné si vyhledat. Ano je dobré žákům vysvětlit základní informace o tom kde žijeme a jak se domluvíme v jednotlivých zemích, případně jak si vypočítám spotřebu materiálu na pečený koláč. Jen… každý jsme jiný a každý vynikáme v něčem jiném. Umí snad vědecký pracovník postavit zeď? A zedník paličkovat? Tedy možná ano. A v tom je ten svět úžasný. Kreativní, nápaditý.
Sama pracuji s lidmi denně. Nějaký čas jsem pracovala i ve školství. Ani k lidem všeobecně nemohu ke každému přistoupit stejně. Každý jsme jiný. Ano, můžete namítnout, že systém škol je nějak nastavený, osnovy a tak. A já namítnu, že vždy je to o lidech. Když vás jako řidiče zastaví policejní hlídka může to být jen obyčejná kontrola toho jestli máte vše podle pravidel která končí tím, že si vzájemně popřejete hezký den a i kdyby se našlo něco co neodpovídá pravidlům, dostanete šanci na nápravu a vy jste vlastně rádi, že se vám tato informace dostala. A nebo narazíte na někoho, kdo se zrovna moc dobře nevyspal, ráno se mu nepodařilo zaparkovat tam jako vždycky a kontrola se protáhne na hledání problémů tam kde nejsou a vy díky tomu získáte pocit, že všichni policisté jsou blbci. Všechno je o lidském přístupu. Mohu nepříjemný příkaz sdělit tak, že ostatní přijmou jako přirozenou věc a naopak banalitu rozmáznout jako nepříjemný zážitek na celý život.
Všude kolem nás je v poslední době cítit velké napětí. A v školství ho cítím velmi. Jak chceme z dnešních dětí vychovat generaci, která to za nás jednou převezme, když neustále omíláme to, že je dnešní mládež k ničemu? Ti, kteří se snaží v životě někam posunout jsou učiteli nesmyslně kárání a snižováni. Bohužel se s tímto setkávám často. Učitelé, kteří si nesplnili své sny a dobře si uvědomují, že nic jiného než učení neumí. To jsou ti, kteří se často mstí na dětech, které mají velké odhodlání a nadšení. Nepřejí jim to, co sami nedostali a rádi je snižují a hází klacky pod nohy.
Chápu, že tlak systému je velký, ale každý máme možnost z toho vystoupit. Pokud cítím, že už mě to co dělám nebaví, nebo že již nemám co předat, že se trápím a dělám jenom tuto činnost jen proto že nic jiného neumím je sobecké v této roli setrvávat. Děti, žáci jsou vnímavější na nálady dospělých než kdy jindy byly. A dají vám to jasně najevo. Třeba tím, že se nesoustředí a že vás neposlouchají. Prostě od vás, vyhořelých plamínků nic přijímat nechtějí. Chtějí přijímat informace od někoho, kdo je pro danou věc zapálen a také si věří a práce ho baví.
Zamyslete se prosím. Jsou opravdu na vině vždy jen žáci? Mají mnohdy více informací než sám učitel. Jak změnit přístup? Jak dát šanci lepší komunikaci mezi tak důležitými institucemi jako je rodina a škola. Vždyť všichni chceme, aby na světě bylo lépe než je. A tím, že budeme vlastní frustraci promítat do nové generace to nezměníme.
I já vím, že je mnoho učitelů, kteří se opravdu snaží a jsou skvělí. Bohužel často jen po nějaký čas. Protože poté je bohužel spláchne systém.
