Článek
Říkat si o pomoc se patrně učíme již v dětství. Jako spoustu jiných vzorců, které si pak sebou neseme dál v životě. Co však stojí za pomocí? Jak říká pan Dušek po - moc je vlastně touha po moci. Pojďme se tedy na to podívat blíže.
Co nám říká Wikipedie? Pomoc je spoluúčast při dosahování nějakého cíle nebo odvracení nebo odstraňování nežádoucích následků. Může se jednat o pomoc v nebezpečí, při různých obtížných situacích nebo tehdy, neví-li si druhá strana rady. Pomoc se poskytuje formou rady, podpory, daru, nebo formou provádění určitých činností s přímým účinkem. První pomoc jsou opatření, která poskytne laik k omezení následků náhlého onemocnění nebo úrazu před tím, než se postiženému dostane odborné pomoci. Wikipedie
Jsou situace, kdy má člověk pocit, že je v životě sám a že pomoc potřebuje. Mnoho z nás ji také rádo poskytuje. Někdo má dokonce chorobnou touhu pomoci úplně každému na celém světě. I za cenu vlastního života. Vlastně ne. Život v pomoci druhým je také životní cíl. Mnohdy takový, že přestanete vnímat sebe jako hlavní postavu svého životního příběhu, ale stanou se pro vás hlavní ti, kterým dáváte svou energii ve formě pomoci. Otázkou je, zdali je toto pro druhé vždy přínosem.
Ano samozřejmě, jsou situace, kdy je pomoc na místě. Vyskytnou se náhlé akutní problémy ať už v jakékoliv oblasti života. To se děje. Lidé se však v podstatě rozdělují do dvou skupin. Na ty, co pomáhají všem a stále, a na ty druhé. Ti pomáhají až v extrémně kritických situacích, nebo vůbec. Ti první dost často žijí ve skromnějších podmínkách a vše co mají jsou ochotni poskytnout i druhým. Mají v sobě zakořeněnu myšlenku, až udělám šťastnými všechny kolem sebe pak teprve budu šťastným i já. To že k tomu nemusí nikdy dojít si nepřipouští. Protože proč by druzí neměli být šťastni, když se o ně tak hezky starám?
Druhá skupina jsou ti, kteří dali na první místo sebe a vědí, že pokud budou šťastni a v pohodě sami, budou pak přirozeně šťastni i ti druzí. Moc se nezabývají tím, jak to ti druzí mají, protože když to dokážou oni, proč by to tak neměli mít ostatní. To je přece věc každého, jak se k životu postaví. Na pomoc druhému se vydají pouze v krizové situaci. A samozřejmě si i za tuto pomoc nechají dát řádnou odměnu. Protože moc mají především nad svým životem a pomoc tedy dávají hlavně svému životu.
Kde je pravda a který přístup je správný? Od každého trochu?
Každý, kdo někdy pracoval v pomáhající profesi, ví, jak rychle si klient zvykne na to, že je mu pomáháno. Zvykne si na to, že mu kdykoliv přinesou jídlo, podají spadlou ponožku, vyřídí vše na úřadech, zajistí teplou postel. Mnohdy jen díky vlastní pohodlnosti. Když mu jednou službu – pomoc neposkytnete spustí se bouře nářků a ten kdo je pomáhající má najednou výčitku z toho, že pomáhá málo. A pak vyhoří. Je vyčerpán a nemá sílu. Říct si o pomoc neumí, protože on je přece ten, co pomáhá, a nebude svými žádostmi obtěžovat druhé. Toto všechno raději zvládne sám. A tak vyčerpán pomocí druhým se pouští do pomoci sám sobě. Těžko však dolijete z prázdné láhve. Hledá cestu jak z toho ven. Nejdříve se snaží si pomoc sám, po nějaké době tápání se ptá, kde jsou všichni ti, kterým kdy v životě pomohl? Proč jim také nepomohou? Po čase, kdy se trápí myšlenkami selhání a zklamání, se v okolí, se jim dostane informace o tom, že pokud pomáháme opravdu dobrovolně, nemůžeme si nárokovat odměnu. Protože pomoc, kterou dáváme s očekáváním vděčnosti za to, co pro druhého děláme není pomoc, ale v podstatě vydírání. Vlastní uspokojení toho, že mám moc mít druhého ve své hrsti tím, že se beze mě neobejde. Už jste to někdy slyšeli? ,,Co já jsem pro tebe všechno udělal a ty se za to ke mně takto chováš?“ je vám to povědomé? Ano to jsou přesně ti, kteří dávají pomoc jen pro své vlastní uspokojení a nárokují si za to vaši pozornost. Navždy. Pro takto pomáhajícího je pak těžké se vymanit se ze spárů svých vlastích myšlenek a přesvědčení. Pochopit to, že nejlépe je pomoci sám sobě a tím opět získat moc nad svým životem je velký úkol. Začít pak žít ten svůj opravdový život a pomáhat jen když je to opravdu akutní a bez jakéhokoliv nároku na vděk od okolí je úkol číslo dvě.
Někdy se podaří se ze zakletí těchto myšlenek vyvázat dřív, někdy později. Je úžasné, když se to podaří. Vše se uklidní a najednou je i lahev plnější a životní elán a energie je z čeho dolít. Bez pomoci a tím závislosti na druhých.
Nenabádám tu k tomu, aby lidstvo začalo být necitlivé a nevšímavé k druhým. Jen k ujasnění si vlastních myšlenek. Kdy je pomoc ještě pomocí. Kdy si naopak o pomoc říct a k čemu se vlastně tímto zavazuji.
Protože jak říká pan Dušek…PO – MOC….
